Volební tsunami bývalého komika

Beppe Grillo. Zdroj: Niccolò Caranti, wikipedie

Nedávné italské parlamentní volby mají nečekané vítěze i poražené. Jednoznačnou porážku utrpěl středolevicový blok Italia Bene Comune. Ten s bezmála třiceti procenty hlasů volby sice formálně vyhrál, ale nemá senátní většinu.

Naplnila se tak dnes již téměř prorocká slova režiséra Nanniho Morettiho, pronesená v dávném roce 2002 na demonstraci proti Berlusconiho vládě: „Partajní byrokracie, která stojí za mými zády, není schopna mluvit ani k srdci ani k hlavě ani k potřebám lidí. S těmito funkcionáři nikdy nevyhrajeme.“ Tehdy zmínění funkcionáři stáli za Morettim. Televizní kamery zaznamenaly jejich kamenné tváře. A dnes jsou hlavními představiteli Pyrrhova vítězství středolevicové koalice Italia Bene Comune (IBC – Itálie statkem veřejným).

Velkým poraženým voleb je i premiér Mario Monti, který se dostal do Senátu jen s odřenýma ušima a disponuje tak malým počtem mandátů, že nemůže v horní komoře italského parlamentu sestavit vládní většinu s vítěznou IBC.

Výsledek voleb naopak potěšil Silvia Berlusconiho, který sice ztratil více než 6 milionů hlasů, ale dosáhl svého cíle: vytvořit patovou situaci v Senátu, a být tak nezbytný pro sestavení vládní většiny. Jednoznačným triumfem se ale může pochlubit bývalý janovský komik Beppe Grillo, jehož hnutí Movimento 5 Stelle (Hnutí 5 hvězd) získalo 25 % hlasů, a stalo se tak druhou největší italskou politickou silou.

Dá se tak říci, že ve volbách uspěly síly, které vyjádřily velice vyhraněný postoj k Evropské unii. Silvio Berlusconi v kampani vsadil na zdrcující kritiku evropských rozpočtových smluv, politiky vyrovnaných rozpočtů a snižování veřejného dluhu, byť se jedná o závazky, jež v drtivé většině podepsal právě sám Berlusconi a které jeho strana v parlamentě odsouhlasila bez mrknutí oka.

I Grillo, byť jeho hlavními tématy je přímá demokracie a omezení privilegií politických funkcionářů a jejich stran, ke konci kampaně vsadil na evropská témata a vyslovil se pro uspořádání referenda o setrvání Itálie v eurozóně, pro obnovu měnové suverenity a restrukturalizaci veřejného dluhu. Na téma restrukturalizace dluhu a odporu vůči současné evropské hospodářské politice vsadila i radikálně levicová koalice Rivoluzione Civile (Občanská revoluce), která však dostala jen zanedbatelných 2,4 %.

Úspěch hnutí bývalého janovského komika dolehl na italskou politickou scénu se stejně traumatickým nábojem, jako měl vzestup koalice Syriza v Řecku. V Itálii, která je zvyklá na přesun voličů v rozsahu omezeném na několik procent, si nové hnutí dokázalo během čtyř let politického angažmá a s omezenými finančními prostředky vydobýt pozici druhé největší politické síly.

Tato situace znemožňuje italským politikům vsadit na postupy, kterými tradičně řeší politické a společenské krize: vyhlášení mimořádného stavu či sestavení velké koalice. Toto řešení, jehož kořeny sahají až do druhé poloviny 70. let, se jeví v dnešní situaci jako neschůdné. V momentě, kdy stále větší počet italských voličů vypovídá poslušnost tradičním volebním uskupením, by takovéto řešení vedlo jen k dalšímu posílení tohoto nového hnutí, které svým jménem odkazuje na hodnocení hotelových služeb. V neposlední řadě ani politici bloku IBC ani Mario Monti již nedůvěřují Silviu Berlusconimu v té míře, aby s ním uzavřeli kartelovou dohodu.

Parlamentní volby navíc ukázaly, nakolik jsou tradiční politická uskupení a jejich aparáty neschopné číst procesy změn, jež se odehrávají ve společnosti. Všichni, včetně drtivé většiny politických komentátorů a ústavů výzkumu veřejného mínění, systematicky nadhodnocovali výsledky IBC a Maria Montiho, zatímco nebyli schopni poznat, jak rychlou dynamiku růstu nabralo hnutí M5S.

 

Populismus jako politická strategie

Za úspěchem Beppe Grilla a jeho hnutí stojí specifická politická strategie, kterou je možné popsat termínem populismus. Avšak tímto termínem nechceme vyjádřit hodnotící soud, ale spíše popsat politickou taktiku založenou na specifické konstrukci lidu a jeho vztahu s leaderem a jeho hnutím.

V Grillově pojetí je lid ze své povahy vždy dobrý a schopný navrhnout či schválit dobrá a adekvátní řešení politických a společenských problémů. Grillův lid je jen jeden, neboli v tomto diskurzu se vytrácí jakékoliv body konflikty, třídní a gender identity jsou srovnány se zemí a zasypány solí, třídní boj vyhnán za brány města. V tomto ohledu se vytváří zjednodušená binární opozice mezi členy lidu a nečleny lidu (konkrétně jsou jimi bankéři, politici, italští novináři, nemálo univerzitních profesorů, kdokoliv nosící lodenové kabáty a tak dále), již naopak slouží zájmům skupin stojících mimo lid a kterým lze připisovat veškeré neshody v lidu.

Třídní boj je tudíž sublimován do této formy konfliktu, mající však celou řadu nežádoucích vedlejších účinků. V první řadě je politická debata přesunuta na spor ohledně dobra či zla, což znemožňuje jakoukoliv demokratickou debatu s politickým protivníkem. Navíc lid a ne-lid je ad hoc definován vůdcem, což je pro hnutí, jehož hlavní politickou vlajkou je přímá demokracie, paradoxní. Uvnitř hnutí se tak nevytváří dialog (alespoň ne na celostátní úrovni), ale ustanovuje se monolog vůdce.

To je patrné i na Grillově přístupu k médiím a internetu. Za hlavní orgán hnutí lze jednoznačně označit komikův blog, kde Grillo zveřejňuje své názory a prohlášení, která jsou fakticky uvnitř hnutí nezpochybnitelná. Čtenáři blogu sice mají možnost se k danému tématu vyjádřit, ale sám Grillo do diskuze nevstupuje. Současně Grillo zakázal sobě i členům hnutí vystupovat v televizi, která tak musela pro zajištění rovného přístupu k informacím přenášet sestřihy Grillových představení a předvolebních mítinků. Na síti i v jiných médiích tak Grillo dotáhl až do vrcholných výšin hlavní rys televizních představení: monologičnost a radikálně nerovné postavení mluvčí–publikum. To vskutku není špatný začátek na politika, který se sice označuje za mluvčího lidu, ale který nemá kanály, jak se s ním konfrontovat a vstoupit do veřejné debaty.

Nicméně ustanovení lidu jako hlavního politického subjektu alespoň dočasně umožňuje spojit různé, nezřídka navzájem konfliktní politické a společenské subjektivity. Avšak je otázkou, nakolik tato funkce prázdného signifikantu (pojem Ernesta Laclaua – pozn. redakce), kterou Grillo a jeho hnutí sehrálo, vydrží tváří v tvář zákonodárné činnosti.

Další důsledek této politické strategie je patrný na tvorbě politického programu. Ten je sestavován nikoli s ohledem na nějakou ideovou konzistentnost, ale především dle přání vůdce a jeho rádců. Program hnutí tak stojí na třech hlavních pilířích. Hlavním je vyjádření odporu vůči současné politické třídě, která je považována většinou Italů za neschopnou, zkorumpovanou, provozující klientelismus a parazitující na prostředcích státu. Tento tekutý hněv vůči politické třídě je naprosto všezahrnující. A tak se může stát, že na seznamu odsouzených poslanců jsou vystaveni hněvu lidu bok po boku poslanec odsouzený za falšování účetnictví a korupci, poslankyně z Radikální strany, která byla odsouzena za rozdávání marihuany při akci občanské neposlušnosti, či poslanec za Rifondazione Comunista, který byl odsouzen za urážku a napadení veřejného činitele při antifašistické akci a obsazování squatu.

Vedle tohoto pilíře, kterému nechybí ani autoritářské rysy, zpochybňující záruky právního státu, Grillo dokázal převzít celou řadu levicových a alterglobalizačních témat. V první řadě se jedná o témata obrany veřejných statků před privatizací a ekologie, která byla mohutně vyjádřena v květnu 2011, kdy absolutní většina italských voličů zamítla v referendech zákony umožňující privatizaci celé řady místních veřejných statků (a v první řadě vody a vodáren) a návrat Itálie k výrobě energie štěpením jádra. Nicméně hnutí M5S se chce také zasadit o občanský příjem či smazání části veřejného dluhu.

A právě tematizací vztahu s Evropskou unií Grillo dokázal mobilizovat nacionální vášně voličů. Především ke konci kampaně, kterou nazval Tsunami tour, tak odpor vůči rozpočtové politice, prosazované Evropskou centrální bankou a dalšími evropskými institucemi, byl vyjadřován skrze rámec měnové suverenity, který jednoznačně patří do výraziva extrémní pravice, zatímco do pozadí ustoupilo téma zpochybnění dluhu, které je spíše levicovým tématem.

 

Jaké místo pro komunisty?

Účinnost politické taktiky hnutí M5S tak ve velké míře přispěla k tomu, že komunistické síly, a v první řadě Strana komunistické obrody (Partito della Rifondazione comunista) zůstaly před branami parlamentu. Velký díl za tento výsledek má však Rifondazione comunista samotná, jelikož ztratila schopnost se účinně konfrontovat s momentem voleb. V posledních pěti letech hlavní italská komunistická strana přistoupila k volbám s nekonenčným taktizováním, které se projevilo i při posledních parlamentních volbách. Rifondazione se rozhodla sdílet projekt koalice Rivoluzione Civile (Občanská revoluce), kterou vedl jeden z nejviditelnějších italských prokurátorů Antonio Ingroia. Nicméně přítomnost Ingroii a dalších angažovaných bývalých prokurátorů do velké míry zastínil sociální problematiku a ekonomická témata, a tak byla Rivoluzione Civile vnímána jako monotematické uskupení zaměřené na téma legality a boje s organizovaným zločinem. Určitou roli mohl sehrát i fakt, že Ingroia a jeho boj s mafií má velkou mediální viditelnost, ale téměř nepatrné důsledky.

Nicméně dilema, se kterým se Rifondazione potýká, má hlubší kořeny a týká se všech obdobných sil v západní Evropě, kde zaznamenáváme na volebním poli postupné vymizení komunistických stranických subjektů. De facto v celé Evropské unii, s výjimkou řecké KKE a tuzemské KSČM, neexistují silné komunistické strany, které by dokázaly autonomně kandidovat a vstoupit do parlamentu. To samozřejmě neznamená, že by témata vlastní či blízká komunistům vymizela z evropského politického horizontu. Ba naopak, prostupují celou řadu vcelku úspěšných politických hnutí, od Syrizy až po Die Linke, od Front de Gauche až po – svým způsobem – hnutí M5S.

V takové situaci je otevřenou otázkou, nakolik má ještě smysl podílet se na tvorbě nějaké komunistické strany, když jedno z důležitých polí její politické akce je neschůdné, a zda se tímto způsobem strana nestává jen určitým debatním kroužkem, místem pro předávání informací a maximálně pro koordinaci kroků a postupů v širších hnutí. Je otázkou, zda by komunisté neměli odevzdat koncept tvorby vlastní a autonomní strany dějinám, zbavit se ho s vědomím jeho pozitivních i negativních stránek a netvořit politicko-společenskou tendenci v organizacích se širším zaměřením. Současný stav v Evropě by napovídal, že právě hledání nových forem organizace by pomohlo k teoretickému i organizačnímu oživení těch, kteří se stále hlásí k myšlence komunismu.

 

Jakub Horňáček

jakub.hornacek@socsol.cz

Vyšlo v březnové Solidaritě roku 2013

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •