Když kapitál uzákoní korupci

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Tomáš Korda

Volby dopadly tak, jak dopadly. Stačí pochopit, proč tak dopadnout musely.

Klasické strany starého střihu odcházejí a nikdo jim neděkuje. Jejich ústup z politické scény je vnímán s úlevou, že se politika konečně pročistí. ODS klesla ke dnu, z čehož zahořkl snad pouze jediný pravičák (Václav Klaus). Ve svém ústupu ze scény však nezůstává ODS osamocena a ke dnu s sebou stahuje i svého dlouholetého soka, ČSSD. Obě strany totiž plavou ve stejném rybníku, který přítomná doba právě vypouští.

Když ČSSD odsuzovala politiku Nečasovy vlády, slibovala si od toho, že se vyprovokovaný hněv (nebo hněv již existující a jí pouze stimulovaný) pozitivně odrazí na jejím volebním výsledku. Prozíravý volič však neskočil ČSSD na lep. Aby se volič u volební urny zachoval podle očekávání špiček „strategického“ výboru ČSSD, musel by nejprve uznávat dělení na pravici a levici. Úvaha ČSSD tedy stála na předpokladu, který sama neuznává a sama ho svou (mj. spíše moralizující než věcnou) politikou podkopala. Proč by měl volič rozdíl pravice a levice uznávat a brát na něj při svém rozhodování ohled, když strany staré garnitury na tuto podmínku své existence (paradoxně z důvodu vyšší voličské přízně) zapomněly a dělení na pravici a levici uznávat přestaly?

Pravolevé dělení užívají už jen v rétorické rovině. Pravice k unudění omílá antikomunismus, který ozdobila nápaditým heslem „volím pravici“. Též levice dokolečka drmolí tu samou frázi o asociálních a plošných škrtech pravicové (občas neoliberální) vlády a o jejích korupčních aférách. Ovšem i sebelépe propracovaná frazeologie začne po chvíli nudit, jakmile volič zjistí, že tato fasáda floskulí neobsahuje žádnou myšlenku. Přitom strany naivně očekávají, že volič bude myslet za ně a vizi, která stranám chybí, si doplní. Ačkoli se klasické strany v současné postkomunistické době nesnaží důvod své existence ani obhájit, diví se, že politickou scénu vyklízí. Místo aby hledali příčinu, proč svou dřívější podporu ztrácí, lacině se vymlouvají na špatně vedenou kampaň, na antikomunistickou rétoriku či na hloupé voliče, kteří Babišovi naletěli. Z etablovaných stran tu tak za chvíli zbude jen jedna, KSČM.

ČSSD doufala, že dostane od voličů druhý pokus, aby jim mohla prokázat, že se ponaučila ze slepé třetí cesty, kterou se oficiálně vydala po volbách 2002, a že tentokrát sestaví jednobarevný kabinet, který levicovou politiku prosadí. Voliči jsou však nemilosrdní – nedávají druhé pokusy, pokud je považují za marné – a svou volbou rozhodli o tom, že jednobarevná vláda ČSSD s podporou KSČM nebude, a že ČSSD alternativu k politice Nečasovy vlády nepředstavuje. Co jiného než sebenaplňující se proroctví voličů představuje povolební rozklad strany?

Když etablované strany na pravolevé dělení rezignovaly, nemohou pak očekávat, že nepsané pravidlo o střídaní pravicových a levicových vlád bude nadále fungovat. Toto politické kyvadlo se zaseklo a věřit, že se samovolně znovu rozběhne, hraničí s naivitou. Dokud se znovu přesně nevytyčí hranice mezi pravicí a levicí a dokud se neurčí, co má jaký význam, můžeme každé volby očekávat úsvit nových stran, které se povezou na rozostřenosti pravo-levého dělení.

V letošních volbách nastoupila druhá generace těchto stran s jepičí životností. De facto jim stačí jednou sesmilnit s politickou mocí a chcípnout, proto dokola omílají, že nechtějí k moci (ke „korytům“). Letos se do sněmovny dostaly ANO a Úsvit přímé demokracie. Svůj úspěch však neslavily navzdory neblahé zkušenosti voličů s první generací „jepičích“ stran jako VV (ale i životnost TOPky nemusí být výjimkou, neboť je závislá na životnosti svého předsedy), ale právě díky ní dali voliči novým stranám druhou šanci. Snad aby si nemuseli přiznat, že poprvé chybovali, tak nyní dali hlas stranám, které v nich vzbuzují více důvěry.

Pravou zkušenost a tedy ponaučení z těchto stran voliči učiní až tehdy, když pochopí, že z definice věci tyto strany problém korupce vyřešit nemohou a že naopak nutně korupci ve společnosti prohloubí. Jak? Uzákoní korupci! Pozvednou korupci na rovinu zákona Zakódují korupci do samotné podstaty zákona.

Co se tím míní? Doposud totiž velký kapitál formou lobbingu tlačil na zákonodárce, aby za úplatu pozměnili zákon ke jeho prospěchu, avšak nyní se stává úplata zbytečnou, když velkokapitalista sám bude utvářet zákony. Kapitál, který si, jak se sluší, takřka zdarma či nanejvýš za symbolickou jednu korunu nakoupil nezkorumpovatelné moralisty, nemá nyní vskutku žádný důvod ve starém slova smyslu korumpovat, když si odteď může zákon nastavit sobě na míru. Co tedy hrozí, není, jak se dosud myslelo, že strany svůj program opětovně zradí, ale naopak, že svůj protikorupční program naplní a „prohnilou stranickou oligarchii“ obejdou.

Nové strany svůj protikorupční program bezpochyby naplní a kapitál tak jejich prostřednictvím, aniž by je musel uplácet, bude utvářet zákony. Tyto zákony však nebudou skutečnými zákony, ale zákony nutně zkaženými. Tím se nakonec odhalí skrytá podstata všech tzv. zákonů. Odteď konečně vyjde najevo, že každý zákon bude muset v první řadě vyhovovat zájmům kapitálu, tedy zájmům některých a nikoli zájmům celku. Ukáže se, čím zákon v kapitalismu vždy byl, ukáže se jako neadekvátní svému pojmu, neboť se zjistí, že neměří všem stejným metrem, jak by měl, nýbrž nadržuje nutně určitým zájmovým skupinám. Dříve se alespoň hypoteticky dalo uvažovat nad tím, že je možné (při troše štěstí) vytvořit zákon, který by nikomu nestranil. Ovšem když se kapitál zmocnil zákona a přivlastnil si morálně bezúhonné zákonodárce, tato možnost zmizela.

Typickým příkladem zákona, který pozvedl korupci na roveň zákona, je rovná daň. Tím, že zvyšuje společenskou nerovnost, podkopává samo elementární fungování společnosti jakožto celku, který je nutnou podmínkou pro fungování zákona. Skutečný zákon musí být ze své definice uplatnitelný na celek společnosti, avšak tento je nastaven tak „křivě“ a nerovně, že podlamuje svou vlastní podmínku. Což je definicí zkorumpovaného zákona.

Není divu, že Andrej Babiš tento „zákon“, který vlastně není žádným zákonem, ale uzákoněnou korupcí, nehodlá zrušit. Ke „staré“ politické garnituře, která tento pseudo zákon zavedla, se proto má jako vejce k vejci. Snad jen s tím rozdílem, že jiné než tyto zkorumpované zákony ani prosadit nemůže, neboť každý zákon již jen tím, že ho vytvořil kapitál, musí být ušit jemu na míru, byť jen nevědomky.

Uzákonění korupce a zrada vlastního programu skrze jeho naplnění je podstatou toho, když se sám kapitál zmocňuje zákona. Už jen pochopit tuto podstatu znamená překonat současný stav a poznat, že zákon v pravém smyslu slova stojí v protikladu k zájmům kapitálu. Ve světle tohoto poznání získávají skromná reformistická hesla „prosadíme fungující stát“ (tedy prosadíme zákon) revoluční nádech. Tato hesla totiž požadují nemožné.

tomas.korda@socsol.cz

Vyšlo v listopadové Solidaritě roku 2013 (č. 84).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •