Václav Klaus je symbolem ekonomické transformace po sametové revoluci. Sedmého března po dlouhých třiadvaceti letech odešel z aktivní politiky. Způsob jeho odchodu, stejně jako celá politická dráha, hodně vypovídá o systému, ve kterém žijeme. Ohlédněme se při této příležitosti za Klausovými nejdůležitějšími počiny.
Kuponová privatizace
Kuponová privatizace vytvářela iluzi, že se na privatizaci státního majetku podílejí téměř všichni. Fikce privatizace skrze rozdání státního majetku měla mobilizační účinek. První vlny se účastnilo 8,5 milionu občanů. Zároveň začaly vznikat investiční fondy – celkově více než 400 – které nabízely zhodnocení investic těm, kteří jim svěří své kupony nebo později akcie. Vznik těchto fondů neměl téměř žádnou právní regulaci, což umožnilo nejrůznější podvody a tunelování těchto fondů. Klaus nicméně tento proces vítal jako nástup kapitalismu.
Klaus v interpelaci ve sněmovně v září 1997 pokrytecky tvrdil, že on osobně nikdy nevybízel lidi, aby svěřovali své kupony investičním fondům. Zároveň on a jeho spolupracovníci oceňovali například činnost Viktora Koženého. Klausův výrok, že Česká republika potřebuje „více Kožených“, byl později mnohokrát citován. Klausův spolupracovník Jiří Weigl – jehož chtěl ponechat ve funkci svého kancléře i nastupující prezident Zeman – napsal v roce 1997 pro Koženého doporučující dopis ázerbájdžánské vládě, když se Kožený, už po útěku z ČR, pokoušel podnikat v Ázerbájdžánu. Kožený, žijící na Bahamách, byl nakonec v ČR v roce 2010 odsouzen k 10 letům vězení v nepřítomnosti pro zpronevěru 16 miliard korun.
Klaus vytvářel politickou atmosféru, v níž ti, kteří se zapojili do budování tržního systému „bez přívlastků“, měli pocit, že se nemusí zdržovat dodržováním zákonů nebo etických norem. Rok 1994 byl začátkem nekonečného seriálu krachů, tunelování a vyvážení získaného kapitálu za hranice země. Celková škoda vzniklá v rámci podvodů v investičních fondech činí přibližně 50 miliard korun.
Bankovní „socialismus“
Z hlediska plánovaného přechodu k tržní ekonomice bylo obrovským problémem to, že kupónové privatizaci nepředcházela privatizace bank. Otevřely se dveře „bankovnímu socialismu“, kdy úvěry nebyly poskytovány na základě racionálních kritérií. Namísto kapitalistické logiky přišla na pořad dne logika organizovaného zločinu. Například IPB byla v devadesátých letech známá jako „samoobsluha na peníze“ pro některé politické strany. Její manažeři zatížili banku špatnými úvěry až do výše 200 miliard korun.
Řada státem kontrolovaných bank se podílela na financování i zakládání investičních fondů, jež hromadně skupovaly kupony a akcie občanů. Akcie státních podniků se vracely do rukou státem kontrolovaných bank. Kontrola bank dávala Klausovi, který byl ministrem financí ve federální vládě, a jeho lidem obrovský vliv na to, kdo v procesu privatizace bude hrát klíčovou roli. V zemi, kde prakticky nikdo neměl kapitál a vlastní úvěrovou historii, hrály politické konexe při udělování půjček podstatnou roli. V takovém systému organizované protekce samozřejmě mnoho privatizačních projektů zkrachovalo a mnoho půjček nikdo ani neplánoval vrátit.
Zatímco v době nástupu reforem měly banky špatné úvěry ve výši asi dvou procent, ke konci roku 1994 už činil podíl špatných úvěrů v českých bankách 37 procent, zatímco kupříkladu v Polsku a Maďarsku jejich podíl v této době klesal. The Economist napsal v září 1996, že potíže českého bankovního systému jsou výsledkem „smrtelného koktejlu namíchaného ze špatného managementu, orgiastického půjčování (často vlastním akcionářům bank) a velmi často prostě podvodů.“
Podle analytického materiálu, který si nechala připravit v roce 2005 vláda ČSSD, celkové „transformační náklady“ i s úroky, které stát musel zaplatit, činily téměř 700 miliard korun. Z toho 370 miliard spolkly banky, které stát před prodejem očišťoval od špatných úvěrů.
Poté, co federální vláda rozhodla, že zájemci o státní majetek budou muset prokazovat, odkud pocházejí jejich peníze, Klaus a jeho ODS proti tomu protestovali. Podle Pavla Rychetského se Československo stalo ideálním místem pro praní špinavých peněz.
Za velmi neprůhledných okolností se tak podařilo dosáhnout cíle privatizace: vytvoření nové majetné třídy, bez které je tržní společnost téměř nemyslitelná.
Klausova „demokracie“
Klaus vždy prosazoval elitářské pojetí demokracie: odmítal koncept občanské společnosti a jakékoli prvky přímé demokracie. Občané dle něj mají jednou za čtyři roky vybírat z konkurujících si stran a nadále respektovat rozhodování svých zástupců. Podobně jako při démonizování vznikající levice i zde poukazoval na minulost a označoval rozvoj občanské společnosti za scestné pokračování socialistických svodů. Podle Klause ke vzniku svobodné společnosti stačí individuální svoboda, politický pluralismus a trh.
Toto pojetí demokracie se v české společnosti (či spíše v její politické třídě) velmi dobře uchytilo: snad nejvýrazněji to bylo vidět, když se jednalo o americkém radaru v Brdech, o církevních restitucích či o současných vládních reformách. Argument je stále týž: lid je prý příliš hloupý, nekompetentní, zmanipulovaný, než aby se mohl vyjádřit. Má být rád, že to za něj někdo vyřeší.
Bohužel, tento přístup se netýká pouze pravicových parlamentních stran; ač se ČSSD a KSČM ve zmíněných případech postavila na stranu veřejnosti, samotnou participativní demokracii netematizují. Vrcholem české politické aktivity se tak stává zavedení zbytečné přímé volby prezidenta, která od důležitých problémů spíše odpoutává pozornost, než že by je pomáhala řešit.
Opoziční smlouva
„Volám všechny, kteří chtějí žít svobodně! Volám všechny, kterým není lhostejný osud naší země! Volám všechny odpovědné ženy a muže! Rozhoduje se dnes! Zítra bude pozdě! Volte ODS!“ Takto vypadala mobilizace proti „levicovému nebezpečí“ před volbami, jejichž výsledkem byla opoziční smlouva právě s tímto „ohrožením lidské svobody“.
„Česká cesta“, kterou Klaus dříve razil v hospodářství, se vloudila i do politiky. Bylo téměř nepředstavitelné, že by demokratická opozice v jakékoliv vyspělé demokracii podepsala s menšinovou vládou smlouvu, v níž politické obchody – zahrnující účelové změny ústavy a volebního zákona namířené proti ostatním stranám – stvrzuje závazkem, že nevyvolá, nebo dokonce bude blokovat během celého volebního období hlasování o důvěře v menšinovou vládu. Skutečným obsahem opoziční smlouvy nebyl společný program, který by řešil problémy země, ale pouze dělení moci a takové účelové změny ústavy i volebního zákona, které měly zvýhodnit opozičněsmluvní spojence. Šlo o jakési tunelování parlamentarismu. Smlouva totiž stvořila mimoparlamentní mechanismus rozhodování o důležitých věcech. Nebyla jen dohodou mezi dvěma stranami, z nichž jedna vládne a druhá předstírá, že je opozicí. Byla dohodou mezi dvěma autoritativními politickými vůdci.
Je pravděpodobné, že mezi hlavní důvody pro uzavření opoziční smlouvy z pohledu ODS patřila snaha umrtvit takzvanou akci čisté ruce. ČSSD, která volby vyhrála právě díky tažení proti korupci a ekonomickým zločinům, jež se rozbujely za Klausových vlád, tak nejen ztratila možnost tuto část svého programu účinně prosazovat, ale sama byla postupně do korupčních vztahů vtažena. Smlouva také zajistila ODS mnohé posty, například v dozorčích radách, které by jinak ztratila. Klaus se tak „postaral“ o řadu politiků, již mu zůstali věrni.
V roce 2000 vzešel ze společné dílny ODS a ČSSD nový volební zákon. Byl pokusem přerýsovat pravidla politické soutěže k prospěchu velkých stran a pojistit si tak účast na moci i v budoucnosti. Havel se obrátil k Ústavnímu soudu, který roku 2001 většinu podstatných změn volebního systému zrušil. Klaus se Zemanem v rámci boje proti menším stranám také prosadili změny ve financování stran – státní příspěvek se v budoucnosti měl odvozovat především od počtu získaných křesel v parlamentu a méně od počtu získaných hlasů. Navíc strany, které by opakovaně nepřekročily ve volbách pětiprocentní práh, by neměly dostávat žádný.
Toto vládní období samozřejmě mělo i kladné stránky: zastavení největšího rozkrádání, byť privatizací bank, a oživení ekonomického vývoje. Jen stěží je však lze připsat Klausovi. Naopak – i díky jeho přispění se v ČR s konečnou platností stvrdil systém klientelistických sítí a polistopadové rozdělení majetku.
Postoj k ekologii
„Komunismus byl nahrazen hrozbou ambiciózního environmentalismu. Tato ideologie hlásá, že jí jde o ochranu Země a přírody a pod tímto sloganem – podobně jako kdysi marxisté – chce nahradit svobodný a spontánní vývoj lidstva určitým druhem globálního plánování celého světa.“
Zvláštní je rozpor mezi Klausovou kritikou teorií globálního oteplování jako nových ideologií srovnatelných s komunismem a jeho 
vlastními vysvětlením, proč není třeba se klimatických změn obávat. Klausova vysvětlení jsou totiž pevně ukotvena v jakémsi sekulárním náboženství racionalismu – v ničím nepodložené víře ve vědecký pokrok a ve zdroje energie, které ještě nebyly objeveny. Toto náboženství pokroku by se dalo charakterizovat stručně tak, že se není třeba bát (třeba vyčerpání přírodních energetických zdrojů), protože ve správný okamžik přijdou správné objevy.
Pikantní bylo Klausovo odmítání věrohodnosti různých vědeckých orgánů, kterým jde podle něj v první řadě o příjmy. Pikantní je zejména proto, že kampaň proti proponentům globálního oteplování financovala nadnárodní korporace Exxon Mobil. Ta podporovala štědře kupříkladu konzervativní Heartland Institute, který pak sponzoroval vědce a politiky vystupující proti globálnímu oteplování. Jak potvrdil bývalý viceprezident USA Al Gore – po zveřejnění zprávy Mezivládního panelu pro změnu klimatu (IPCC), vypracované pod patronací OSN, která potvrdila významný podíl lidské činnosti na oteplování planety, popírači této skutečnosti vypsali odměnu 10 tisíc dolarů za každý článek vyvracející závěry IPCC, ať už by byl vyroben a zveřejněn kdekoli na světě.
Klausova kniha Modrá, nikoliv zelená planeta, která je téměř nábožensky zaníceným kázáním proti „environmentalismu“, se sice vyšvihla mezi bestsellery doma, ale v zahraničí její překlady velké úspěchy neslavily. Al Gore získal v říjnu 2007 Nobelovu cenu za mír.
Ač ve světě vysmívaný, v ČR dokázal Klaus ochranu životního prostředí značně očernit.
Jazyk a demagogie
Klaus nabídl nový ideologický jazyk celé jedné generaci lidí, kteří se chtěli identifikovat s novým režimem. Sám tento jazyk činil srozumitelným, protože měl schopnost zjednodušovat složité skutečnosti do jednoduchých pouček. Ačkoli vyjadřoval ideově silné názory, nedefinoval se jako antikomunista, což umožnilo mnoha lidem spojeným s bývalým režimem přejít do jeho tábora. Stačilo, když příslušnost k novému režimu stvrzovali tím, že používali ideologický jazyk nabídnutý Klausem. V praxi mu však nedělalo problém činit kroky, které by při skutečně důsledném naplňování idejí filozofů a ekonomů, jež vzýval, jen těžko mohl přijmout. Nešlo přitom jen o „bankovní socialismus“, ale o celou řadu dalších kroků, jejichž cílem bylo udržet co největší míru centralizace, a tudíž moci v rukou reformátorů v čele s Klausem. Jeho odmítání občanské společnosti, decentralizace nebo příliš silné soudcovské moci nevycházelo z klasiků, jimiž se zaštiťoval, ale z jeho zcela pragmatického výkladu konzervativních a liberálních idejí tak, aby odrážely jeho politické potřeby. V tom mu pomáhal mediálně vytvořený „profesorský“ obraz, v němž byl představován jako neobyčejně vzdělaný politik, jenž „ví, o čem mluví“.
Vyznačoval se schopností nastolovat s pomocí médií vlastní témata. Byl schopen pracovat ve veřejném prostoru s podivuhodnou ambivalencí sdělovaných poselství. Mohl například opakovaně kritizovat „elitáře“ nebo „nikým nevolené elity“, popřípadě útočit na intelektuály, i když sám byl na špičce nově vznikající elity a bezpochyby byl též intelektuálem. Tyto postoje jsou klasickou výzbrojí populistů, ale jen málokterý je dokázal vyjadřovat z pozic nejvyšších stupňů moci.
Asi nejúčinnější zbraní při používání jazyka byly novotvary, nové pojmy či hesla, které se obecně ujaly. Klausovi se dařilo ovlivňovat veřejnost tak, že jí v podobě určitých výrazů vnutil i hodnotově zabarvenou interpretaci určitého jevu. Často byla tato interpretace nejen manipulativní, ale také demagogická. Například obyčejná vnitrostranická revolta vůči předsedovi strany, který odmítal odpovědnost za finanční skandály své strany i jejich důsledné vyšetření, se stala „atentátem“. Zmírnit dopad neúspěchů pomáhaly výrazy jako „nedohoda“ nebo „nevítězství“.
Krom čistě instrumentálního využití jazyka k získání popularity také dokázal svůj způsob myšlení vnutit i své opozici. Klaus je tak symbolem neoliberálních receptů na štěstí nejen proto, že takovou ekonomickou politiku hlásal. Je jím i proto, že vymazal z parlamentního politického myšlení představu alternativy. ČSSD se při posledních krajských volbách snažila získat hlasy příslibem „spravedlivých“ reforem – zřejmě po vzoru Špidlovy „modernizace“ sociálního státu.
Amnestie a útok na Klausovy hodnoty
Při emotivní, naprosto nevěcné obhajobě amnestie Klaus uvedl, že obrovský odpor veřejnosti proti amnestii je útokem na něj, na jeho myšlenky a hodnoty. Nepřátelům nejde o tisíce podvedených lidí nebo o spravedlivé potrestání velkých zlodějin, jde jen o Václava Klause! Chtějí ho těsně před koncem prezidentství očernit, protože se bojí jeho aktivit v postprezidentském období. A co veřejnost? Prezident si je jist, že její velká část byla zmanipulována masivní mediální kampaní. Tohle všechno ale už prý zná z minulosti a stejně jako před patnácti lety, po takzvaném sarajevském atentátu, říká všem nebojácně „jedeme dál“.
Stejně jako v mnoha dalších Klausových projevech z nedávné minulosti slyšíme nejen temné narážky, ale i slovník éry normalizace. Vždyť tak rozsáhlou „kampaň“ musí někdo řídit. Kdo? V tom je prezident tajnůstkář. Ví ale s určitostí, že nepřátelská kampaň je proti němu vedena proto, že on, Václav Klaus, symbolizuje určité hodnoty. V tom má naneštěstí pravdu. Chtě nechtě je totiž právě on symbolem „mafiánského kapitalismu“, jehož systémová korupce, kmotři a stát zamořený šlendriánem se zajídají stále většímu počtu lidí.
Když politik, který je považován za „stvořitele“ tohoto sytému, omilostní tuneláře dva měsíce před odchodem z funkce, znemožní použití jejich obstaveného majetku k alespoň částečné náhradě způsobených škod, a umožní dokonce, aby jim bylo vráceno to, co nakradli, nemůže to veřejnost vidět jinak.
Spolu a proti sobě
Klaus nakonec odchází většinou obyvatel nenáviděn, veřejně musí čelit opovržení a navíc byl obžalován z velezrady. Je to bezesporu mnohem méně důstojný konec politické kariéry, než potkal jeho předchůdce v úřadě.
Oba dva však museli vytrpět stejně zásadní změnu vnímání své osoby. Zatímco Havel byl zprvu vnímán jako symbol boje proti nespravedlivému režimu, postupně se z něj stal reprezentant prázdného moralizování a pokryteckého selektivního vymáhání lidských práv. Klaus se z ekonomického génia stal otcem všech zlodějů.
Ačkoli to byli političtí rivalové s téměř vždy protichůdnými názory, oba byli bytostnými představiteli dnešního režimu. A stejně jako odchod Havla nevyústil v uplatňování stejných měřítek na všechny (naopak, objevili se po něm ještě „zdatnější“ jedinci, jako například Karel Schwarzenberg), ani odchod Klause nezmění rozložení moci a zajeté praktiky ve společnosti.
Jiří Ruppert, Filip Vidimský
Vyšlo v březnové Solidaritě roku 2013