Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Tomáš Schejbal
Z knih anarchistického antropologa Davida Graebera byla do češtiny přeložena dosud jediná, byť nejdůležitější kniha Dluh. Ta byla vydána ještě před arabským jarem a vznikem hnutí Occupy. V knize Inside Occupy, jež vyšla loni, vypráví Graeber tu část příběhu amerického revolučního hnutí, na které se jako politický aktivista sám podílel.
David Graeber je známý také jako představitel nedogmatického, nového anarchismu. Noví anarchisté nedbají o neposkvrněnost ideologického dědictví otců – i kdyby měl svět zajít. Místo toho se angažují v anarchismu příbuzných, ideově širokých koalicí protestních hnutí, která fungují v zásadě na základě anarchistických a feministických principů, jakými jsou přímá demokracie, konsenzus, přímá akce.
Z takových hnutí, jejichž společným jmenovatelem je boj proti neoliberalismu, vyjmenujme například zapatisty v Chiapas, Hnutí za globální spravedlnost, studentské hnutí proti škrtům v Evropě i Severní Americe, českou inciativu ProAlt, od roku 2011 arabské revoluční hnutí, španělské indignados, Occupy Wall Street a další.
My, 99 procent
Příběh vzniku hnutí Occupy je poměrně známý. Hlavní inspiraci čerpala aktivistická scéna z obsazování káhirského náměstí v Egyptě. Rozdíly mezi událostmi v Egyptě a ve Spojených státech však byly hned dva. Jádrem aktivistů mládežnického Hnutí 6. dubna, jehož nejbližším cílem bylo svrhnout Mubárakovu vojenskou diktaturu, byli liberálové ze střední vrstvy, kteří by v USA volili demokraty. Jeden z nich, Valíd Rášed, dokonce pracoval v bance. Ve Spojených státech samotných pak nemělo být cílem revolučního hnutí „pouze“ svrhnout vládu, ale vůbec naplnit sen o vytvoření masového, radikálně demokratického revolučního hnutí v samotném jádru globálního kapitalismu, které by nebylo jen radikální odnoží demokratické strany.
I to byl důvod, proč aktivisté nepřišli s uceleným programem, ale nejprve vytvořili hnutí. Skutečné revoluční hnutí totiž neusiluje jen o vznik nových politických a společenských vztahů, ale vždy musí takticky operovat na bázi commonsense (prostý rozum – pozn. redakce), obecně přijímaného konsenzu, který bere za slovo. Commonsense americké společnosti je zaprvé tradice suverénního lidu, který je zdrojem legitimity a moci; zadruhé specifický jazyk dominantní neoliberální ideologie, který neoperuje s pojmem neoliberalismus jako v Evropě, ale zastírá se slovy „svoboda“, „volný trh“ či „americký způsob života“. Proto se vymezili jako „my, lid, 99 procent“, tedy jako ti, kteří se necítí být zastupováni žádnou z dvou stran Kongresu, hájících zájmy 1 procenta nejbohatších z Wall Streetu, a vymezili se nejen proti nim, ale i proti systému zastupitelské demokracie a financializovanému kapitalismu jako takovému.
Lid se měl tedy zastupovat sám skrze své hnutí a prosazovat své zájmy nikoli prostřednictvím parlamentu a voleb, ale přímou akcí na ulici. Tak vzniklo veřejné shromáždění lidu 17. září 2011 v Zucottiho parku. Pro zjednodušení lze shrnout cíle Occupy Wall Street následovně:
1. minimální cíl: vytvořit masové revoluční hnutí, které bude reprezentovat lid; 2. střednědobý cíl: svrhnout moc Wall Streetu a nastolit skutečnou, přímou demokracii; 3. dlouhodobý cíl (alespoň pro radikální spektrum): zničit stát a svrhnout kapitalismus.
Occupy se nerozšířilo po celé zemi, našlo pokračování spíše v mechanicky okopírovaných formách po celém světě díky tomu, že jazyk svého boje dokázali artikulovat univerzálně – jako boj všeho lidu –, ale také díky tomu, že mainstreamová média, která se na rozdíl od 60. a 70. let dostala z úplné izolace od reality, začala po policejním útoku proti nenásilné akci celou událost dramatizovat.
Ovšem to, čím se podstatně liší Occupy Wall Street od Nové levice 60. let či od Hnutí za globální spravedlnost, je, že zatímco tato hnutí nepřekročila ghetto privilegované bílé střední vrstvy, hnutí Occupy dokázalo rezonovat i mezi odbory a třídou pracujících. Důvod byl ten, že sociální hranice mezi dělníky, nezaměstnanými a zadluženými studenty, kteří musí pracovat, není jasná, a proto sdílejí i společné uvědomované zájmy.
Problémy mnoha stoupenců hnutí, kteří o svých situacích informovali na webu (například zde: http://wearethe99percent.tumblr.com), byly díky sociálnímu sestupu a poklesu životní úrovně natolik hluboké, že nejčastějším požadavkem nebyla demokracie nebo sociální spravedlnost, ale konkrétní, základní lidské potřeby jako střecha nad hlavou, potraviny, zdravotní péče, vzdělání. Tedy požadavky chudých lidí třetího světa či sedláků v období feudalismu.
Stejně jako v Tunisku, Egyptě, Španělsku se i v USA aktivistická scéna rekrutuje především z mladší generace prekarizované střední vrstvy, která je aktérem revolučních událostí. V USA tuto scénu tvoří především studenti, akademici, nezaměstnaní a lidé z alternativní scény, například magazínu Adbusters.
Co je revoluce?
Jsou události studentského hnutí proti škrtům a dluhům, arabského jara, španělských a řeckých bouří, čínského dělnického hnutí a amerického Occupy světovou revolucí? David Graeber při interpretaci sociálního historika Immanuela Wallersteina dochází k závěru, že moderní světové revoluce (1789, 1848, 1917, 1968) změnily především commonsense, diskurz. Respektive měnily podmínky a cíle, za které se bojovalo.
Neoliberalismus jakožto ideologii „there is no alternative“ (fráze M. Thatcherové – pozn. redakce) označuje autor za primárně politický projekt, jehož cílem je boj proti lidské fantazii. V situaci, kdy kapitalismus přestává fungovat a lidé ztrácejí schopnost představit si alternativu, hovoří dokonce o vraždě snů a o aparátu beznaděje. Součástí tohoto projektu má být prekarizace práce, která má zničit odbory a odpolitizovat pracující třídu.
Samozřejmě se Graeber ukazuje jako anarchistický dogmatik tam, kde fetišizuje politično a opomíjí jiné aspekty, například změnu způsobu akumulace kapitálu, a jeví se dokonce jako potenciální teoretik spiknutí, hovoří-li o historickém procesu jako o záměru. V každém případě je asi předčasné usuzovat, o jakou revoluci diskurzu dnes jde. Graeber přinejmenším stejně jako v knize Dluh navrhuje, aby se bojovalo za všeobecnou dluhovou amnestii.
Je ale skutečně dostatečné bojovat za změnu podmínek a cílů boje? Nemělo by být poučením z posledních dvou světových revolucí to, že svět a život je třeba měnit přímo i skrze moc? A jestliže je to dnes schopnost lidské fantazie a představivosti, co je kapitalismem nejvíc ohroženo, není pak snění opět revolučním činem par excellence?
O hnutí Occupy vyšlo v Solidaritě několik textů. Například analýza „Milníky hnutí Occupy Wall Street“, základní prohlášení či rozhovory s přímými účastníky hnutí. Dostupné na webu.
Vyšlo v červnové Solidaritě roku 2013 (č.79)
