Koho volit, aby se změnila politická kultura?

Tomáš Korda

Václav Bělohradský 16. října v Právu závěrem své úvahy píše: „Tématem těchto voleb by mělo být: Jak změnit českou politickou kulturu tak, aby voliči konečně mohli standardními prostředky zvolit politickou změnu a přestali bojovat o duši národa či za vítězství velkého zametače, který tu ‘vyčistí ten sajrajt’? Politickou kulturu ale nelze změnit jen politickými prostředky, je otázkou dlouhého historického vývoje celé společnosti. Dočkáme se? Nevím.“

Politickou kulturu – duchovní rozpoložení společnosti – jistě nelze změnit pouze politickými prostředky, ale zároveň neexistuje jiný způsob, jakým lze objektivně prokázat, že ke změně došlo, než právě politickými prostředky, tedy ve volbách. Duchovní stav společnosti je ovšem v rozkladu a veřejností zmítá smýšlení, že volby nemohou nic změnit, natož svým prostřednictvím vyjádřit změnu politické kultury. Tak se volby staly nástrojem, kterým se vyjadřuje, že žádnou změnu jím vyjádřit nelze. Staly se ventilem, kterým prýští nespokojenost v (politické) kultuře. Co volby, to větší zametač politického svinstva. Co volby, to více „sajrajtu“, který se má z politiky vyčistit. Co volby, to abstraktnější a na obsah prázdnější hesla.

Má-li být tématem voleb změna politické kultury, musí k této změně nejprve dojít, ale tou změnou nemůže být nic jiného než poznatek, že volby mohou tuto změnu vyjádřit. Dokud nebude tento poznatek předložen, není důvodu se voleb buď účastnit, nebo v nich svou účastí nevyjádřit hněv z toho, že změna jejich prostřednictvím není možná. Dokud nebude prokázáno, že volbami změnu vyjádřit možné je (toto poznání je onou změnou), spíše dříve než později se završí úpadek demokracie a zametač nakonec splní lidu jeho vysněné přání a při úklidu politického „sajrajtu“ (omylem) zamete parlamentní demokracii na smetiště dějin. A lid bude slavit své velké politické vítězství. Dočkáme se? Nevím.

Nevím, protože nevím, zda bude předložena teorie, která dokáže, že na volbách záleží. Naštěstí neutěšená situace mluví ve prospěch vzniku takové teorie. Naštěstí, chtělo by se přeřeknout, čím hůř, tím lépe. Čím více totiž mizérie narůstá, tím i šance na záchranu stoupá. Čím více je totiž volič zdeptán, neboť nemá koho volit a jeho minimalistické přání po slušné politice je stejně nereálné jako velkolepé vize utopických socialistů, tím urgentněji ho sama skutečnost nabádá, že měřítko vlastního zájmu, které selhává a vědění koho volit mu neposkytuje, spadá do jeho vědomí. Pokud se měřítko vlastního zájmu ve zkoušce koho volit neosvědčuje, protože voliči neposkytuje žádné poznatky o tom, koho má volit, pak nevydrží ani měřítko, ani sám předmět, který mělo naměřit. V přímém přenosu můžeme pozorovat, jak se předmět rozpadá, jak klasické strany, které kdysi reprezentovaly zájmy jednotlivých vrstev společnosti, nezadržitelně opouští politické jeviště.

Poté, co měřítko vlastního zájmu odsloužilo, nabízí se lapidární otázka: co ho nahradí? Otázku lze položit i jinak: jaké měřítko postavit proti tomu abstraktnímu, které radí: volte korupcí neposkvrněné strany. Volte zametače! Proti zvláštnímu zájmu staví toto abstraktní měřítko zájem obecný a ve své abstrakci dochází tak hluboko, že by všichni, nehledě na své společenské postavení a svůj zvláštní zájem, měli volit nezkorumpovatelné subjekty. Všichni jsou přeci proti korupci: „My jsme 99%.“

Co k tomu říct? Doporučit volbu podle nefunkčního měřítka vlastního zájmu? A pokud někdo zapomněl, jaký je, ať použije volební kalkulačku? Než se spokojit s tímto provizorním řešením, bude lépe fenomén volební kalkulačky analyzovat. Ten jasně ukazuje, že volič na svém zájmu nelpí a klidně ho obětuje ve prospěch zájmu obecného, ve jménu boje proti korupci si klidně utáhne opasek. Proti ctnostné vůli odhlédnout od svých soukromých strastí a přihlédnout k zájmu celku nezmůže volební kalkulačka nic. Ani doplňující ubezpečení, že tvůj zvláštní zájmem sdílí 99% tvých spoluobčanů, nezlomí chtíč obětovat se pro celek. Proč čekat až výsledek voleb odhalí, zda můj zájem sdílela většina společnosti, když můžu hlasem protikorupční straně vyjádřit obecný zájem přímo a bez čekání?

Nastupujícímu měřítku, které abstrahuje od subjektivního zájmu, nelze vzdorovat. Obětavé puzení k obecnu nelze zvrátit. Ačkoli je vůle volit v zájmu celku nezlomitelná, není naštěstí žádoucí jí klást odpor. Než dokola upozorňovat, ať nikdo nevolí proti svému zájmu, bude vhodnější kritizovat ono puzení k obecnu jiným a účinnějším způsobem. Mít smysl pro celek je chvályhodné, ale abstraktní měřítko tento smysl pouze předstírá. Nakonec jde jen o způsob, jak si volič pomocí obětavého smyslu pro celek zvyšuje mínění o sobě samém. Takto (někdy až masochisticky) pozvedává své narcisistické ego nad šedý průměr. Když však každý z šedého průměru činí totéž, nejenže nad šeď prostřednosti nikdo nevynikne, ale ve snaze být výjimečný se jeho individualita ve fanatickém davu naopak rozpouští.

Pouze na první zdání jeví abstraktní měřítko smysl pro celek. Ve skutečnosti je v něm zakuklen vlastní zájem – povznést své ego nad mizérii každodenní existence. Volič svým narcismem připomíná astrálního cestovatele, který z vězení tělesné existence propouští svou duši, aby tímto duševním vytržením přinesl svému tělu požitek. Žádné odhlédnutí od vlastního zájmu se nekoná, pouze se mění prostředky, jak ho ukojit.

Ačkoli je smysl pro zájem celku falešný, obsahuje pravdivostní jádro. Tím je ono puzení k obecnu, směr a tendence nahlédnout zájem celku. Nemá-li tato touha být zneužita pro soukromé účely, musí být zájem celku definován. Musí být objektivně doloženo, co celek chce a jaká je jeho vůle. Ta není logicky ve shodě s tím, co chce většina či drtivá většina (99 %) společnosti. Vůlí celku nemůže tudíž být ani odstranění korupce, ani vláda slušných Zametačů, ani zlepšení životních podmínek lidí, ani progresivní zdanění. To jsou pouze určité obsahy, kterými různé politické subjekty vyplňují vůli celku. Tyto obsahy se mohou lišit, ale všechny sdílejí jednu vůli celku. Úplně všechny strany se shodují v tom, že v naší postkomunistické době je vůlí celku antikomunismus.

Antikomunismus stojí výš než boj proti korupci, než zvyšování daní (proto nemůže ČSSD spolupracovat s KSČM a dělat levicovou politiku), než jakýkoli (stále abstraktnější) obsah, který si strany vymyslí. Všechny obsahy je možné realizovat, pouze pokud jsou v souladu s antikomunistickou vůlí celku (proto jsou stále abstraktnější).

Je však možné ve volbách vyjádřit tuto vůli celku v její ryzí formě – bez příměsi žádného obsahu? Lze se při hlasování řídit čistě obecným měřítkem, které nezakrývá žádný zvláštní subjektivní zájem?

Pouze hlasem té jedné straně otevřeně vychází najevo, že antikomunistická vůle celku je nadbytečná a dokonce přímo znemožňuje, „aby voliči konečně mohli standardními prostředky zvolit politickou změnu.“

 

 

Delší verze článku je k nalezení zde.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •