Bez squatu a beze smyslu

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Squat na Pohořelci (zdroj: Vladimír Turner)

Karolína Chloubová

Na konci srpna nám byl znovu připomenut problém chátrání historických budov ve městech. Aktivisté obsadili opuštěné domy v centru Prahy. Hlavním místem byl dům v jedné ulici na Pohořelci. Na obranu této historické stavby se tu shromáždilo mnoho lidí. Budovu se de facto snažili chránit před jejím vlastním majitelem Radovanem Vítkem, který ji nechává chátrat. Policie samozřejmě bránila vlastnická práva.

 

Vlastnická práva jako modla

Radovan Vítek, vlastník budovy, patří mezi nejbohatší lidi v České republice a v budově mají zapsané sídlo další desítky firem. Místo, kde do nedávna bydleli Pražané, nyní chátrá. Aktivisté takovému plýtvání odmítali přihlížet. Dům obsadili a doufali, že se jim zde podaří udržet a znovu ho oživit. Policie je však na straně majitelů, na straně kapitálu, jemuž je princip plýtvání, který policie de facto brání, vlastní. Vlastnictví už k ničemu nezavazuje, i když v ústavě stále stojí opak. Policie tedy zasahuje proti aktivistům, tvrdě brání vlastnická práva Radovana Vítka, a tudíž i jeho právo nechat dům dále chátrat.

Takovéto zacházení s majetkem, v kontextu lidí bez domova, bez možnosti sehnat příznivé bydlení, můžeme považovat za neetické. Budova, která by mohla působením squatterů vzkvétat a tím i prospívat společnosti, je odsouzena k zániku pod taktovkou jednoho z nejbohatších Čechů. Kam se poděla odpovědnost vůči společnosti? Toto chování lze přirovnat k tomu, jako když před hladovějícím člověkem vyhodíte chleba. Squaty nám dovolují lépe využívat prostor ve městech, zalepují díry v pytli s moukou propíchaném kapitalistou.

 

Squat na Žižkově (zdroj: Vladimír Turner)

Squaty pro města, ve kterých lidé mohou žít

Squaty nemají za cíl fungovat pouze jako ubytovna, mají mnohem hlubší cíle. Chtějí poskytnout město znovu lidem prostřednictvím tvorby center kultury s prostorem pro lidský rozvoj. Současná města se rozložením prostoru podřizují logice trhu, lidé jsou odsouváni na okraj. Bydlení v centru je jen pro nejbohatší vrstvy. Místo parků se staví obchodní domy vedoucí k dalšímu plýtvání.

V centrech potřebujeme squaty jako místa, nabízející jiné náhledy na smysl a naplnění lidského života. Zde leží snaha oprostit se od utilitárního přístupu k životu, tedy od přístupu který vnucuje člověku víru, že štěstí dosáhne skrze volný trh. Štěstí si nepořídíme skrz zboží čekající na nás na regálech.

I v tomto nabízí squat alternativu, je to místo pro originalitu, prostor kreativity, odráží se zde autentická lidská práce. Prostory ve squatech nejsou vytvořeny jako přes „kopírák“ z katalogu Ikea. Naopak, recyklují a opravují se staré věci, vyrábí se nové originální. Otvírá se v nich otázka, zda skutečně potřebujeme vše, co je nám vnucováno konzumní společností. Squat nás zbavuje trápení, že nemáme nejnovější ledničku a neplánujeme exotickou dovolenou. Zároveň nás zbavuje mýtu, že je to tím, že jsme selhali.

Ve squatech není čas svázán time managery, je zde čas přemýšlet a klást si otázky, diskutovat. Squaty jako kulturní místa mohou přinášet řadu seminářů, kurzů, výstav a mnoho dalšího. Rozvíjet se ve squatech mohou všichni, nikdo není vyloučen na základě poplatku či věku. Hodnocení lidí neodpovídá tržním měřítkům. Osvobozují od nutnosti účastnit se soutěže na trhu. Nikdo nám nevybírá, co se zrovna máme učit. Hodnota spočívá v porozumění, prožívání a setkání.

Příklad, že podobné ideje mohou fungovat, vidíme na kodaňském squatu Christiania, která funguje již přes 40 let. Squatterům je zde vyhrazena celá čtvrť, která pod jejich vlivem získala svou nezaměnitelnou podobu. Squatteři udržují stavby, zušlechťují okolí, budují zahrádky. Oblast získala svou autonomii a okolo devíti set obyvatel Christianie společně rozhoduje, jakým způsobem se oblast bude vyvíjet. Například zde nenaleznete žádné reklamní plochy.

V Praze jsou chátrající domy v centru města, lidé bez přístřeší a bez možnosti nějaké si opatřit. Máme tu také vlastníky chátrajících domů, kteří patří mezi nejzámožnější Čechy, kteří arogantně odmítají se o nemovitosti starat. Tyto paradoxy, které se nám v soudobé společnosti odkrývají, poukazují na neudržitelnost současného neotřesitelného postavení vlastnických práv. Je skutečně žádoucí chránit majetky lidem, které se o ně nestarají? Neměli bychom se zasadit o to, aby se to změnilo?

 

karolina.chloubova@socsol.cz

Vyšlo v zářijové Solidaritě roku 2013 (č.82).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •