Bydlení je právo

Příběh ústecké ubytovny v ulici Čelakovského, kam byly přestěhovány rodiny z předlické ubytovny v ulici Beneše Lounského, zapadá do rozsáhlejší mozaiky. Kšeftování s bydlením, často právě s bydlením pro Romy, a s tím spojená lichva jsou nejen v severních Čechách na denním pořádku. V případě ubytovny v ústeckém Krásném Březně podtrhujeme v reportáži úplnou ignoranci ze strany majitele a poskytovatele, které nečinně přihlížel sociálnědemokratický magistrát i lidskoprávní organizace Člověk v tísni. Zároveň se potvrdilo, že přímá akce ve prospěch znevýhodněných má smysl.

 

Zarážející je angažmá neziskové organizace Člověk v tísni. Klientům vypověděla smlouvu tři dny předtím, než měli inkriminovanou ubytovnu opustit, nájemníkům bez čehokoli dalšího nabídla kompenzaci v podobě seznamu bytů. Redaktoři Solidarity si na místě ověřili, že tyto byty byly buď nevyhovující, nebo existovaly překážky na druhé straně. Nejednou bylo bydlení v horším stavu než ubytovna v ulici Čelakovského, kterou měly rodiny opustit právě kvůli dezolátnímu stavu. Několikrát bylo bydlení zamítnuto potom, co se poskytovatelé dozvěděli, že se jedná o Romy. Jeden z těch, kteří byty ze seznamu prověřovali, uvedl, že v několika případech zaznělo: „menšiny nebereme“. Nemožné bylo přistoupit na bydlení bez smlouvy, takzvaně „na zkoušku“, protože jedině nájemní smlouva zakládá nárok na příspěvky na bydlení. Ptali jsme se jednatele ústecké pobočky organizace Člověk v tísni, co plánují po odstřižení rodin s desítkami dětí od vody a elektřiny: nájemníci prý nespolupracovali.

Nepřehlédnutelný je postoj města. Zřídilo takřečený krizový štáb primátora, pověřený řešením celé situace, ten se však dva měsíce nesešel. Sociálním odborem nabízené azylové bydlení bylo dostupné jen pro méně početné rodiny, předpokládalo pro nájemníky nepřijatelné oddělení matek s dětmi od otců. Poté, co se lidé z ubytovny společně s aktivisty dožadovali přijetí na magistrátu, kterého se jim nedostalo, vydal sociální odbor v čele se sociální demokratkou Zuzanou Kailovou stanovisko: aktivisté (kteří se v danou chvíli snažili alternativně zajistit vodu a zateplení) prý s obyvateli ubytovny manipulují a rodiny mají být více aktivní. Otázkou jsou vazby mezi magistrátem a organizací Člověk v tísni. Někteří předpokládají úzkou propojenost, kterou vyvozují z faktu, že náměstkyně primátora Kailová v minulosti pracovala v organizaci Člověk v tísni, aby nyní mohla kvalifikovaně zastávat post šéfky odboru sociálních věcí.

„Na ubytovně jsme nalezli chudé, kteří mohou být v naprosto zoufalém postavení, a přece sloužit ubytovnám, mafiánům, realitním společnostem i nevládním organizacím jako zdroj ekonomických, případně symbolických zisků. Viděli jsme bídné pokojíky v ubytovnách s nájmem jak z luxusního bytu v centru velkoměsta. Poznali jsme společnost s miliardovým jměním, zčásti vytěženým z provozu podobných ubytoven, které bylo zatěžko nevypnout rodinám s dětmi na pár dní topení, elektřinu a vodu. Potkali jsme sociální demokraty, jejichž sociálnost spočívá v útocích na chudé a demokratičnost ve vrchnostenských výzvách, ať se chudí snaží a neobtěžují nějakými požadavky. Poznali jsme gigantickou nevládku Člověk v tísni a zjistili jsme, jak monopolní ‚rozsévači dobra‘ jednají, když se člověk do akutní tísně dostane, ale zároveň si dovolí mít vlastní hlavu a jednat po svém. Když Člověk v tísni v nejhorší chvíli krize na ubytovně a při hrozbě odebírání dětí vypustil do médií lež, že obyvatelé ubytovny odmítli dvacet bytů, pošlapal tím důvěru lidí, s nimiž spolupracovali, a celkovou důvěru veřejnosti v nevládní organizace. Zároveň ukázal, že mediální obraz a dodávání alibi pro spojence na magistrátu, od kterých plynou granty, jsou pro ně důležitější než lidské životy a dobré řešení krizové situace. Poznali jsme stát, který neustále mluví o své nepostradatelnosti, ale když je konfrontován s otázkami na osud chudých, prohlašuje se za bezmocný. Po naší zkušenosti mu dáváme za pravdu: Státe, opravdu jsi nedokázal pomoct. Dokázal jsi jen překážet, nahrávat soukromníkům a mafiánům, vymlouvat se a vyhrožovat.“ Z prohlášení iniciativy Bydlení pro všechny.

Pozornost zasluhuje jednání novinářů ze soukromých i veřejnoprávních médií. Během improvizované tiskové konference nájemníků a aktivistů v předvečer termínu vystěhování zaznělo, že město by mělo jednat, pokud za problém odpovědný majitel dal od věci ruce pryč. To vyprovokovalo redaktora televize Nova Martina Kočárka, „proslulého“ reportážemi ze Šluknovského výběžku; jal se vysvětlovat, jak se podle jeho názoru věci mají. Na výhradu „máte klást otázky, buďte profesionální“, zareagoval doslova: „víte co, já odejdu, do televize se to nedostane, a vám to nepomůže“.

Nezapomeňme, že obecný zájem o Krásné Březno nastartovala až demonstrace před ministerstvem práce a sociálních věcí z 28. ledna (na TV Solidarita je k dispozici záznam). Tehdy byla zatčena skupina lidí, která se snažila proniknout k ministryni. Potažmo na pozvání nájemníků ubytovnu bránily před možným zásahem ze strany majitele po několik dní desítky aktivistů, dokud rodiny nenaleznou náhradní bydlení. Co se nepodařilo městu za dva měsíce, tedy najít lidem náhradní ubytování přijatelné pro všechny strany, podařilo se dva dny poté, co měla být ubytovna oficiálně prázdná. Aktivisté zřídili bankovní účet, na který mohli lidé posílat peněžní dary, jichž se užilo k uhrazení kaucí na nových ubytovnách. Část rodin byla přestěhována do ústecké čtvrti Klíše. Zde je výhodou, že byty jsou nově zrekonstruované. Nové ubytovny přesto vlastní stejně jako v případě předešlé ubytovny firma CPI, jejíž majetek se odhaduje na 2 tisíce bytových objektů. Cena nájemného je o polovinu nižší, než bylo nájemné v Krásném Březně, kde byly byty v horším stavu (nikoli proto, že by je rodiny zdemolovaly, jak dokazuje fotodokumentace před jejich nastěhováním). Podobně jako v případě ostravského Přednádraží budeme situaci dále sledovat.

„Všechny instituce se zbavovaly zodpovědnosti tím, že se dušovaly, jak postupují přesně podle zákona. A přesto celá tato systémová mašinérie vyplivla lidi málem na ulici a ještě to celé chtěla hodit na jejich hlavu. Systém obvinil lidi z neschopnosti, chudí si za své selhání prý mohou sami. My po našich zkušenostech v Krásném Březně ze selhání a neschopnosti viníme systém.“ Z prohlášení iniciativy Bydlení pro všechny.

Připravili Jaroslav Chramosta, Kateřina Krejčová a Lukáš Matoška.

Foto: Kateřina Krejčová

Vyšlo v únorové Solidaritě roku 2013.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •