Nerespektování globálních trendů a riziko nedostatku potravin v Česku

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Pokud naše články čtete pravidelně a Vaše situace Vám to umožňuje, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 
Petr Tuček

Česká republika potravinový problém neřeší, ignoruje značné možnosti zvýšení zaměstnanosti, které by rozvoj zemědělství umožnil, a přispívá k růstu rizik nedostatku cenově dostupných potravin pro domácí obyvatelstvo. Zásobování obyvatelstva dováženými potravinami má celou řadu zcela negativních důsledků národohospodářských, bezpečnostních, zdravotních a zejména ekologických. Konstatuje agronom ve druhé části analýzy pro Solidaritu.

 

V časopisu Ekonom (č. 20/2013, str. 18) je uvedeno „TOP 50 hrůz, které nám hrozí“. Jde o pořadí největších padesáti rizik, která ohrozí lidstvo v příštích deseti letech podle názoru „Světovým ekonomickým fórem oslovené tisícovky ekonomů, manažerů velkých firem, politiků, profesorů a sociologů.“ Navzdory skutečnosti, že zde nejsou uvedena jména ani bližší charakteristiky respondentů, má jejich vysoký počet svou značnou vypovídací hodnotu.

V daných souvislostech je příznačné, že mezi prvními osmnácti nejvyššími globálními riziky je osm, která víceméně souvisí s potravinovou bezpečností a cenami potravin. Ještě zajímavější je, že oslovení experti spatřují vyšší nebezpečí pro společnost spíš v oblasti neodpovídající disponibility přírodních zdrojů a výživy, respektive problémů klimatických, než ve sféře politické a ekonomické.

Mezi prvními osmnácti riziky je na čtvrtém místě uvedena „krize zásob vody“, na sedmém „nezvládnutí přístupu k tématu klimatických změn“, na devátém „velké změny v cenách energií a potravin“, na čtrnáctém „drancování přírody“, na sedmnáctém „nezvládnutí využívání půdy a vody“ a na osmnáctém „nedostatek jídla“. Naopak „organizovaný zločin“, „kolaps finančního systému“, „zbraně hromadného ničení“ či „příchod velké inflace nebo deflace“ za hrozící celospolečenské riziko považuje zřetelně méně respondentů.

Tato rizika se umístila v padesátce největších až od dvaadvacátého do jedenačtyřicátého místa. Je nicméně dobré uvědomit si, že odborníci oslovení Světovým ekonomickým fórem rozhodně nereprezentují „střední a nižší třídu“, jde o experty více než nadprůměrně honorované a v jejich subjektivních zorných úhlech – jakkoli ovlivněných snahou o objektivitu a nadhled – přece jen obavy z nedostatku cenově dostupných potravin určitě nejsou prioritní.

Světová organizace pro výživu a zemědělství při Organizaci spojených národů (Food and Agriculture Organization – FAO) odhaduje, že do roku 2030 musí vzrůst globální výroba potravin o 40 procent a do roku 2050 o 70 procent, má-li se uživit 9 miliard lidí, kteří budou podle současných odhadů na naší planetě žít. FAO ovšem nepředpokládá, že by uvedený vzrůst objemu potravin měl být docílen tím, že se budou dále likvidovat deštné pralesy v Amazonii či v Indonésii, i když se tento způsob zvyšování nabídky agrární produkce jeví řadě zejména nadnárodních korporací jako velmi lukrativní.

Důsledky tohoto počínání mohou být brzy pro celou společnost děsivé. Bylo by dobré uvědomit si, že i naše domácí ignorance vůči vlastnímu zemědělství a spoléhání se na dovoz sice poměrně malou, ale postupně vzrůstající měrou tomuto neblahému počínání přispívá.

 

Jak reaguje na rizika nedostatku potravin ČR?

Uvedenou hierarchii potenciálních fatálních problémů ovšem zřejmě zdaleka nevnímá česká vláda, vrcholní politikové a kupodivu ani domácí politické strany. Zatímco v posledních pěti letech vyzvala řada respektovaných mezinárodních institucí a odborných týmů (včetně FAO, sboru poradců skupiny G 20, výzkumných týmů renomovaných univerzit, bankovních analytiků a známých ekonomů) státy k přijetí politiky potravinové soběstačnosti, naše decizní sféra (rozhodující řídící sféra, např. na úrovni státní správy – pozn. redakce) až do letošního ledna pro zastavení dlouhodobého propadu domácí zemědělské a potravinové produkce neudělala nic. Spíš naopak.

Submisívní a bez ohledu na potřeby českého agrárního sektoru přijatá opatření vedla postupně jak k drastické redukci produkce zemědělských surovin a potravin, tak k prudkému vzestupu jejich dovozu i poklesu a zániku exportu mnoha tradičních zemědělských a potravinářských druhů zboží, včetně lukrativních specialit.

V lednu 2013 předložilo ministerstvo zemědělství zainteresované veřejnosti koncepční záměr Strategie pro růst, návrh orientace českého agrárního sektoru pro příštích sedm let. Jde vlastně o svého druhu první koncepční materiál či nástin orientace českého zemědělskopotravinářského odvětví za uplynulých dvacet let. Navzdory některým výhradám k obsahu Strategie ji zemědělci převážně uvítali.

Finanční náročnost její realizace je ovšem značná a v naplnění této koncepce věří jen největší optimisté. Některá navržená opatření jsou sporná a k dosažení uvedených cílů by nevedla. Navíc se již objevily zprávy o přípravě revize a určitého útlumu tohoto programu. Pokud by však tento koncepční projekt byl realizován, mohl by vést ke zvýšení naší potravinové soběstačnosti alespoň v některých skupinách kompetitivních potravin.

Zatím však české zemědělství dále chřadne, produkce domácích potravin klesá, závislost na dovozu vzrůstá, orná půda je dále masivně zabírána pro nezemědělské účely, infrastruktura vesnic se rozpadá, mnohé vesnice se vylidňují a míra potravinové soběstačnosti se kontinuálně snižuje. Dosavadní průběh přípravy nové „společné zemědělské politiky“ Evropské unie naznačuje, že agrární rozpočet se bude spíš snižovat, peněz pro podporu zemědělství bude méně a požadované zrovnoprávnění členských zemí nebude ani v příštích sedmi letech zcela splněno.

 

Smutná fakta

Pro ilustraci nedobrého vývoje českého zemědělství po roce 1989 uvedu několik statistických dat z databází Českého statistického úřadu. Syntetickým ukazatelem je zejména hrubá zemědělská produkce (HZP) ve stálých cenách (ceny roku 1989). Ta v roce 2010 činila 68 123,4 milionu korun. V roce 1990 však dosahovala hodnoty 106 142,7 milionu korun, za dvacet let tedy poklesla o téměř 36 procent. Tristní je, že na konci prvé dekády tohoto století byla o 16 procent nižší než v roce 1936.

Ke snížení objemů produkce dochází po roce 1990 u naprosté většiny v tuzemsku pěstovaných plodin, ale zejména v produkci živočišné. Výroba hovězího a telecího masa dosáhla v roce 2012 pouze 22,8 procenta objemu produkce roku 1989, respektive 67,9 procenta roku našeho vstupu do EU, to znamená 2004. Produkce vepřového masa v Česku se snížila v období 1989–2012 o cca 60 procent, ale i v porovnání s rokem 2004 je o zhruba 37 procent nižší. Zemědělská výroba mléka, která činila v roce 1989 více než 4,47 miliardy litrů, poklesla vloni na 2,38 miliardy litrů. K redukci došlo také napřílad u domácí produkce vajec. Celkový objem jejich snášky poklesl od roku 1990 do roku 2011 z 3,68 miliardy na 2,16 miliardy kusů.

Stavy hospodářských zvířat se dramaticky snížily a tato degrese vážně porušila nutnou rovnováhu mezi živočišnou a rostlinnou výrobou. V letošním roce jsou stavy skotu v ČR jen na úrovni 38,9 procent roku 1989, stavy prasat dosahují pouze 33,9 procenta a drůbeže 71,6 procenta úrovně roku 1989.

Pokles domácí produkce vedl k bezprecedentnímu nárůstu dovozů. Zemědělsko-potravinářského zboží jsme v roce 2012 dovezli za 172 036 milionů korun, tedy cca 5,5krát více než v roce 1993. Schodek bilance agrárního zahraničního obchodu (hodnota čistých dovozů) vzrostla na více než dvojnásobek. Ovšem hodnota importu masa a drobů se od roku 1993 do roku 2012 zvýšila z 303,8 milionu na 22 855,0 milionů korun, tedy více než 75krát. Velmi dynamicky se zvýšil také dovoz sýrů a brambor a řady dalších základních potravin, které je naše republika schopná vyrobit doma, a nepochybně ve vyšší kvalitě v porovnání s dováženým zbožím.

Soběstačnost ČR v základních potravinách nebezpečně klesá. S přijetím víry ve všemohoucnost trhu po roce 1990 česká vláda, respektive téměř celá decizní sféra zavrhla bezhlavě politiku posilování potravinové soběstačnosti, která byla jednou z nejchytřejších koncepcí předlistopadových vlád. Stupeň soběstačnosti (bez ohledu na metody jeho měření a vyjadřování) především základních živočišných produktech, se strmě snižoval a tato tendence trvá.

Spotřebu vepřového masa již kryjeme z více než padesáti procent masem dováženým, v mase drůbežím je česká soběstačnost zhruba na 78 procentech, u vajec se toto číslo pohybuje kolem 87 procent, velmi nízká je naše soběstačnost u zeleniny (cca 37 procent), ovoce mírného pásma (cca 68 procent), i u brambor (85 procent).

Nezájem českých politiků o domácí zemědělství a potravinářství a řešení zásobování obyvatelstva dováženými potravinami má celou řadu zcela negativních důsledků národohospodářských, bezpečnostních, zdravotních a zejména ekologických. Rozsah tohoto příspěvku neumožňuje se jimi blíže zabývat, nicméně si na závěr dovolím – pro ilustraci výše zmíněného vztahu degrese českého zemědělství k podpoře rozšiřování produkce v Amazonii, provázené likvidací deštných pralesů – uvést několik čísel.

Od roku 2010 do roku 2012 vzrostl český dovoz zemědělskopotravinářského zboží z Brazílie z 2 762 milionů na 4 093 milionů korun. Největší dovozní položkou z tohoto teritoria (za 1 585 788 tisíc korun) bylo v roce 2012 drůbeží maso a droby, za další necelou miliardu jsme dále importovali jiné druhy masa a masných produktů a za cca 600 milionů korun krmiva.

A tak zatímco ve většině členských států Evropské unie zemědělská produkce a potravinová soběstačnost vzrůstá, Česká republika potravinový problém neřeší, ignoruje značné možnosti zvýšení zaměstnanosti, které by rozvoj zemědělství umožnil, a přispívá k růstu rizik nedostatku cenově dostupných potravin pro domácí obyvatelstvo.

 

Předchozí článek „Nerespektování globálních trendů jako řezání větve pod sebou“ vyšel v Solidaritě 78.

Vyšlo v červnové Solidaritě roku 2013 (č.79).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •