Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Ota Bureš
„V hustém černém dešti, prosíc o pomoc, bloudila žena bez části svého obličeje a s jazykem visícím z úst.“ Tohle není poezie. Významné postavě levicového hnutí na Západě, Howardu Zinnovi, vyšla v Česku druhá kniha. Po loňském redakčně nepříliš povedeném počinu Dějiny lidu Spojených států amerických 1 vyšla letos kniha Bomba. Americký historik ji napsal nedlouho před svým úmrtím v roce 2010.
Poselství Bomby je rozhodně protiválečné, založené na prožitcích autorova života a studia historických pramenů. Kloubí se v ní angažovaný a fundovaný pohled na realitu moderní války a odpor k ní. Útlou knihu tvoří část věnovaná shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki a část týkající se bombardování západofrancouzského Royanu, kterého se Zinn účastnil.
Kniha plní svůj účel a nutí k přemýšlení o důvodech války a o struktuře moci, vede k odmítnutí nespravedlnosti a současně k hledání alternativ vůči sociálně-ekonomickému uspořádání, které války umožňuje.
Text je prakticky bez překlepů a chyb, fotografie dokreslují atmosféru nelidskosti války. Neduh současného vydávání knih – absence předmluv a doslovů – částečně kompenzuje překlad předmluvy amerického vydavatele Bomby. Ten, pro českého čtenáře poněkud zbytečně – vedle osobnosti historika samotného, přibližuje americkou knižní edici. Citelně chybí doslov, který by uvedl smysl knihy do aktuálního kontextu.
Bomba je prvním počinem nového olomouckého nakladatelství Broken Books; napoprvé je tedy možno prominout. Navíc by v nakladatelství měla brzy vyjít druhá kniha – Hnutí Occupy od Noama Chomského. Máme se tedy na co těšit. Škoda jen, že cena je vzhledem k formátu poměrně vysoká.
Válečný pilot a protiválečný aktivista
Zinn konfrontuje prožitky válečného pilota s vlastní poválečnou reflexí, kdy se díky studiu teprve dobral k tomu, co se pod letadlem, z něhož padaly bomby, skutečně dělo. Tím dochází k odmítnutí války jako nelidské, nespravedlivé a nic neřešící. Popisuje své válečné nadšení z boje proti fašismu jako esenci zla, které ničí shazováním bomb z kokpitu svého letadla.
Za války i po ní je vykreslováno ničení takzvaných nepřátelských zemí, včetně civilistů, jako pozitivní, vznešené a hrdinské. Utrpení na straně onoho nepřítele jakoby neexistovalo. Zinn vzpomíná, jakou měli radost, když viděli titulek novin sdělující svržení atomové bomby na Hirošimu. Nikdo si nekladl otázky, nikdo nepochyboval (až na pár radikálních levičáků, a to je dost málo). Zdálo se legitimní provést jakýkoli útok, který (snad) povede ke konci války. Ale může být jakýkoli útok vůbec ospravedlněn? A zvláště tak snadno?
Americký historik následně navazuje tím, co se změnilo koncem druhé světové války, jenž byl doprovázen příslibem práv kolonizovaným národům. Imperialismus přetrval. Jako občan USA se autor zabývá ospravedlňováním boje proti nacismu a dochází k pochybnostem nad americkou mocí, mocí s rasistickou minulostí i přítomností, mocí vedoucí války z ekonomických zájmů.
Upozorňuje na jednoduchý trik abstrakce, který vede ke snadnému ztotožnění se s válkou: nepřítel, vykreslený někým (tiskem, vládou), se stává i naším nepřítelem, ztělesněným zlem. „Právě v onom zájmenu ‚my‘ spočívá první problém, protože tak může dojít k záměně jednotlivých svědomí nás jako individuálních občanů se zájmy státu.“ (s. 34)
Absence zodpovědnosti
Zinn přemítá nad vzdáleností a odcizeností vojáka, vraha, který mačká tlačítko či páku – ať už v letadle či dnes – v případě bezpilotních útoků – u počítače třeba v Nevadské poušti. Nic přitom neví o obětech, o utrpení dole pod ním. A co teprve dnes, kdy přítomnost vojáka na bojišti vůbec není nutná.
Nejde ale jen o vojáka, ve stejném duchu žijeme všichni. Absence sociálního kontaktu, chybějící vztah ke konkrétnímu člověku znamená, že spektákl války od dětských hraček přes počítačové hry až po mediální zpravodajství nejsou nic než efemérní vizuální vjemy. Konzumuji jej, snad mě neotráví… Jak by taky mohl, když je hygienicky ošetřen celým tím vojenským, státně-privátním molochem.
Estetika války se stala součástí každodennosti. Smysl války nám uniká. Dokážeme ještě tak vzpomenout padlé při osvobození od nacismu, ale abychom chápali, jak to souvisí s válečným a okupačním utrpením kdekoli na světě a s naší vlastní budoucností, na to raději nemyslíme.
Zničit válku
A přitom jsme svědky bezpočtu zpráv, které informují o dění dnes a denně po světě. A to nemluvím o mnohých konfliktech, o nichž se zprávy do Čech ani nedonesou. Důsledkem, stejně jako předehrou války, je neokoloniální vykořisťování, v první řadě pak instituce dluhu a půjčky. A nejde už o Výmarskou republiku. Spíše o Kongo, Somálsko, Afghánistán, Irák, Indonésii a tak dále. OSN, namísto aby válce čelila, zadělává na ni spolu s globálními finančními institucemi.
Ale co s tím? Je třeba moci zdola, která by vedla k vytvoření organizace typu OSN, ovšem demokratické a osvobozené od postkoloniálního dědictví nadvlády západního kapitálu. Dále je třeba demokratizace ekonomiky a transformace parlamentních států, stejně jako uznání menšin vně i uvnitř – společností globálního jihu, etnických i jiných menšin.
Důvody války v jistém smyslu dějinně pominuly, neboť nedostatku surovin a zdrojů může dokázat globální společnost se svou technologií a věděním účinně předcházet, respektive jej rychle řešit. Předpokládá to ale vůli, kterou ani moderní státy, ani kapitalistické společnosti neoplývají. Místní kultury v globální civilizaci nemusí trpět. Je však třeba zničit asymetrii moci a kapitálu. Zničit válku. První kroky k tomu jsou konečně skoncovat s neokolonialismem, překonávat předsudky a reflektovat partikulárnost zájmů. Jak říká Zinn, je to na nás.
Musíme odmítnout svou pokryteckou loajalitu moci, politice, která vede války na bezpočtu míst světa v době, kdy k tomu není jediného obhajitelného důvodu. Jistě, můžeme vést diskusi o legitimitě zásahu, který zabrání válce a utrpení. Takový zákrok však musí mít jasný demokratický mandát a limity a musí být použit po vyčerpání všech dalších možností, na které je třeba vynaložit maximální úsilí. Současné tzv. intervence, které mají údajně bránit eskalaci násilí, takovými nikde nejsou.
Sláva výbuchu
A pak, dokud nad námi visí hrozba atomového mraku, nemůžeme být klidní ani minutu. Pokud má mít protiválečné hnutí sílu a naději na úspěch, musí vnímat toto mene tekel. Zinn vidí americký atomový útok v Japonsku jako akt státního terorismu, jehož motivace byla demonstrace síly subjektivně nesená očekáváním „slávy výbuchu“. O to více dostává děsivější rozměr.
Za válku neseme – přímou či nepřímou, větší či menší – odpovědnost my všichni. A je na nás proti ní společně aktivně bojovat. Měli bychom se, jak nás Zinn nabádá, snažit působit tak, abychom došli ke společenskému konsenzu odmítnutí války jako nepřípustné – bez výjimky! Moderní dělba práce v čele s byrokracií nahrává zapomenutí na svou odpovědnost. Sám Zinn se tomu snažil čelit a vedle svých knih je nejznámější svým aktivním odporem proti válce ve Vietnamu.
„Znamená to, že budeme jednat tak, jak cítíme a myslíme, tady a teď, za naše tělo a mysl, proti abstraktním konceptům povinnosti a poslušnosti.“ (s. 91) Příklady táhnou, ne? A myslíte, že čeští vojáci jsou v Kosovu či Afghánistánu kvůli přírodním krásám?
ZINN, H: Bomba. Olomouc: Broken:Books 2013. 91 stran. V běžné distribuci 189 Kč.
Vyšlo v letní Solidaritě roku 2013 (č.80-81).
