Rok 2012 na stránkách měsíčníku Solidarita

Vážená čtenářko, vážený čtenáři!

Počátkem roku jsme zprostředkovali složitou situaci rok po arabském jaru: „Sledovat události v Egyptě je důležité pro celou mezinárodní levici, protože pokud mohl padnout Mubárak a jeho režim se nyní otřásá v základech, tak jednou můžou padnout i jeho evropští spojenci.“ Egyptský revolucionář Sameh Nagíb pak v posledním čísle minulého roku vysvětlil, proč boj potom, co Mubáraka vystřídal Mursí, ani zdaleka není u konce.

Dění, které začalo na káhirském náměstí, se během roku v Solidaritě objevovalo pravidelně. „Kauza Sýrie,“ konstatuje se v červencovém rozhovoru, „je názorným příkladem vyprázdněnosti části české levice. Na domácí scéně se snaží o pozvednutí veřejného prostoru a sociálních práv, na druhé straně významná část z nich podporuje Asadovy bestiální zásahy proti Syřanům, kteří požadují to samé ve své zemi.“ Oběti Asada se k dnešnímu dni počítají na desetitisíce.

V tuzemsku bylo první čtvrtletí ve znamení studentského boje proti vysokoškolské „reformě“. Škola plně podřízená průmyslu, vzdělávání s výraznějšími sociálními bariérami, trh jako první a poslední organizační princip. Takové byly vyhlídky vládou navrhovaných změn. Protestní aktivita studentů, především během Týdne neklidu na přelomu února a března, byla v prostředí, kde se pravicové sklony předpokládají, něčím nevídaným. Zpravovali jsme o tom z první ruky. Studenti částečně vyhráli a zamezili destruktivnímu návrhu zákona. Rok nato ministerstvo připravuje novelu, pravděpodobně podrží hlavní z kontroverzních bodů.

Krize eurozóny a Evropské unie byla středobodem únorového vydání. Nahlédli jsme ji bez příkras a z radikálně levicových pozic. „Evropa dnes potřebuje zažít šok, který by otřásl celým kontinentem. Takový otřes mohou vyvolat jen zaměstnanci.“ Nejen české levé liberály charakterizuje nekritické přijímání až fetišizace evropských a unijních institucí. Hájíme záměr oslabovat národní státy ve prospěch mezinárodního postupu občanů proti nadnárodním korporacím, ale evropská integrace je uskutečňována na neoliberálním půdorysu. Zejména Řecko, Itálie, Španělsko a Portugalsko, jak patrno i z analýzy v tomto čísle, jsou teď podrobovány diktátu Evropské centrální banky a Evropské komise. Jimi je ekonomická krize převáděna na společnost, což navzdory proklamovanému evropanství posiluje národoveckou až rasistickou reakci v dotčených zemích.

Polovinu březnové Solidarity naplnily rozbory falešných výkladů krize, příčin vzestupu krajní pravice. „V roce 2005 zažilo dvaašedesát procent dotázaných Romů v pěti evropských zemích rasismus od zaměstnavatele. Polovině z nich bylo na rovinu řečeno, že je to z důvodu barvy pleti. Toto je realita skrývající se za obvyklými tvrzeními, že ‚Romové nechtějí pracovat, oni se nechtějí učit‘. Útok na Romy je součást strategie, kterou využívají evropští politici, aby odvrátili pozornost od úsporných opatření.“

Největší občanský protest od roku 1989, organizovaný platformou odborů a iniciativ Stop vládě, začal Týdnem protestů a vyvrcholil dubnovou stotisícovou demonstrací na Václavském náměstí. Časopis byl o neoliberálních reformách vlády jako celku. Hněv lidí vůči politice vlády prozradil, že establishment jednající přímočaře v zájmu byznysu může vládnout bez občanské legitimity. Vyprázdněnost současného uspořádání, které kryje parlamentní demokracie, více lidí utvrzuje v názoru, že celý státní aparát slouží výlučně k protežování kmotrů, lobbistů, vlivných podnikatelů. Tuto všudypřítomnou kritiku však třeba dále politizovat: musíme mluvit o nadnárodních korporacích a o posledním slovu, které si uzurpuje kapitál.

Protest seniorů 30. května 2012 proti důchodové politce vlády

Očekávání, která vzbudila dubnová demonstrace, se nenaplnila, přesto ani v květnu protesty neutichly: tisíce lidí svým pochodem k úřadu vlády zablokovaly magistrálu. Věnovat jsme se museli i dalším projevům „falešných výkladů krize“, jmenovitě nesnášenlivosti vůči Romům, kterou nastartoval útok romské trojice na mladíka; později se ovšem ukázalo, že byla celá událost smyšlená. Psalo se o takzvané důchodové reformě, jejímž záměrem je vyvedení peněz z průběžných fondů do soukromých rukou.

V červnu jsme přiblížili studentské protestní hnutí z kanadského Québecu, v srpnu a v listopadu vyšly původní rozhovory s několika tamními studenty. Hnutí anulovalo záměry navyšovat školné, navíc vybojovalo pád neoliberální vlády. Masové protesty na sebe nejednou braly otevřeně antikapitalistickou podobu. Studenti se „dostali do Queen Elisabeth, což je luxusní montrealský hotel, a vyrušili akcionáře národní banky, kteří tam měli zrovna generální mítink, převrhli jim stoly s občerstvením, roztrhali dokumenty a došlo ke střetu s ochrankou.“ Kapitalismus se ve svých slabých chvilkách uchyluje k brutálním projevům represe i ve „vyspělých“ zemích: dokázaly to právě policejní útoky proti québeckým studujícím.

Srpnová Solidarita se tematickými články zaměřila na festival za práva sexuálních menšin Prague Pride, vyzdvihla jeho emancipační jádro, které může čelit převládajícímu komerčnímu vyznění celé akce. Dlouholetý gay aktivista Jiří Hromada při té příležitosti vystihl homofoba Václava Klause jako člověka v „žaláři svého vlastního já na Hradě, které je bohužel malinké, ubohé a nesvobodné.“

V září proběhlo celorepublikové turné Za záchranu vzdělanosti a kultury, společná kampaň školských odborů a iniciativ. Před tím došlo v Jihoafrické republice ke krvavému potlačení stávky horníků, kteří požadovali spravedlivé mzdy. Policie a vláda jednala zcela v žoldu kapitálu. Apartheid byl nahrazen globálním kapitalismem s jeho imperativem maximalizace zisku a minimalizace nákladů. O tom, co se stane, když se nadnárodní těžařské společnosti zaleknou ztráty zisků, jsme psali opakovaně v následujících číslech.

Od konce léta jsme sledovali případ ostravského Přednádraží, kde lidé přicházejí o své domovy. „Obracení hněvu na bezmocné není jen energie vybitá do prázdna, ale i pozvánka pro nový fašismus. Celá věc došla tak daleko, že ani někteří kandidáti na prezidenta se neobávají sáhnout po vcelku otevřeně fašistické rétorice. Uvědomme si, kdo skutečně těží z těchto neštěstí. Nedovolají-li se lidé z Přednádraží svých práv nyní, dovoláme se jich příště my?“

„‚Co bylo ukradeno, musí být vráceno‘ – toto je jeden z hlavních argumentů zastánců toho, co je označováno jako církevní restituce. Zajímavé je, že podobnou argumentaci používali také politici padesátých let při odůvodňování znárodnění církevního majetku – ‚co bylo po Bílé hoře ukradeno národu, musí být národu navráceno‘. To, co je prezentováno jako spravedlivé, odráží ideologii momentálně převládající ve společnosti a z ní vyplývající hodnoty.“ Krádež století, jak se restitucím začalo přezdívat, protlačila vláda společně s dalšími destruktivními změnami včetně zvýšení daně z přidané hodnoty (ne náhodou získala stoprvní hlas od poslance odsouzeného za korupci).

Proti vládě se masivně demonstrovalo17. listopadu. Nářky pravicových politiků, že si organizátoři přivlastnili výročí, střídala nelichotivá mediální interpretace. Přesto byla druhá velká akce uskupení Stop vládě dost úspěšná. Ve stejnou dobu proběhly menší, ale mediálně vděčnější protesty proti komunistické radní na jihu Čech, za nimiž se ohlížíme v tomto čísle.

Pokud srovnáme Evropský den akcí proti škrtům s předchozími bruselskými a jinými demonstracemi – kam většinu účastníků dodávaly místní odborové svazy a jimž ‚evropský‘ rozměr propůjčovala účast více či méně početné delegace odborových funkcionářů z ostatních zemí – musíme určitý posun konstatovat,“ hodnotili jsme v prosinci společnou akci jihoevropských odborových svazů. České a slovenské odbory se nadnárodnímu vnímání problému teprve musí naučit.

Rok 2012 především prohloubil ekologickou krizi, ta prohlubuje krizi sociální. Plejádě přírodních katastrof, které se udály, přisuzují klimatologové společného jmenovatele. Ukazuje se, že kapitalismus zatím nebyl schopen vyvinout mechanismy, jež by zabránily tomu nejhoršímu. Dílčí prohřešky vůči životnímu prostředí jsme v Solidaritě pojímali vždy v tomto rámci. Jak řekl Joshua Clover v minulém čísle, „byl tu svět před kapitalismem, a bude tu i po něm,“ otázkou zůstává, v jakém stavu. Vztah tržního hospodářství a ekologie nás bude napříště zajímat systematičtěji.

Přímá volba prezidenta je chápána jako rozšíření demokracie. My se domníváme, že tato volba rozšířila podíl lidí na přímém výkonu moci iluzorně. Předvolební kampaně úspěšných kandidátů byly nepolitické, odváděly pozornost společnosti mimo jiné od schválení druhého pilíře důchodového systému, od církevních restitucí či projednávání novely vysokoškolského zákona.

Bouřlivý rok 2013 přeje

Vaše redakce

Vyšlo v lednové Solidaritě roku 2013

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •