Dva roky protivládních protestů – a jak pokračovat dál

Svět, ve kterém chceme žít. To byl podtitul Demofestu, akce pořádané iniciativou ProAlt v sobotu sedmadvacátého dubna. Jak patrno ze samotného názvu, smyslem akce bylo spojit demonstraci proti vládě s festivalem alternativ. „Naším cílem je uspořádat pozitivní protest a začít vytvářet hnutí sebevědomých občanů, kteří vědí, co chtějí, a budou to po svých parlamentních zástupcích vyžadovat,“ uvedl k akci mluvčí iniciativy Ondřej Lánský.

Od 10 hodin tak v horní části Václavského náměstí probíhaly diskuze na různá témata, kterých se zúčastnila například bývalá předsedkyně Českého helsinského výboru a signatářka Charty 77 Anna Šabatová nebo profesorka ze Stanfordské univerzity a členka Iniciativy pro rovnost (Initiative for Equality) Deborah S. Rogers.

Mezi diskuzemi hrála živá hudba a zněly projevy pozvaných hostů. Po celou dobu akce v přilehlých stáncích prezentovaly svoje aktivity organizace a iniciativy, spolupracující v boji proti neoliberálním reformám současné vlády. Lidé se tak mohli dozvědět více nejen o činnosti ProAltu, Socialistické Solidarity nebo Českomoravského odborového svazu pracovníků školství, ale také o Hnutí DUHA nebo iniciativě Za práva migrantů a migrantek.

Demofestu se zúčastnilo odhadem okolo tisíce lidí. Vzhledem k této účasti, která byla menší, než organizátoři očekávali, byl nakonec odvolán plánovaný pochod k úřadu vlády a jeho „exekuční zabavení“. Přestože se tedy nejednalo o masovou akci, ukazovala na nutnost přeměny formy akcí a přitom se o jednu z těchto nových forem pokoušela. Co má tedy protivládní hnutí nyní, rok před volbami, dělat?

Dva roky protestů

Poslední dva roky byly ve znamení velkých protestů proti vládním reformám. Inicativa ProAlt se stala skutečným centrem tohoto odporu a společně s ostatními iniciativami, organizacemi a odbory protestovala proti asociálním krokům Nečasova kabinetu. Nebyly to ale jen protivládní iniciativy, které z podstaty své existence protestovaly.

Na přelomu roku 2011 a 2012 se odehrál první happening protestující proti plánovaným reformám v systému vysokého školství. Tehdejší ministr školství Josef Dobeš protesty bagatelizoval. Nakonec musel po skandálu s kolapsem čerpání peněz evropských fondů odstoupit; stalo se tak ale i po dosud největších studentských protestech od roku 1989.

V rámci Týdne neklidu na konci února se konaly desítky happeningů a debat. Na společné demonstraci v centru Prahy se sešlo přes 10 tisíc vysokoškoláků. Hlavní organizační platformou protestů se stala iniciativa Za svobodné vysoké školy, která se později zapojila i do všeobecně protivládních protestů.

Iniciativy a odbory: těžké začátky

Asi nejvýraznější projevem odporu byla demonstrace, kterou uspořádala platforma STOP VLÁDĚ 21. dubna 2012 na Václavském náměstí v Praze. Zúčastnilo se jí tehdy na 100 tisíc lidí z celé republiky.

Vzniku této platformy předcházelo dlouhodobé úsilí představitelů ProAltu, kteří se snažili přesvědčit předsedy odborových svazů sdružených v Českomoravské konfederaci odborových svazů (ČMKOS), aby se do protestů aktivně zapojili a společně s občanskými iniciativami na vládu zaútočili. ČMKOS už dříve vyjádřila podporu akcím ProAltu a několikrát jeho akce podpořila i účastí (zejména odborové svazy školství a KOVO). Nicméně společný postup stále ne a ne přijít.

Zástupci ProAltu jednali s představiteli ČMKOS několikrát už na přelomu roku 2011 a 2012. Pro názornost a jasnost toho, že je potřeba společná masová akce, připravili i prezentaci, kterou představili na jednání rady ČMKOS 20. února 2012. Tam byl návrh zamítnut. Argumentem byly peníze („Bude to stát několik milionů,“ ozývalo se) a nerealističnost plánu. Tehdy prosazovali představitelé ProAltu společnou demonstraci na třech místech (Praha, Brno, Ostrava); ovšem ani návrh na jednotnou demonstraci v Praze na únorové radě ČMKOS neprošel.

Byla to až další rada ČMKOS konaná 19. března, která se usnesla na založení koordinačního výboru, jehož „úkolem bude bezodkladně svolat jednání se zástupci Koalice dopravních odborových svazů, ASO a dalších odborových subjektů a občanských iniciativ s cílem koordinace jednotného postupu“. Toto rozhodnutí bylo učiněno v reakci na opakované naléhání iniciativy ProAlt a demonstrace, které zorganizovala Holešovská výzva. Začala se rodit platforma STOP VLÁDĚ.

Promarněná šance?

Tato protestní platforma v sobě spojila dosud největší množství odborových organizací, iniciativ a sdružení. Podobně jako předtím iniciativa Za svobodné vysoké školy, zorganizovala i platforma STOP VLÁDĚ protestní týden, který vrcholil zmiňovanou demonstrací. Její průběh byl ukázkou síly a jednoty. Jenže i to mělo své hranice, což bylo nejvíce vidět na postupu po demonstraci 21. dubna.

Často se odborům a iniciativám vyčítá, že dál neprotestovaly a nepokračovaly v akcích podobného rozsahu. Pokud necháme stranou, že tyto řeči často vedou lidé na Facebooku nebo na internetových portálech, kteří nikdy neměli s organizací takových akcí co do činění, musíme na první pohled připustit, že jsou to oprávněné námitky.

Moment, kterého se podařilo dosáhnout 21. dubna 2012, byl bezpochyby jedinečný. Bohužel v té době nikdo nepřišel se strategií, jak postupovat dál. Ze strany odborových předáků byla cítit bezradnost a strach, že by se mohly dát do pohybu věci, které by neměly pod kontrolou. Ty iniciativy, jež byly schopny situaci chápat, se snažily přimět odbory k tomu, aby v akcích pokračovaly.

Výsledkem tohoto přetlačování pak byla série protestních akcí, které začaly 22. května pochodem k úřadu vlády a následně symbolickou okupací čtyř vybraných ministerstev (financí, práce a sociálních věcí, školství a zdravotnictví). Podíl aktivních subjektů se ale rapidně zmenšoval společně s tím, jak opadala vítězná atmosféra dubnové demonstrace.

Problém byl v relativní slabosti jak odborů, tak iniciativ. Na jedné straně měly odbory dostatek členů a rozsáhlou organizační síť, chybělo jim však politické pochopení celé situace a odvaha překročit svůj vlastní stín; na druhé straně některé iniciativy dobře chápaly, že je třeba jednat, ale chyběla jim potřebná členská základna.

S odstupem se dá říct, že akce proběhly v takovém rozsahu, v jakém to jen bylo možné; pro budoucnost je důležité být si vědomi limitů, jaké jednotlivé složky protestního hnutí mají.

Jak dál

Potřeba pokračovat v protestech trvala a na podzim se v Praze podařilo uspořádat dvacetitisícovou demonstraci při výročí 17. listopadu. Od té doby se začala s blížící se prezidentskou volbou měnit atmosféra a platforma STOP VLÁDĚ stále více a více přestávala sloužit jako koordinační centrum pro společný postup proti vládě.

Situaci v lednu zhodnotil jako konec hlavních protestů i ProAlt. Bylo stále jasnější, že Nečasova vláda je politická mrtvola, jejíž důvěra dosahuje 10 procent a každý její krok tak může být považován za nelegitimní. To je dobrý základ pro novou vládu. Navíc se koaliční vládě TOP09, ODS a LIDEM hroutí dvě její programové priority: důchodová reforma a sKarty.

Proto se také dosud poslední akce ProAltu a dalších organizací otočila směrem k hledání alternativ. Demofest 2013 s názvem Svět, ve kterém chceme žít znamenal vykročení tímto směrem, ačkoli média se předháněla v tom, kdo vyfotí prázdné podium před zahájením akce.

Je třeba se začít připravovat na výsledek voleb v takzvaném supervolebním roce 2014, kdy nás čekají celostátní, evropské, komunální a senátní volby. V nich zatím mají největší šanci uspět strany současné opozice. Jak velké bude jejich vítězství, zůstává otázkou. Není totiž žádným tajemstvím, že opoziční strany jsou vnímány částí protestního hnutí jako součást problému.

Nedůvěru vzbuzuje stínová vláda sociální demokracie, v níž se objevují otevření pravičáci a konzervativci (Hulinský, Urban, Mládek). Další personální kapacity strana dosud nepředvedla. Stejně tak programové alternativy nejsou na stole a budou zveřejněny pravděpodobně až po létě, kdy by se měla uskutečnit programová konference. Obojí – jak jasný program, tak lidi, kteří ho budou ztělesňovat – bude pro zvrácení osmi let pravicových vlád potřeba.

Komunisté by měli uspět zejména proto, aby byl umožněn vznik menšinové vlády ČSSD, která by se opírala o komunisty – ideálně pouze o ně. Ani jedna ze stran by se tak nemohla vymlouvat na koaliční partnery, kontrola a dodržování jejich programů by byly zřetelné.

Pro protestní hnutí znamená situace před supervolebním rokem 2014 jediné: nutnost přizpůsobit se daným podmínkám. Znamená to zejména soustředit se na propracovávání alternativ, kritiku neoliberalismu ve všech jeho formách a budování vlastních organizací. Ty budou potřeba pro budoucí protesty, pokud by volby dopadly jen jako vítězství neoliberalismu v jiné podobě.

Štěpán Lohr, Jan Májíček

jan.majicek@socsol.cz

Vyšlo v květnové Solidaritě roku 2013