Ne, bude hůř

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Ondřej Lánský, Pavel Novák

Současná politická situace v České republice je neutěšená. Skoro stejně tak neutěšená jako současná situace ekonomická. Hospodářská krize, s podkrizí dluhovou a finanční, nebere konce. Celosvětově i v České republice.

Stále znovu a znovu jsme ujišťováni, že světélka na konci tunelu nejsou jen bludičky. Tato světélka údajní experti viděli již v roce 2009. A v roce 2010. Nyní je rok 2013 a konec tunelu stále nikde. Nelze se divit, že občané nejen České republiky jsou nervózní, frustrovaní a podráždění. Hledají snadná řešení pro svou stále se horšící či v lepším případě stagnující situaci. A to se logicky projevuje v jejich přístupu k politickým otázkám, problémům a k aktérům politické scény jako takovým. Hledají východisko. Hledají někoho, kdo složitou realitu shrne do pár sloganů. Kdo nabídne naději. Různí obchodníci s deštěm mají a budou mít žně.

Ve většině společností dochází v krizi k napětí, které se projevuje rozpadem sociální soudržnosti a solidarity. Tato pnutí a frustrace se často vybíjejí velmi nehezkými způsoby. Především hledáním obětního beránka. Většinou se do této role dostávají etnické či jiné menšiny, deklasovaní, bezdomovci či další příslušníci sociálních skupin, které jsou na tom ještě hůře než frustrovaná nižší střední či střední třída. To je bohužel i případ České republiky v roce 2013.

Anticiganismus na vzestupu, rychle se šířící lživé mýty o Romech a konec konců i pochody neonacistů v tom či onom městě jsou projevy nenávisti směřované vůči evidentně špatným cílům. Další z „oblíbených“ cest frustrace je směrovat oprávněný hněv vůči institucím demokratického systému jako takovým, případně vůči politické elitě, která instituce personálně obsazuje, a tudíž ztělesňuje. Taková nálada ve společnosti nahrává v lepším případě populistům, v horším autoritářům skrývajícím se za líbivými slogany, usměvavými tvářemi celebrit a mravním rozhořčením tzv. jediných spravedlivých.

Volby se blíží. Nové, čisté, aktivní politickou odpovědností neposkvrněné politické subjekty vyrůstají jako houby po dešti. Ty dlouhodoběji existující pak posilují personálně i programově. Co je důležité si uvědomit, je to, že za většinou z nich, případně za všemi, jsou tak či onak představitelé kapitálu.

Jako v dobách Výmarské republiky, i nyní se k moci snaží dostat podivné existence za blahosklonného přikyvování a aktivní pomoci těch či oněch skupin z národní či transnacionální kapitalistické třídy. Někteří velkokapitalisté dokonce ztratili všechen stud a sami sebe prohlásili za vůdce očistných, pokrokových, jediných občanům příznivě nakloněných sil. Ve skutečnosti však jde jen o úzké skupinové zájmy, které v této nepřehledné pluralitě zastávají.

Kapitál je na „politickém“ vzestupu. Cílem je nadto reálně depolitizovat politiku, nastolit vládu expertů, odborníků, manažerů, resp. řídit stát jako firmu. To jsou hesla dne, která se v roce 2013 prosazují v českém veřejném diskursu nejvíce.

Ano 2011 Andreje Babiše, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury, Suverenita i Hlavou vzhůru Jany Bobošíkové, SPOZ (nejen) Vratislava Mynáře. Všechny tyto subjekty mají něco společného. Něco zcela zásadního. Jejich mluvčí stále častěji tvrdí, že rozdělení na pravici a levici je více méně překonané. Že tradiční strany, o kterých si zajisté nemůžeme myslet nic moc dobrého, jsou jen výtahy k moci pro své členy, vesměs neschopné neodborníky. Zatímco oni, čistí a neposkvrnění, nabízejí odborné manažery k řízení malého, ale silného státu. Anebo nabízejí úspěšné lidi ze svých – původně nepolitických – oborů: herce, novináře, muzikanty nebo sportovce.

Takový bude jejich klíčový slogan do předčasných voleb v letošním roce. „My makáme, nejsme jako politici.“ „Bude lépe.“ A podobně. Je však třeba se ptát, komu bude lépe. Ekonomická krize s sebou nepřináší pokles životní úrovně všech. Naopak, přináší zvýšení nerovnosti, zhoršení životní úrovně většiny a zlepšení podmínek života úzké a třídně profilované menšiny. Právě menšiny, z níž pocházejí čelní představitelé těchto podivných uskupení. Logicky budou tato uskupení hájit třídní zájem kapitálu a jeho personifikací.

Nová neoliberální pra/le/vice. Do této kategorie je možné zařadit všechny výše uvedené subjekty. Právě snaha nedefinovat své postoje a politická stanoviska na pravolevé škále, falešné řeči o zastaralosti této škály a dělení politických subjektů na základě jejich přístupu k rozdělování produktu je definiční charakteristikou diskursivní pravice.

Z toho důvodu je mimochodem – přinejmenším v našich poměrech – třeba na pravici zařadit i Pirátskou stranu a Zelené (Změnu apod.). Všechny nepolitické, nepravolevé subjekty spojuje ideologie neoliberalismu, která spočívá v této nepravolevosti. Síla této diskursivní pozice spočívá v představě, že alternativa neexistuje jaksi z definice samotného řádu: společnost se prý nachází v éře postpolitiky, kdy je třeba přijímat řešení, která jsou dobrá.

Tato pozice mj. tvrdí, že velká vyprávění, velké projekty minulosti jsou v lepším případě iluzí a klamem, v horším masomlejnkem vytvářejícím hekatomby mrtvých. A že je tudíž třeba se soustředit na každodennost. Na co nejefektivnější stát, minimalizaci korupce, omezení takzvaného zneužívání dávek, zavádění vysokorychlostního internetu ap.

Za těmito závoji schovávají – a to do značné míry jak tradiční strany, tak specifické subjekty milionářů a miliardářů – svoji pozici v třídním boji, kde tak stojí jednoznačně na straně kapitálu. Někteří explicitně – SPOZ –, jiní implicitně – Suverenita s Hlavou vzhůru či Ano 2011 – hlásají teze o rozežranosti občanů a lidí. O potřebě více pracovat a méně se věnovat politice ve vlastním slova smyslu. Více pracovat, aby bylo vymačkáno více nadhodnoty pro kapitál. Více investovat, aby se zlepšovala a zrychlovala akumulace kapitálu. Konkurenceschopnost se v tomto kontextu stala novou politickou modlou.

Populistické subjekty à la Ano 2011, Suverenita s Hlavou vzhůru či SPOZ využijí každé příležitosti, aby se svezly na vlně mýtů a legend. Mýtů o Romech a dalších takzvaně nepřizpůsobivých, kteří nechtějí pracovat a zneužívají sociální dávky. Ani slovo však neslyšíme o skutečných zneužívačích systému.

Neslyšíme o firmách odklánějících desítky miliard do daňových rájů. O únicích a optimalizacích, kterých se dopouštějí právě ony všeliké personifikace kapitálu financující ten či onen projekt. O kupčení s pohledávkami Dopravního podniku v Praze, vyděláváním na jejich vymáhání a na právním zastupování podniku (na čemž se přímo podílela firma Tessile Ditta Services, jejímž místopředsedou byl pravděpodobný lídr SPOZu ve Zlínském kraji a kancléř prezidenta Zemana Vladimír Mynář). Vůbec se již není třeba zmiňovat o přístupu nové neoliberální pra/le/vice k právům pracujících. K otázce potřebného zkracování pracovní doby, nutnosti zvýšit minimální mzdu a obnovit sociální stát rozvrácený vládou staré neoliberální pravice.

Reformismus (ČSSD a KSČM) nestačí. Propast nelze překlenout několika malými krůčky. Pro životy konkrétních lidí je však vláda reformistických stran s podporou části zmíněné pra/le/vice přece jen lepší než vláda stran čistého neoliberalismu. V nadcházejících volbách je nutné volit defenzivně. Radikální levice není zformovaná. Neexistuje, přinejmenším v České republice, subjekt, který by byl avantgardou proletariátu, o prekariátu nemluvě.

Naopak, kapitál a jeho zájmy jsou na politickém trhu nadreprezentovány. Jsou zde strany staré neoliberální pravice, jako je TOP 09 nebo ODS, konzervativní pravice – KDU-ČSL – a nakonec strany nové neoliberální pra/le/vice, kam je možné zařadit právě podivné, takzvaně nepolitické strany a hnutí miliardářů, stranu Zelených, Pirátskou stranu či Změnu.

Jejich postoj k rozdělování produktu a k organizaci světosystému v rámci reprodukčního a metabolického společenského řádu založeného na kapitálu je jasný: Žijeme prý v nejlepším z možných světů. Není alternativy. A na rozdíl od reformistických stran, jako je ČSSD či KSČM, chtějí rozpory systému ještě prohlubovat. Podporovat zvyšování nerovnosti, zvětšování odcizení a podřízenost práce kapitálu další privatizací, komodifikací a liberalizací.

Budou tak dělat dalším ořezáváním „přebujelého“ státu, dalším seškrtáváním údajně štědrých sociálních dávek. Dalším podřizováním politiky molochu konkurenceschopnosti. Konkurenceschopní budeme prý jen tehdy, pokud snížíme vedlejší náklady práce, zflexibilníme pracovní trh, zavedeme další a další podpory firem, respektive kapitálu v podobě transferů veřejných prostředků do privátní sféry.

Samozřejmě, že vše výše uvedené podporují i zmíněné reformistické strany. Zároveň však diskursivně trvají na nasazení určité ohlávky kapitálu. Jinými slovy počítají s určitou mírou regulace: požadují alespoň nějaké zvýšení daní pro bohaté a pro firmy, byť ve směšné výši. Tematizují, byť velmi opatrně, i otázku daňových rájů a problematiku odpoutanosti transnacionálních firem od lokálních problémů a reality. Letos nám tedy budou muset stačit.

V tuto chvíli nám nezbývá než volit defenzivně. Zároveň je ale třeba začít připravovat ofenzivní alternativu. Alternativu tematizující všechny nepřekonatelné rozpory kapitalismu a obecně řádu založeného na kapitálu a na vykořisťování člověka člověkem, respektive člověka kapitálem. Potřebujeme nový subjekt či alespoň proud ve stávajících reformistických stranách, který by do veřejného prostoru znovu vnesl otázku rozdělování a jenž by navrátil původní smysl pojmu „svoboda“.

Jinak bude platit parafráze babišovského sloganu: „Ano, bude hůř“.

 

Vyšlo v zářijové Solidaritě roku 2013 (č.82).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •