Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Do redakční pošty nám přišel text, v němž se z pohledu zaměstnance popisují peripetie při zakládání odborů v jednom ze supermarketů a následný spor s managementem. Vzhledem k charakteru svědectví jsme se rozhodli jej publikovat anonymně a v původní podobě bez výraznějších úprav.
Asi před třemi lety jsme se rozhodli založit odborovou organizaci v našem supermarketu a potíže vznikly téměř okamžitě. Manažer s námi odmítl jednat, nepřevzal od nás zakládající písemnosti a tak dále. Posléze jsme se od vedení dozvěděli, že naše založení odborů je vlastně zbytečná práce a bylo nám nabídnuto členství v jejich stávajících odborech.
Podle všeho si tyto odbory založilo vedení společnosti samo, aby si ulehčilo život. Předsedou odborů je jeden z ředitelů. Nikdo nezná jejich zástupce v naší provozovně, nikdy o ničem zaměstnance neinformovali, nikoho se nezastali, nenabídli členství.
Po dlouhém boji se nám podařilo vyrazit z vedení, vlastně z rukou jejich předsedy odborů kolektivní smlouvu. Tedy soubor nepodepsaných volných listů. Stalo se tak na jednání s manažerem našeho supermarketu. Celou schůzku řídil ředitel marketu z jižních Čech, předseda jejich odborů.
Setkání se pak vyvíjelo nikoli jako schůzka odborů s vedením, ale jako předvolání na kobereček. Jejich předseda nám předal tu podivnou kolektivní smlouvu a pak nám vyprávěl, co se mu na našem konání nelíbí. Nedostali jsme se prakticky ke slovu.
Musel jsem to zarazit. „Přišli jsme sem jako zástupci naší odborové organizace na jednání s naším ředitelem. Vy nás tu v žádném případě nebudete školit, odebírat nám slovo a vůbec toto setkání řídit. Pro nás jste pouze předseda partnerské odborové organizace, tedy trpěný, námi nezvaný host,“ spustil jsem.
Kolektivní smlouva
Kolektivní smlouva mezi vedením a jím vytvořenými odbory neskutečným způsobem omezovala práva odborů, daleko nad rámec zákoníku práce. To se sice ze zákona nesmí, leč podnik se smlouvou řídí. Takovou kolektivní smlouvu nemohli podepsat skuteční zástupci pracujících, ale jen vedení společnosti s odbory, které si sami založili.
Za rok se nám nepodařilo zajistit, aby si kolektivní smlouvu mohl přečíst každý zaměstnanec. Je prý na internetu. Není, na intranetu je jen se zaheslovaným přístupem, kam mají přístup pouze vedoucí pracovníci. Po roce z personální šéfové, pověřené komunikací s odbory, vypadlo, že tato kolektivní smlouva vlastně neplatí, neboť ji nepodepsalo vedení společnosti!
Zaměstnavatel neplnil téměř žádnou povinnost ze zákona, kterou měl k odborům, manažeři supermarketů, kde jsme měli členy, odmítali se zástupci odborů komunikovat. Odborovým funkcionářům bylo zakazováno v pracovní době mluvit se zaměstnanci.
Jako jeden z nástrojů informování členů jsem založil naše internetové stránky. Zde jsem slušně, leč pravdivě informoval o naší práci a vyjednávání s vedením. Například co se týče kolektivních smluv, o tom, jak se vedení společnosti mýlí, případně nemluví pravdu. O tom, kterak vedení společnosti neplní povinnosti ze zákoníku práce, jež má k zaměstnancům a odborům.
Jedním z nejpilnějších návštěvníků našich stránek bylo vedení společnosti v zahraničí.
To bude boj
Po čase nám vyměnili personální šéfovou pověřenou komunikací s našimi odbory. Nová paní personální šéfová pozvala naše zástupce na pražské ústředí společnosti za účelem seznámení. Za nás se zúčastnil předseda a místopředseda, za vedení společnosti bylo kromě ní přítomno několik ředitelů včetně oblastního pro Čechy a Moravu a podniková právnička.
Obsahem jednání nebylo seznámení s personální šéfkou. Bylo nám oznámeno, že společnost na naše odbory podává trestní oznámení pro poškozování dobrého jména společnosti prostřednictvím našich internetových stránek. Našim zástupcům bylo nabídnuto, aby se okamžitě distancovali od obsahu stránek a ukončili činnost odborové organizace. Jen tak si zachovají zaměstnání, v opačném případě jim vytvoří takové podmínky k práci, že rádi odejdou sami.
„Jéžišmarjá, co to děláš za blbosti, že ses neporadil,“ podpořila nás naše odborová centrála ústy tajemníka. „To já vůbec nevěděl, že máte nějaké stránky.“ Nevěděl přes to, že jsem na centrálu vzal svůj laptop a ukazoval mu je s nabídkou, že takhle by mohly vypadat i stránky naší odborové centrály. A tak také dodnes vypadají.
Žádné, že máme právníky, poslance v parlamentu – žádná podpora, jen že jsme udělali „strašnou blbost“. Rok boje za práva odborů a zaměstnanců byla blbost? Při nedodržování zákoníku práce nám bylo tajemníkem doporučeno nepodávat podnět na inspektorát práce.
Tato nepodpora ze strany naší centrály zapříčinila, že místopředseda se distancoval a vystoupil z odborů, předseda odešel na dohodu a je již dva roky bez práce. Já zrušil stránky naší základní organizace a uveřejnil omluvu.
Lituji, jestliže jsem se dotkl cti či dobrého jména společnosti. Jen mi není zcela jasné, kterak přišla k dobrému jménu společnost, která nedodržuje zákony této země. A žádná žaloba se nekonala a asi ani nebude. Účelu bylo dosaženo, tedy likvidace odborové organizace.
V červnové Solidaritě vyšlo svědectví o práci pro českého dopravního giganta. Článek „Pracovní podmínky v jednadvacátém století: Student Agency“ je dostupný na webu.
