Nezaměstnanost a chudoba romských ghett tématem dubnové Pražské školy alternativ

Na Pražské škole alternativ spolupracuje několik levicových organizací. Nabízí setkání zájemců o diskuzi k závažným tématům a problémům společnosti a hledání jejich řešení. Na březnové Škole byla řeč o lidských potřebách, jakými jsou potraviny a léky. Dubnová setkání patřila tématu práce, nezaměstnanosti a situaci, které čelí Romové obývající chudé čtvrti a ubytovny.

Počátkem dubna proběhla v rámci Pražské školy alternativ debata na téma Není práce: proměny a příčiny nezaměstnanosti v ČR. Za řečnický stůl usedli ekonomický odborník Českomoravské konfederace odborových svazů Pavel Janíčko a sociolog a jeden z mluvčích iniciativy ProAlt Ondřej Lánský. Moderování se ujal Lukáš Němec.

 

Řešení nezaměstnanosti

Janíčko ve svém úvodním slově seznámil přítomné se situací ohledně nezaměstnanosti v ČR. Ta aktuálně postihuje podle oficiálních údajů z března letošního roku 588 tisíc lidí (fakticky ovšem více), což je i navzdory kouzlům se statistikou měření míry nezaměstnanosti v režii ministerstva práce jedna z nejvyšších hodnot od konce druhé světové války.

Počet lidí bez práce navíc v poslední době stále roste, což jen dokládá, jak lichá jsou ujišťování pravicových vládních politiků, že na rozdíl od mnoha dalších zemí Evropy u nás nepředstavuje nezaměstnanost vážný problém. Fakta ukazují, že politika škrtů, deregulací a podrývání veřejných systémů aplikovaná jak u nás, tak v rámci bezmála celé Evropy, vede bez výjimky k hospodářskému a sociálnímu úpadku a prudkému nárůstu počtu nezaměstnaných.

Janíčko ovšem nemluvil o nezaměstnanosti pouze jako o ekonomickém problému, ale zmínil také její aspekty psychosociální; dopad tohoto stavu na konkrétní lidi ve společnosti, kde dominující neoliberální ideologie popisuje nezaměstnanost jako osobní problém jednotlivce, případně ve vulgární podobě přímo jako důsledek něčí lenosti a neschopnosti. Tato konstrukce má nepochybně devastující efekt na nezaměstnané i na zbytek společnosti, která si na lidech bez práce nezřídka ventiluje své frustrace a obavy.

K řešení nezaměstnanosti Janíčko zmínil keynesiánský přístup vlastní většině českých odborářů, v němž se hlavní důraz klade na státní aktivity a zásahy na podporu vzniku a udržení pracovních příležitostí, respektive na podporu agregátní poptávky (tj. úhrnu výdajů všech ekonomických subjektů, např. domácností, firem, dovozců, státu – pozn. redakce).

Podle Janíčka ovšem tento přístup naráží na své vnitřní limity. Jemu osobně je bližší marxistický pohled, kde nezaměstnanost představuje jednak důsledek cyklického vývoje kapitalistických ekonomik, jednak důsledek existence pracovní síly jako zboží, jehož koupě vytváří pro podnikatele náklady, jež se podnikatel snaží snížit na minimum.

Řešení pak Janíčko spatřuje v prosazení jiného mechanismu rozdělování a využívání pracovní síly, než je trh, kupříkladu plánování, a v rozvoji ekonomických forem, kde zaměstnanec (pracující) představuje zároveň vlastníka výrobních prostředků.

 

Budoucnost patří prekariátu

Ondřej Lánský se ve svém úvodním slově obsáhle věnoval fenoménu prekarizace práce, který představuje integrální součást dopadů neoliberalismu na pracovní trh. Jsme svědky toho, že vzniká stále více pracovních míst „nabízejících“ nejistou pozici (mimo jiné zaměstnání na smlouvy na dobu určitou, švarcsystém, dohody o provedení práce) s rysy často naprosto obcházejícími formálně existující pracovněprávní normy, např. pokud jde o odměňování, délku pracovní doby, bezpečnost práce, zajištění pracovního náčiní a podobně.

Lánský se tématu zhostil především jako sociolog, konkrétně z hlediska efektu prekarizace na třídní strukturu společnosti. Podle něj moderní analýza již nevystačí s kategoriemi, jež vychází čistě ze vztahu lidí k vlastnictví či kontrole výrobních prostředků.

Dále Lánský nastínil kolektivní vlastnosti a z nich vycházející historickou úlohu prekariátu v dějinách a došel k závěru, že právě tato skupina – společně se svými spojenci – by mohla představovat jádro subjektu, který překoná současný systém, a to za předpokladu, že bude schopna jednotně formulovat své politické požadavky a historické zájmy.

Oba úvody vytvořily prostor pro velmi podnětnou diskuzi, v níž se mimo jiné řešily také aktuální ekonomické důsledky prekarizace práce na veřejné rozpočty a růst konkurence mezi zaměstnanci.

 
Práce, řešení nebo problém

Debata pořádaná následující týden – Práce: řešení nebo problém? – v lecčems navázala na teoreticko-analytický duch předešlého semináře. Pustila se přímo do kritického zkoumání pojmu práce a významů, které se práci dostává a dostávalo v historii západních společností. Diskutéry tentokrát byli Václav Exner z Alternativy zdola a z KSČM a rozvojový expert Tomáš Tožička z občanského sdružení Educon.

V této debatě se do určité míry střetly dva pohledy na práci. Na jedné straně lze práci chápat jako klíčový zdroj vytváření společenských užitných hodnot rozšiřujících potenciál člověka coby druhu a jako způsob rozvíjení a emancipace každého individua, které je v současné společnosti v zajetí kapitalistických výrobních vztahů, z nichž musí být osvobozeno (Exner).

Na straně druhé je možné mluvit o práci jako o jednom z fetišů modernity a ideologie nástupu kapitalismu – protestantství podle Webera –, která nemusí být ani v budoucnu zdrojem emancipace části společnosti ani objektem jejího snažení. Společnost by pak vedle práce měla aktivně podporovat i „zahálku“ spočívající v budování pevnějších rodinných a přátelských vazeb, komunitní práci či hře (Tožička).

Je otázkou, do jaké míry jsou nebo nejsou oba tyto přístupy (v rámci budoucí společnosti) fakticky kompatibilní, každopádně během diskuze se na základě tohoto rozdělení generovaly mezi účastníky odlišné postoje, např. ke konceptu všeobecného příjmu.

Debata se rozvinula také kolem otázky, zda řešení problému „nehodnotnosti“ domácí práce, péče o děti, staré či bezmocné apod. v dnešní společnosti spočívá v jejich uznání jako odměňované práce.

 

Romové proti diskriminaci

Na posledním dubnovém semináři jsme se od teoretičtějších diskuzí vrátili více na půdu aktivismu. Jako řečníci vystoupili tři romští aktivisté se zkušenostmi s prací v lokalitách, které majorita označuje za sociálně vyloučené. Pozvání přijali Jozef Miker, člen občanského sdružení Konexe, působící zejména v severočeské Krupce; Ivana Mariposa Čonková, mluvčí iniciativy Bydlení pro všechny z Ústí nad Labem; a Imrich Horvát z Ostravy, jenž se angažuje v kauze domů na ostravském Přednádraží (viz rozhovor s Horvátem v tomto čísle – pozn. redakce).

Téma semináře s výmluvným názvem Roma Upre! (Romové, povstaňte!) přilákalo na půdu Pražské školy alternativ mimořádný počet účastníků. V této situaci se nelehkého úkolu moderování diskuze na výbornou zhostila Markéta Vinkelhoferová z Ekumenické akademie Praha.

Účastníci panelu nejprve v krátkosti představili svoji životní dráhu a témata, jimiž se v současnosti zabývají. Bylo zajímavé sledovat, že každý z nich reprezentuje jiný typ aktivistů, ale jsou sjednoceni činností v probouzejícím se romském hnutí namířeném proti všudypřítomné diskriminaci, segregaci a chudobě.

Jozef Miker patří ke starší generaci romských pracujících, kteří se ještě narodili v osadách a obcích východního Slovenska a do Čech se přistěhovali s rodiči v době svého dětství. Miker se vyučil na hornickém učilišti mechanikem pro velkostroje a v dolech strávil 31 let svého života. Angažuje se v Krupce a dalších severočeských městech zejména v otázkách vzdělávání romských dětí a mládeže coby komunitní pracovník.

Konkrétně Miker přesvědčuje romské rodiny, aby nerezignovali na vzdělávání svých dětí a posílali je po základní škole alespoň na učiliště a střední odborné školy. Vytrvalou, mravenčí prací za spolupráce s lidmi ze škol se mu dnes v tomto směru dostává mezi Romy nejen v Krupce velkého respektu. Vedle toho se Miker také aktivně účastní obrany romských komunit proti provokativním pochodům neonacistů a jejich snahám vyvolat pogromy.

 

Nová generace aktivistů

Ivana Čonková a Imrich Horvát naopak v hnutí zastupují mladou generaci Romů, která se vrhla do aktivistické práce v reakci na šok z ostudných událostí na severu Čech ve Šluknovském výběžku, v reakci na rasistické štvaní médií a na kauzy vystěhovávání chudých lidí z domů a ubytoven v Ostravě, Ústí nad Labem a v řadě dalších měst (ke kauze ostravského Přednádraží a ústeckých Předlic viz články v předešlých vydáních Solidarity, které jsou k dispozici na webu – pozn. redakce).

Jsou svědky toho, jak jsou chudí Romové, ale i neromští obyvatelé odíráni majiteli těchto domů a ubytoven, kdy za malé byty nejhorších kategorií musí platit měsíční nájemné ve výši 7 až 15 tisíc korun (sic!).

Jsou svědky toho, jak město neplní své povinnosti týkající se správy inženýrských sítí, svévolně odstřihává celé lokality od elektřiny, plynu či vody (bez ohledu na to, že mnozí obyvatelé veškeré tyto služby poctivě platí) a následně ukazuje na Romy jako původce problému, přičemž využívá zakořeněných předsudků majority vůči nim.

V Ostravě dnes dochází ze strany zastupitelů k cílenému vyhánění Romů z centrálních městských čtvrtí do několika málo ubytoven, zcela odříznutých od okolního světa.

Ivana Čonková jako studentka DAMU reprezentuje vzmáhající se romskou inteligenci a reaguje na tento negativní vývoj posledních let ve vztazích mezi Romy a majoritou snahou probouzet romství a organizovat jejich hnutí jako vyjádření obnovující se romské identity s ideály plného kulturního a politického sebeurčení coby podmínky pro dosažení rovnoprávné společnosti.

Horvát na druhou stranu představuje mladého muže ze sociálně slabých poměrů, který odmítl „perspektivu“ živoření v ghettu a inspirován svojí matkou se ujal oprav a rekonstrukcí domů v Přednádraží, odkud se nedávno nuceně vystěhovali jejich obyvatelé do zmíněných lichvářských ubytoven.

Rozdílné sociální poměry, generační faktor a zkušenosti přítomných aktivistů se promítly do jejich postojů: Čonková s Horvátem na rozdíl od Mikera vyjadřovali mnohem skeptičtější postoj k možnosti spolupracovat na řešení problémů Romů v chudinských čtvrtí s představiteli měst nebo úřady. Všichni tři nicméně vyjádřili přesvědčení, že chceme-li, aby se něco změnilo, je třeba přestat mlčet a dát o sobě na ulicích a v komunitách vědět.

 

Nikola Čuřík

Záznamy z Pražské školy alternativ vycházejí na YouTube kanálu TV Solidarita (www.solidarita.tv).

Článek vychází v květnové Solidaritě.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •