Záchranná brzda – zneužití se trestá

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Adam Bartoš, Tomáš Korda

“Dějiny jsou dějinami třídních bojů.” Tuto proslulou, byť v očích mnoha hrozivou větu, z Manifestu Komunistické strany jsme si vypůjčili pro název rubriky “Z dějin třídních bojů”, kterou vydáváme počínaje minulým číslem. Připomínáme v ní vybrané události dějin. Bylo by z naší strany nekorektní, když takto listujeme minulostí, předstírat nestrannost. Ale ztráta objektivity není něco záporného, nýbrž vzhledem k tomu, že neutrální vhled do dějin je sám o sobě iluzí, není přiznání strannosti žádnou ztrátou, ale pozitivním pohybem k hlubšímu poznání dějin. Zaujetí pozice se projevuje ve dvou ohledech. Zaprvé tím, na jaké události je kladen v dějinách zřetel. V tomto případě mluví rubrika sama za sebe. Ale v druhém ohledu, ohledu metodologickém, se zaujetí pozice neprojevuje tím, k čemu se člověk vztahuje, nýbrž tím, jakým způsobem na to nahlíží.

Tak ztráta objektivity a tzv. „vědeckého“ přístupu k dějinám je vskutku pouze zdánlivá. Žádný moment historie nemá sám o sobě žádný význam, ale ten mu je vdechnut až interpretací, až optikou, kterou na něho přítomnost nahlíží. Historie je tedy vždy naší historií. Naší je však nejen v tom ohledu, že jsme to my (naše přítomnost), kdo historii konstruuje, ale též jsme to my, lidé, kdo reálně historii utvořili. Nikdo jiný než lidé ji vytvořit nemohl. Žádná historická nutnost, žádný vyšší zákon trhu. Žádná mocnost totiž neleží za hranicemi našeho světa. Žádný loutkář, který by tahal za nitky a utvářel lidské dějiny, neexistuje.

Naopak tento hybatel dějin už vůbec tím, že je kladen do zásvětí, nemůže být něčím reálně existujícím a tak ani něčím (empiricky) poznatelným, ale musí jít z definice o „pouhou“ myšlenku, která je výsledkem výkonu lidského vědomí, jež si její pomocí vysvětluje, co se vlastně v dějinách odehrálo. Tato myšlenka zahalená za oponou, na jejímž pozadí se dějiny odvíjejí, je forma, kterou přítomnost vrývá do minulosti. Tím utváří obraz minulosti, nebo přesněji řečeno rámuje minulost do celku, čímž minulosti dává formu. Přítomnost tím, že shlíží do minulosti a udílí ji tímto formu či tvar, je oním tajemným zásvětím ležícím za oponou, kam se sbíhají všechny nitky, jimiž loutkář tahá. Sama přítomnost je tedy oním loutkářem, který utváří dějiny. My tady a teď jsme pány dějin. Pravdou dějin je proto okamžik, kdy dějiny poznají svého pána, neboli, což je totéž, když si pán dějin uvědomí, kým vlastně je. Dějiny na nás klepaly každým okamžikem a každou vteřinou si historické dění žádalo, aby se k němu pán nechoval macešsky a aby se přiznal ke své zodpovědnosti.

Na druhé straně je však též faktem, že „nemáme čas prožívat pravá dramata existence, jež jsou nám určena.“ Život protéká mezi prsty navzdory naší snaze nasát jeho intenzitu. Neznáme přesný význam toho, co v životě zakoušíme a co vpravdě děláme, ale děláme to. „Tím stárneme. Ničím jiným. Vrásky a stopy v obličeji jsou záznamy velkých vášní, neřestí, poznatků, jež nás navštívily; ale my, panstvo, jsme nebyli doma.“ Když se děly dějiny, když dnes minulé bylo ještě přítomné, když se dramata života odehrávala, byli jsme to my, lidé, kteří stáli za oponou a tahali nitkami, ale byli jsme to též právě my, kteří mínili, že jsou pouhé loutky v rukou druhých, v rukou vyšších principů. Zažívali jsme, byli jsme u toho, když se to stalo, ale unikala nám pravá podstata toho, co se dělo a co jsme prožívali. Nejzazší důsledky našich činů jsme nedohlédly. Tím jsme stárli, tím, že se na nás podepisovala a zařezávala se do nás dramata historie, jejíž jsme nyní dědici a tudíž její pravdou.

Oplakávat minulost, pietně ji stavět pomníky, truchlit nad promarněnými příležitostmi, omlouvat se, že jsme dějinám neotevřeli, když zrovna klepaly, přemítat, tonout ve snech o jiné minulosti, ve které bychom nechybovali, kát se z našich omylů a utvrzovat se v přesvědčení, že se jich již nikdy nedopustíme, však není důvod k tomu takto plačtivě shlížet k minulosti a tím ji konzervovat. Beztak minulost – jakožto naše součást – chce být u nás. Minulost má totiž pud se zpřítomnit. Má pud oživit bývalé v čerstvém nyní. Má pud ze sebe vykřesat jiskru, jíž zažehne přítomnost. Má pud stát se svobodnou vzpomínkou a nikoli minulostí uzemněnou svým hutným historickým obsahem. Má pud se uzavřít a svůj veškerý historický materiál uzávorkovat. Má puzení ho znicotnit, odpoutat se od něho a sama muzea – tyto konzervanty rámující minulost – poslat do archivu. Minulost má pud nebýt ničím víc než vzpomínkou. Tedy ničím méně než pravdou minulosti. Tou, že panstvo nebylo doma.

K tomu je však nutno dodat ponaučení z dvacátého století, pravdu historie „socialismu v jedné zemi“, že panstvo být doma nikdy nemůže, neboť být doma není nic, jen pochopení této nemožnosti: pochopení nemožnosti stát za oponou. Uvědomění, že nikdo, žádný filosof na trůně, nemůže nazřít dějinnou nutnost, překročit svou dobu a být tím, kdo ví, co činí, protože nelze myslet podstatu svých činů se všemi jejich důsledky souběžně s jejich konáním. To lze až zpětně, až když jsou učiněny. Nikdo nemá čas prožívat pravá dramata své existence.

Kdo s železnou sveřepostí míní, že přesto ví, co činí, vzdává se tím reflexe na své jednání a následkem toho povyšuje každý svůj nahodilý čin na nezpochybnitelné dogma (tak jako byly některé pochopitelné taktické ústupky etablovanou socialistickou mocí ihned interpretovány jako závazná strategie a podle taktických ústupků se přepisovala teorie). Takový člověk jako by prospal celé dvacáté století. Ničemu se nenaučil a nic nepochopil. Ani prostý fakt, že dějinná nutnost je vlak, který na žádném nástupišti nestaví. Nikde do něho nelze nastoupit a domnívat se, že se tím zbavíme etické zodpovědnosti za všechny důsledky našich činů, včetně těch nezamýšlených.

Právě přiznání si zodpovědnosti za nezamýšlené důsledky našich činů a uznání, že jde o naše činy, nutí člověka si uvědomit, že opět nebyl doma, když utvářel dějiny, a že opět nesedí ve vlaku, kterým měl tentokrát dohonit Západ. Uvědomění mu rozpouští iluzi, že může být pánem toho, co činí. Leká se vlastních činů a toho, co konal, když mínil, že konal po vůli dějinné nutnosti. Princip, kterým se řídil a který jeho jednání udílel punc správnosti, se mu odhaluje jako chybný. Toto poznání, že není pánem svého jednání, ho vypuzuje z vlaku dějin. Nabývá poznání, že mu vlak dávno ujel a že mu dějiny protékaly mezi prsty, právě když mínil, že je utváří.

Ti, které si připomínáme, nejsou hodni zmínky proto, že nastoupili do vlaku dějin směřujícího správným směrem (vstříc socialismu), ale naopak proto, že v rozporu s předpisy zatáhli za záchrannou brzdu. Vymrštěni vpřed padli pod koleje brzdícímu vlaku. Jejich neblahý osud jedněm říká: nikdy netahej za záchrannou brzdu. Zato druhým: kdo je tím strojvedoucím, že nezbrzdil? Těm věnujeme novou rubriku. Ti mohou vykoupit nezdařené pokusy zastavit vlak. Dějiny jsou plné těchto pokusů – jsou totiž jejich motorem.

Zdroj citací: BENJAMIN Walter: Literárněvědné studie, s. 245.

tomas.korda@socsol.cz

Vyšlo v listopadové Solidaritě roku 2013 (č. 84).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •