Mluvil tady někdo o zneužívání?

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 
Pavel Novák

Podle mezinárodního konsorcia investigativních novinářů, jejichž zjištění se počátkem dubna objevila i v českém tisku, je sféra daňových rájů, skrytých firem a v šerosvitu operujících právníků, makléřů a bank větší a rozsáhlejší, než si mnozí lidé mysleli.

 

Mezi zneužívači daňových systémů jsou lidé i firmy z nejrůznějších zemí, nejrůznějšího zaměření a typu. Od oligarchů z Východu přes šejky, podvodníky z Wall Street, politiky ze zemí globálního severu a jejich manželky až po zřejmé bílé koně, řecké rolníky. Udivuje mne, jak málo těchto informací využila naše média, na rozdíl od médií zahraničních.

Ještě důležitějším a významnějším studiím, zveřejněným v létě minulého roku pod názvem The Price of Offshore a Inequality: You Donʼt Know a Half of It, se bohužel tak výrazné odezvy v médiích nedostalo. Tyto studie vytvořila nezisková organizace Tax justice network (TJN) a věnují se problematice takzvaných daňových rájů, odhadu bohatství v nich ukrytého a mapování chyb v měření nerovnosti způsobených existencí daňových rájů a anonymního vlastnictví. Dovolte mi krátce připomenout skutečnosti popsané v obou statích a zasadit tyto skutečnosti do širšího kontextu kapitalistické světoekonomiky.

Pokud si vedle sebe postavíme zprávy TJN a informace mezinárodního konsorcia investigativních novinářů, zjistíme, že první se mnohem více zabývají systémovými důsledky (když už ne příčinami) existence daňových rájů a vlivu této existence na fiskální politiku a na společensko-ekonomické systémy zemí globálního severu, ale i jihu. Oproti tomu v druhém případě se mnohem více setkáváme s typickou nectností moderní doby, moralizováním a individualizováním systémově zakotvených problémů a rozporů.

Poukazování na nemorálnost konkrétních zneužívačů systému daňových rájů a anonymního vlastnictví je sice čtenářsky vděčné, ale žádnému řešení nás nepřiblíží. K správnému pochopení fungování kapitalistického světosystému nepotřebujeme znát konkrétní jména hříšníků, ale potřebujeme využít třídní analýzu a pochopit, jak a proč daňové ráje slouží hegemonii kapitálu v rámci stávajícího společenského řádu. Ale přejděme nyní ke zprávě Jamese S. Henryho – The Price Of Offshore.

 

Bohové kapitálu

Je obecně známým faktem, že ultrabohatí tohoto světa žijí v jakémsi soukromém nebi. Veškeré jejich materiální potřeby jsou naplněny vrchovatou měrou a lidé, firmy i státy se předhánějí v tom, jak této úzké elitě vyjít vstříc a jak její život učinit ještě příjemnější a pohodlnější. Vliv těchto elit na utváření politik států, právních rámců, morálních paradigmat a koneckonců i vědeckých či „vědeckých“ teorií je enormní. Umožňuje jim de facto proměnit svět v pohodlné hnízdečko; v místo, kde nemají žádné povinnosti a odpovědnost. Mnoho společenských vědců zastává názor, že společnost se díky existenci těchto elit, a na druhé straně vrstvy lidí zcela z ní vyloučených a deklasovaných, změnila ze společnosti nerovnosti na společnost nesouměřitelnosti.

Futurologové předpovídají, že nejbohatší elity využijí svého vlivu, moci a přístupu k technologiím k úplnému oddělení od druhu homo sapiens sapiens, a to pomocí genetických manipulací a život prodlužujících terapií. Již dnes jim nejchudší část světové populace do značné míry slouží jako rezervoár náhradních orgánů, nemluvě o poskytování nejrůznějších služeb, včetně těch nejperverznějších a nejnelegálnějších. Tito mocní příslušníci elit stojí stále více nad zákony států a i mimo tradiční kategorie dobra a zla. Naproti tomu přinejmenším miliarda a půl lidí nežije v žádném nebi, ale spíše v pekle.

Nebylo tomu tak vždy. Vlastníci kapitálu, finanční žraloci a průmysloví magnáti byli v minulosti často terčem ostré kritiky, satiry, pranýřování a úvah o legitimitě samotné jejich existence. V některých režimech byli příslušníci diskrétních elit likvidováni, v těch méně represivních pak vyvlastňováni či prohibitivně zdaňováni. Nejchudší, znevýhodnění a slabí byli v éře takřečeného fordistického kompromisu a souvisejícího rozvinutého sociálního státu naopak zvýhodňováni; byli jim poskytovány bezplatné veřejné služby, byli příjemci transferů a dávek, které do značné míry eliminovaly nespravedlivé a nerovné rozdělování vytvořeného produktu. Samozřejmě, tato teze platila především v takzvaném rozvinutém světě, tedy v západní Evropě, Japonsku, Kanadě a částečně ve Spojených státech. Vykořisťování zemí třetího světa pokračovalo i ve zlaté éře sociálního státu. Byly zde však jisté nadějné výjimky a ostrůvky pozitivní deviace – developmentalismus, různé pokusy o třetí cesty, netotalitární socialismus a podobně.

Zajímavé je si uvědomit, že většinový názor, inspirovaný do značné míry marxistickou ekonomickou teorií a filosofií, po dlouhá desetiletí považoval ultrabohaté za parazity, škůdce, vykořisťovatele a ožebračovatele zbytku společnosti. Tento názor, dle mého názoru správný, jak ostatně uvidíme dále, však z mnoha příčin pomalu z veřejného prostoru vymizel a byl nahrazen bezbřehou adorací ultrabohatých.

Co se změnilo? Dovoluji si tvrdit, že zcela klíčovým faktorem pro pochopení paradigmatického posunu od teze „ultrabohatý je parazit“ k tezi „ultrabohatý je dárce života a zdroj Dobra“ je zánik takzvaného socialistického bloku. A nejen zánik, ale už i jeho postupné oslabování a úpadek. Zánik sovětského bloku, se všemi jeho chybami, problémy a i zločiny, odstranil z rovnice strach kapitalistů a snížil jejich ochotu ke kompromisům. Zatímco od poloviny devatenáctého století do sedmdesátých let století minulého byla Práce, ztělesněná dělnickou třídou, proletariátem (či jak je komu libo), na vzestupu, od sedmdesátých let tahá za delší konec provazu v třídním boji opět Kapitál, ztělesněný transnacionální kapitalistickou třídou a strukturou transnacionálních korporací.

Dalším významným faktorem je strukturální proměna ekonomiky, konkrétně vzestup třetího a čtvrtého sektoru, a strukturální změny v sektoru druhém, tedy v průmyslu. Postupná změna dominantních velkých průmyslových podniků se silnými a akceschopnými odbory na síťovou strukturu moderních korporací a jejich svazků omezila možnost pracujících vyvíjet tlak na vlastníky kapitálu.

 

Protiofenziva kapitálu

A právě období od roku 1970 do roku 2010 analyzuje Henry ve své zprávě o ceně, kterou platíme za existenci „daňových rájů“. Obdobím především od roku 1980 do roku 2010 se pak zabývá zmiňovaná analýza vykazování nerovnosti. Než se dostanu ke komentování faktů a zjištěním uvedených v obou statích, dovolte mi ještě jednu odbočku.

Henry ani autoři druhé zprávy se nezabývají historií třídního boje, a tedy ani neuvádí příčiny a důvody, proč dochází k tak výraznému nárůstu objemu prostředků, odkloněných do daňových rájů, a k enormnímu nárůstu nerovnosti, jak té oficiálně vykazované, tak té skryté.

Podle mého názoru jsou důvodem právě výše uvedené skutečnosti. Vítězství Západu ve studené válce přineslo transnacionálnímu kapitálu „klid“ na vykořisťování, odstranilo strach a potřebu soupeřit o šíři a hloubku sociálních a občanských práv s Východem. Změna struktury ekonomiky, vyvolaná další intenzifikací dělby práce v stále se prohlubujícím procesu globalizace, pak dále oslabila odborové svazy, pohybující se v rámci konkrétních podniků či maximálně národních států. Totéž platí o politických stranách, které se v minulosti definovaly coby strany práce; svou roli hráli také fenomény jako „zrada střední třídy“, manažerská revoluce či obecně individualizace a modernizace společnosti a jejích institucí.

Na struktuře rozdělování hrubého domácího produktu vyspělých zemí lze velmi dobře vypozorovat, že dochází ke zvyšování podílu kapitálu – a tedy zisků – a naopak ke snižování podílu, který dostávají z každé nově vytvořené jednotky hrubého domácího produktu pracující – tedy mezd. Jen pro ilustraci uvedu pár čísel.

Ve Spojených státech byl podíl mezd na hrubém domácím produktu v roce 1959 51 procent, v roce 1970 54 procent v roce 1991 48 procent a v roce 2011 44 procent. V Německu, nám geograficky i historicky bližší zemi, kde by se dala očekávat větší míra kompromisu v rozdělování mezi prací a kapitálem, poklesl podíl mezd od roku 2000 do roku 2008 ze 43 na 39 procent. V Číně jde pak prakticky o volný pád. Podíl mezd se tu od roku 1992 do roku 2006 snížil z 54 na 40 procent.

Právě z tohoto trendu se dají odvodit fenomény jako existence a rozmnožování peněz ulitých v daňových rájích, rostoucí nerovnost a její zakrývání, vznik dluhových krizí, akciových a nemovitostních bublin a v podstatě všechny další negativní fenomény, které pozorujeme a zažíváme na vlastní kůži v posledních desetiletích, obzvláště výrazně pak v letech velké hospodářské krize číslo dvě, tedy zhruba od roku 2008.

 

Daňové ráje a jejich cena

Nyní již k velmi záslužné práci Henryho a také trojice Shaxson, Christensen a Mathiason. Základní tezí prvního materiálu snažícího se vyčíslit objem peněz ukrytých v daňových rájích je, že tyto daňové ráje, nebo chcete-li země a místa s tajnůstkářskou legislativou, jsou černou dírou světové ekonomiky. Jsou strukturální poruchou, umožňující globálním elitám nejen všeobecně známé vyhýbání se zdanění v zemích původu, ale i skrývání majetku z jiných důvodů, praní špinavých peněz pocházejících z hazardu, drog, obchodu s lidmi, nucené prostituce a v neposlední řadě i z financování terorismu.

Jak poznamenal Mosés Naím v Černé knize globalizace, jsou to právě daňové ráje, země a lokality umožňující anonymní vlastnictví a skryté, anonymizované toky peněžních prostředků, které vytvářejí institucionální rámec potřebný pro organizovaný zločin, terorismus, mezinárodní sítě pedofilů a koneckonců i pro černé operace tajných služeb.

Henry odhaduje celkový objem prostředků, v tuto chvíli ukrytých v daňových rájích, zakuklených v nadacích, zvláštních společnostech s ručením omezeným, v úschovnách spravovaných advokáty, hedgových fondech a podobných institucích šedé a černé ekonomiky na obludných 21 až 33 bilionů amerických dolarů. Jde přitom jen o finanční prostředky, nikoli o nemovitosti, umělecká díla, jachty či drahokamy a zlato. Odhad je přitom vytvořen za pomoci poměrně robustní metodiky, vesměs velmi konzervativním způsobem. Osobně se domnívám, že je i co se týče výše finančních aktiv, o nefinančních nemluvě, podhodnocený.

Je přitom symptomatické, že zdroje, z kterých při konstruování své analýzy vychází, nejsou zdaleka tak obsáhlé a úplné, jak bychom si v éře existence nadnárodních institucí představovali. Tyto instituce, jakými je například Světová banka, Mezinárodní měnový fond, Banka pro mezinárodní platby, Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj, Ekonomická a sociální rada OSN a další, by měly dbát na přesné vykazování a hlášení.

Je však evidentní, že ultrabohaté elity a jejich pomocníci nestojí o zvědavé oči vědců stejně, jako nestojí o zvědavé oči a nenechavé prsty úředníků daňových správ. Přesto se Henrymu podařilo poměrně přesně, i když ve velmi konzervativní výši, odhadnout velikost bohatství, které je skryto v daňových rájích, kde nepodléhá zdanění ani kontrole legálnosti nabytí ze strany zemí, odkud pochází. O jak vážný problém jde, ukážeme dále.

 

Čad, čistý zahraniční věřitel?

Dalším důležitým číslem, které je třeba ze zprávy vypíchnout, je poměr velikosti zahraničního zadlužení zemí a prostředků – či kapitálu –, které takzvaně odtekly. Henry se ve své analýze zaměřuje především na 139 chudších a středně bohatých zemí. Zjišťuje přitom, že z těchto 139 zemí odteklo v letech 1970 až 2010 asi 7,3–9,3 bilionu dolarů. Souhrn veškerých zahraničních dluhů těchto zemí tvoří přitom 4 biliony dolarů.

Dochází tedy k převratnému zjištění, že pokud by tyto prostředky neodtékaly, tyto země by se rázem proměnily ze zemí zadlužených v země věřitelské; respektive ze zemí s čistým zahraničním dluhem kladným v země s čistým zahraničním dluhem záporným. Ukazuje se tedy, že tyto chudé či rozvíjející se země ve skutečnosti půjčují zemím bohatým, nemluvě o tom, že financují i část takzvaných zahraničních investic realizovaných v těchto zemích samotných! Což má opět nežádoucí důsledky.

Uveďme si jednoduchý příklad. Hyperbohatá elita chudé subsaharské země nejdříve vyvede část vytvořeného bohatství do zahraničí, přičemž nezaplatí ani dolar na daních. V daňovém ráji prostředky shromažďuje, přičemž v domácí zemi mezitím pomocí sobě nakloněné vlády vytvoří systém daňových úlev a investičních pobídek pro přímé zahraniční investice. Prostřednictvím společnosti se sídlem v daňovém ráji pak část takto vyvedených prostředků zpětně investuje a užívá si daňových prázdnin. Jakmile tyto skončí, využije jednu z dalších oblíbených možností. Může například přesunout investice do jiné země, půjčovat mateřské společnosti či jí platit za autorská práva, licence a podobně. Kreativitě daňových podvodníků a optimalizátorů se meze nekladou.

 

Ráj všude, kam se podíváš

Vše výše uvedené by se samozřejmě neobešlo bez institucionálního rámce spočívajícího v prosté existenci zemí a území, které poskytují bezpečný přístav bez daní a umožňují skrýt reálného vlastníka aktiva za síť a závoj tvořený advokáty, nadacemi a speciálními typy korporací. Avšak zrovna tak je k tomu nezbytná armáda firem a jednotlivců specializovaných na různé podloudnické aktivity. Tato armáda dobře placených, schopných až všehoschopných symbolických analytiků, tedy makléřů, poradců, účetních, privátních bankéřů a právníků, a její ochota sloužit komukoli se zásadním způsobem podílí na obrovském odtoku prostředků nejen z výše uvedených chudších a středně příjmových zemí, ale i ze zemí považovaných za vyspělé.

Henry přitom upozorňuje, že představa daňového ráje jako jakéhosi písečného ostrova v Karibiku či Pacifiku s jedním městem, v němž sídlí stovky či tisíce firem a bank, je již poněkud překonaná. Samozřejmě, takovéto země nadále existují a svou práci odvádějí a vykonávají. Nejsou však obvykle konečným cílem „zašantročovaných“ prostředků. Na to jsou příliš vzdálené, nevábné a nebezpečné. Slouží obvykle jen jako přestupní stanice: aktiva, vyvedená ze zemí původu, jsou formálně protažena firmami z těchto daňových rájů typu „A“ a následně často „zaparkována“ – samozřejmě s neprůhlednou vlastnickou strukturou – v daňových rájích typu „B“. Toto jsou země se standardní legislativou, samozřejmě s pár děrami a výjimkami potřebnými pro bohulibý účel našich přátel, a to sice vše skrýt a žádné daně neplatit. Jsou to země se standardním kapitálovým trhem, bezpečnými ulicemi a podobně. Pro někoho možná kupodivu jde o země jako Velká Británie, Spojené státy, Belgie, nikoli nečekaně Švýcarsko, Singapur a další.

Ze zprávy tedy vyplývá, že armády parazitů – zaměstnanců bank provádějících správu privátních aktiv, advokátních kanceláří, firem specializovaných na daňové poradenství, účetních firem a mnozí další – piklí a kují všemožné lotroviny, aby pomohli jiným parazitům – příslušníkům diskrétní elity a novým superboháčům z transnacionální kapitalistické třídy – odklonit a ukrýt jejich příjmy a majetky a vyhnout se tak všem možným formám zdanění. Díky tomu nemusejí přispívat na fungování veřejných služeb, na transfery do solidárních systémů, jako je penzijní systém či veřejné zdravotnictví. Tyto aktivity bují především ve vyspělých zemích.

Existuje zde tedy celá kategorie firem a jejich zaměstnanců, jejichž samotná existence je v přímém rozporu se zájmy zdrojových zemí, a to jak rozvojových, tak vyspělých. Lépe řečeno, je v rozporu se zájmy naprosté většiny jejich obyvatel. Z článku vyplývá, že se jedná zhruba o milion pracovníků tohoto specifického „průmyslu bohatství“. Zhruba 200 tisíc zaměstnanců tohoto průmyslu pak pracuje ve Švýcarsku – jež je skutečnou Mekkou daňových rájů a souvisejícího průmyslu.

 

Ráj daní, peklo dluhů

V předešlém odstavci jsem nakousl zásadní téma. A sice to, jak vyvádění nezdaněných prostředků vede k dluhové krizi států a k finančnímu vyhladovění veřejného sektoru. Upozornění na tuto souvislost považuji za vůbec největší přínos předmětné zprávy. Je absurdní, že za situace, kdy kupříkladu Řecko je neustále protahováno příslovečným blátem, je na něj kydána špína a řečtí občané jsou obviňováni z údajné rozmařilosti a rozežranosti, kterou se přivedli na pokraj bankrotu, leží na účtech zahraničních bank podle nejstřízlivějších odhadů přes 200 miliard eur, vlastněných (samozřejmě skrytě) bohatými občany Řecka. Bohatí Řekové jsou rovněž velmi aktivními investory na realitním trhu v Londýně a tak bychom mohli pokračovat.

Existence daňových rájů tedy podvazuje jak hospodářský růst chudých zemí, tak schopnost rozvinutých zemí financovat své solidární systémy a veřejné služby. Henry odhaduje, že pokud by byl výnos z nahromaděných aktiv v daňových rájích 3 procenta (tedy velmi konzervativní odhad), pak by státy při třicetiprocentním zdanění kapitálových výnosů vybraly na daních ročně 189 miliard dolarů. To je více než dvojnásobek celkového objemu celosvětové rozvojové pomoci. A to neuvažujeme daně z nemovitostí, různé příjmové daně, včetně municipálních a regionálních, které by v případě neexistence této černé díry světové ekonomiky byly vybírány.

Existence daňových rájů a na ně napojeného finančního průmyslu je větším problémem než by se mohlo zdát, neboť má zcela zásadní dopad na financování států. V této souvislosti můžeme uvést další tragikomický příklad. Stát zasažený dluhovou krizí, dejme tomu Španělsko, si na finančních trzích půjčuje peníze za vyšší a vyšší úrok. Banky, jež dluhovou krizi odstartovaly tím, že spustily bublinu na hypotečním trhu, nyní dostávají od španělské vlády pomoc. Tato pomoc dále zvyšuje deficit i celkový dluh a prodražuje tak jeho financování. Tytéž banky, které jsou odpovědné za dluhovou krizi a které dostávají státní pomoc, přitom v předešlých letech odkláněly příjmy a majetek nejbohatších občanů, korporací, ale třeba i hostujících sportovců do daňových rájů. Nyní tyto banky organizují pro své superbohaté klienty nákupy státních dluhopisů s čím dál vyššími úroky. Čím dál vyšší úroky, plynoucí do kapes nejbohatších spoluobčanů, pak zaplatí střední a nižší střední třída a ti nejchudší formou zvýšených nepřímých daní, snižováním sociálních dávek, omezováním veřejných služeb a rozprodáváním společného majetku.

 

Někteří tloustnou, většina hubne

Naprosto alarmující je pak zjištění, že deset největších bank, spravujících majetek osob s mimořádným čistým jměním, dostalo v letech finanční krize, tedy mezi lety 2008–2012, významnou pomoc států. Tato pomoc byla poskytnuta formou přímého navýšení kapitálu, záruk za špatné úvěry, záruk na toxická aktiva či nízko úročených úvěrů. Jsou to přitom banky spravující majetek ultrabohatých parazitů, jako například UBS, Credit Suisse, Goldman Sachs a další. Pomoc dostaly navzdory tomu, že se velké investiční banky chovaly doslova jako piráti a bukanýři, čehož je důkazem i nedávno zveřejněná aféra banky Barclays týkající se praní špinavých peněz. Vše výše uvedené nám dohromady skládá obrázek o světě, ve kterém žijeme.

James Henry na konci své zprávy hodnotí fakt, že se mu částečně podařilo odhadnout množství finančních prostředků ukrytých v daňových rájích, jako relativně pozitivní. Dle citované zprávy je zde potenciál pro boj s finanční a dluhovou krizí, jež spočívá například v možném dodanění odkloněných majetků a samozřejmě i v opatřeních, která do budoucnosti odklánění prostředků zabrání. Tím by se výrazně zvýšily daňové výnosy států a spolu s tím by se také zlepšilo fungování veřejných služeb a boj proti chudobě. Já tento optimismus nesdílím.

Na jiném místě autor ironicky konstatuje, že přes silácká slova představitelů G20 o konci daňových rájů v březnu 2009 se nestalo vůbec nic. Totéž platí o ohlašovaném konci bankovního tajemství a tajností souvisejících s vlastnickou strukturou korporací a nadací, či o odtajnění směru a objemu finančních toků ve světové ekonomice. Černá listina daňových rájů OECD byla 7. března 2009 prázdná a prázdná zůstala dodnes…

Z nejchudších zemí stejně jako z těch rozvinutých nadále odtékají nezdaněné prostředky do daňových rájů. I nadále vzkvétají činnosti jako praní špinavých peněz a organizovaný zločin, zabývající se mimo jiné shazováním toxického odpadu u somálských břehů, obchodem s dětmi a ženami v Thajsku, prodejem zbraní dětským vojákům v subsaharské Africe, pašováním drog či ohrožených druhů zvířat, nelegální migrací či obchodem s orgány.

Jak řečeno, je zřejmé, že ultrabohatí žijí v jakémsi soukromém nebi. Toto nebe je čím dál tím pohodlnější, prostornější, lépe a luxusněji vybavené. Značná část světové populace ovšem žije v každodenním pekle; v pekle chudoby, nedostatku, bez přístupu k pitné vodě či ke vzdělání.

Ti, co přímo v tomto pekle nežijí, však na něj mají stále lepší výhled. Na druhou stranu nebe superbohatých se v posledních desetiletích stále více ztrácí z dohledu. Je velmi přínosné, že organizace Tax justice network vynaložila prostředky a lidskou práci na tuto předmětnou zprávu. Jde o jeden z nemnohých pokusů problematizovat otázku daňových rájů a upozornit na negativní aspekty a důsledky jejich existence.

 

Vyšlo v červnové Solidaritě roku 2013 (č.79)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •