Česká škola – Jen pro ty, co na to mají peníze

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Karolína Chloubová

Poskytuje Česká republika rovný přístup ke vzdělání? Většina lidí, včetně některých pedagogů, vám řekne, že ano. Opak je však pravdou. Česká republika je dlouhodobě kritizována za diskriminaci romských dětí ve vzdělání. Kritika zaznívá i ze zahraničí. V roce 2007 byla ČR za toto odsouzena Evropským soudem pro lidská práva. Situace se i přes dlouholetou kritiku výrazně nelepší.

Až 70 % romských dětí je posíláno do základních škol praktických (dříve zvláštní škola). Tento typ vzdělávání je určen dětem s mentální retardací, kam spadají přibližně 4 % populace. Je tedy s podivem, že romských dětí je tam posíláno 70 %. Kde se stala chyba? Realita je taková, že jsou do těchto škol neoprávněně posílány i děti ze sociálně a ekonomicky znevýhodněného prostředí, kteří kritérium mentální retardace nesplňují. Pro školy, také z důvodu podfinancování, je těžké tyto žáky vzdělávat. Z ministerstva školství jako by znělo: „Vzdělávejte rychle, efektivně a v co největším množství. Jestli vám při tom někdo vypadne, nevadí! Se ztrátami se počítá.“

 

Chudoba jako překážka rozvoji

Sociální a ekonomické znevýhodnění znamená velmi těžký start do života školáka. Škola je totiž nachystána pro děti lidí ze střední třídy, které již mají osvojené jisté návyky a rozvinuté určité schopnosti. Každý „správný“ prvňák by měl umět používat pastelky, vědět, jak se zachází s knížkou, měl by být schopen sedět v klidu v lavici a spoustu dalších věcí. Ale jak toto můžeme hned chtít po dětech, které nemohly chodit do školek, protože na ně nezbylo místo či si to jejich rodiče nemohli dovolit? A když jim rodinné prostředí nevytváří dostatečný prostor pro osvojení dovedností, které vyžaduje česká škola?

Sociální a ekonomické znevýhodnění také znamená velmi omezený přístup k předmětům, které mohou dítě rozvíjet. Jsou to například knihy, výtvarné potřeby, hry a různé hračky. Rodiče mnohdy nemohou dítěti předat ani dostatečnou slovní zásobu, aby ve škole obstálo. A jedním z důvodů může být i jiný rodný jazyk, než jaký se používá ve škole. V případě romských dětí je to romština. Dalším jazykovým znevýhodněním bývá užívání omezeného jazykového kódu v rodině dítěte. Dítě se tedy tak často nesetkává s abstraktními pojmy a není schopno tolik přemýšlet mimo kontext teď a tady.

Tento druh znevýhodnění, jak můžeme pozorovat, se předává z generace na generaci, a pokud se české školy s tímto aspektem neumějí vyrovnat, není to jen ke škodě znevýhodněných, kterým uzavíráme cestu k jednomu z nejdůležitějších cílů naší kultury, jímž je lidský rozvoj, ale také tím vytváříme společnost, ve které můžeme žít společně jen s obtížemi. Respektive vytváříme skupinu lidí, která nebude mít dostatečné sebevědomí, aby se uplatnila v době, která klade na vzdělávání tak velký důraz. Tito lidé se nebudu cítit být společnosti přínosní a spíš se stanou jejími nepřáteli.

 

Jak z toho ven?

Řešení tohoto problému není nereálné. Různí odborníci a pedagogové se shodují zejména na potřebě posílení asistentů na školách a hovoří se také o nutnosti romských asistentů. Ti mohou dětem pomoci lépe se vyrovnat s novým prostředím školy a získat nové dovednosti, které jim chybí.

Palčivým problémem je i přístupnost mateřských školek, které by se měly zpřístupnit zejména právě dětem ze znevýhodněného sociálně-ekonomického prostředí. Případně by mohly být nahrazeny nultým ročníkem.

Nedostatečná příprava budoucích učitelů v rámci terciárního vzdělávání v oblasti romistiky je rovněž velký problém. Jak dokazuje zpráva Amnesty International „Rovnost dětí před školní tabulí?“, i romské děti, které nejsou zařazeny do základních škol praktických, to nemají jednoduché a setkávají se s řadou předsudků i ze strany pedagogických pracovníků školy. Nedostatečnou přípravu učitelů komentovala i vysokoškolská pedagožka Eva Šotolová, podle níž se toto téma na VŠ neučí systematicky, ale dostává se tam pouze v krátkodobých programech.

 

Nebude to zadarmo, ale… !

Ano stojí to peníze. Ale právě školství je oblast, kam bychom se neměli bát investovat. Vzdělaná společnost nakonec umí své problémy řešit lépe než společnost, kde jsou různé skupiny lidí opomíjeny. Dejme každému příležitost se uplatnit, získat různé vědomosti, schopnosti a hlavně sebevědomí. Jedině rovnocenní lidé spolu mohou diskutovat a řešit společné problémy.

Otázka řešení tohoto problému tedy zní: Chceme být společností, která dbá i na sociální aspekt lidských práv a nenechává lidi upadat hlouběji do kapes chudoby, či se budeme starat každý sám o sebe a místo knih pro děti si raději zaplatíme na daních více příslušníků policie ČR?

Karolína Chloubová, studentka PedF UK

karolina.chloubova@socsol.cz

Vyšlo v listopadové Solidaritě roku 2013 (č. 84).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •