Pět měsíců Blokujeme, a co dál?

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Solidarita 3Filip Vidimský

Letošní série protiromských pochodů začala 29. května v Duchcově. Od toho dne se rasisté scházejí s různou mírou úspěšnosti každých několik týdnů, občas i v několika městech zároveň. Ještě je příliš brzy dělat závěrečné sčítání akcí a protiakcí, ovšem základní zhodnocení uplynulých měsíců je již na místě.

Původ rasismu

Rasismus v současnosti vyrůstá přímo z naší společenské soustavy. V situaci, kdy se nižším (a i středním) vrstvám obyvatelstva omezuje přístup ke zdrojům, zvyšuje se v jejich rámci míra soutěže. V jejím důsledku je pak jakákoliv menšina vylučována ze společnosti jako konkurenční element.

Poučný je v tomto směru článek Jana Šereka z Nového prostoru “Peklo jsou ti druzí”, ve kterém mimo jiné popisuje experiment provedený na jedenáctiletých tábornících v USA. V krátkosti: byli rozděleni do dvou izolovaných skupin, které mezi sebou v různých hrách bojovaly o ceny. Postupně si o sobě vytvářely předsudky, zvyšovala se agresivita. Následně jim byly zadávány hry, které vyžadovaly kooperaci, a situace se uklidnila. Stejně je tak experimenty potvrzen jev, že člověk, kterému je snižováno sebevědomí (což se přesně děje všem prekarizovaným), vykazuje více předsudků, než za jiných okolností.

Rasismus je plozen nejen dnešním ekonomickým zřízením, ale zároveň ho hned dvěma způsoby pomáhá udržovat. Jednak brání spojení takto rozdělených, byť jinak stejných skupin, v boji za své zájmy, a jednak, což je pro české prostředí ještě důležitější, zároveň umožňuje přesměrování oprávněného hněvu naprosto nesprávným směrem.

Tyto skutečnosti na základě rozhovorů s místními skvěle dokládá publikace Koletivně proti kapitálu o událostech ve šluknovském výběžku z roku 2011. Ti jsou často nezaměstnaní, nejsou však schopni vinit své bývalé zaměstnavatele, natožpak systém jako celek. Namísto toho se obrací proti Romům, kteří dle nich mají vyšší sociální dávky.

Z letošních protestů bohužel žádný podobný dokument doposud nevznikl a pravděpodobně ani nevznikne, nezbývá nám tedy, než povrchně soudit podle vzhledu. Dle něj se zdá, že se jednalo o stejný jev: protestovali chudí proti ještě chudším. Ostatně diskuze na sociálních sítích (a také projevy na demonstracích) o “cikánech vysávajících stát” ukazují, že se situace nijak nezměnila.

Bylo by příliš zjednodušující tvrdit, že anticiganismus nepramení z ničeho jiného. Romové v Evropě čelili diskriminačním zákonům a nepřátelství majority již před počátkem modernity. Stejně tak by bylo kontraproduktivní popírat případné problémy v soužití v konkrétním místě. Nicméně protesty v takřka bezproblémových Budějovicích, stejně jako dříve rozšířené opovržení vůči ukrajinským dělníkům ukazují, že se rozhodně nejedná o problém hlavní.

Kdo protestuje proti Romům

Anticiganistických demonstrací se ovšem neúčastní pouze chudnoucí, frustrovaní “slušní občané”. Významné jsou ještě dvě skupiny: neonacisté, kteří je často pořádají, a mládež, která bývá v případě střetů s policií poměrně aktivní.

Důvod účasti mládeže není jasný, respektive nikdo se ho veřejně nesnažil vysvětlit. Z relativně vysokých zisků DSSS v simulovaných středoškolských volbách (v roce 2010 7,14%, v roce 2012 10,4 % a v roce 2013 7,15%) vyplývá, že se nejedná o náhodu, “čumilství” či prostou touhu po vyjádření vzdoru.

Pokud jde o neonacisty, důvody jejich účasti jsou zřejmé. Vysoký počet letošních pochodů byl pravděpodobně způsoben dvěma faktory: DSSS se touto formou snažila vést předvolební kampaň, a zároveň od ní odtržená frakce Čeští lvi se snažila etablovat. Po prvotním poměrně impozantním nástupu v Českých Budějovicích (viz “Rasistické mítinky v Duchcově a Českých Budějovicích” z letní Solidarity) se však ukázali jako marginální. Zjevně nemají příliš aktivistů, už vůbec ne finančních prostředků a ani podporu přesvědčených rasistů. Celkově neonacisté nedokázali na akci dodat více než dvě stě svých aktivistů, často jich bylo pouze několik desítek.

Stejně jako dříve platí, že neonacisté mezi sebou naštěstí nemají žádnou charismatickou osobnost (to nejlepší, co můžou nabídnout, je pravděpodobně Vandas) a naopak se do čela protestů staví lidé, jejichž minulost či zázemí moc důvěry nevzbuzují. Řečeno zkratkou, defraudanta Kohouta z roku 2011 nahradil hajlující dlužník Pavel Sládek Matějný.

Oproti sérii protestů z roku 2011 bylo poměrně uklidňující, že neonacisté nedokázali mobilizovat běžné obyvatelstvo na stejném místě více než třikrát.

Protiakce a platforma Blokujeme!

Anticiganistické pochody zásadně zhoršují situaci v místě svého konání – zasejí strach do řad Romů a někdy i zvýší verbální agresi ze strany majority. Alespoň částečně tomu lze čelit konáním protiakcí: čím větší jsou, tím jsou události méně stresující. Zároveň přítomnost lidí na ulici nutí policii zastavit pochody nenávisti dříve, než dojdou k romským obydlím. Kromě toho je v zájmu všech ukázat, že být bílý neznamená být rasista – předsudky, které by se jinak vyvinuly na romské straně by byly jistě obludné.

Od počátku letošního léta proto jezdili aktivisté o.s. Konexe a Nenávist není řešení do ohrožených lokalit a snažili se aktivizovat místní Romy. Společně s nimi pak pořádali pokojná shromáždění s hudbou a proslovy.

Ač byly tyto demonstrace otevřené pro všechny, je na místě poznamenat, že ve skutečnosti byla převážně romská. Většina neromských účastníků byli aktivisté, kteří přijeli z velkých měst. Výjimkou byly blokády a protesty z 24.8. v Jičíně či Brně, kdy se neonacisté pokusili pochodovat osmi městy naráz (a nutno říci, že až na Ostravu poměrně neúspěšně).

Postupně tito a další aktivisté, převážně z Prahy, Brna a Ústí nad Labem, spojili své aktivity pod společnou hlavičkou Blokujeme. První akcí pod tímto jménem bylo shromáždění 3.8.ve Vítkově, o měsíc později proběhla ustavující schůze, na které bylo rozhodnuto o společném postupu do konce roku.

Různost zúčastněných (v platformě jsou zastoupeni anarchisté, komunisté, liberálové, členi romských stran a kulturních institucí i představitelé církví) je největší silou i slabinou platformy. Každý je ukotven v jiných sociálních sítích, díky kterým lze v případě potřeby zadarmo sehnat většinu potřebného materiálu – naprosto nedocenitelné je v tomto směru zapojení členů církví, kteří dokáží zajistit organizační zázemí v podobě far či kostelů. Zároveň se však střetávají odlišné způsoby práce a nepanuje shoda na zásadních strategických otázkách. Pro příklad, bylo správné riskovat násilí aktivním narušováním mítinku „vandasovců“ ve Vítkově? Má se spolupracovat s politickými stranami? Nevyřešení posledního (respektive spolupráce bez debaty) měla při demonstraci 28.10. za následek neúčast zhruba čtyř desítek aktivistů z řad anarchistů.

Kromě zmíněného platforma Blokujeme trpí naprostým nedostatkem financí, a ještě více snad nedostatkem lidí. Dokáže sice víceméně plnit svůj hlavní krátkodobý účel (“blokování”), ovšem nedokáže již plnit další činnosti, které jsou ovšem zásadní pro plnění dobrého dojmu: například web je zastaralý, není nikdo, kdo by měl dost času a energie ho průběžně aktualizovat. Stejně tak mediální výstupy, ač dění v posledních měsících bylo přehršel, byly poměrně skoupé.

Policie, mafiáni, „náckové“

Aby toho nebylo málo, střetávala se platforma s prací policie i mocí lokálních bossů. Policie – těžko říci, zda z nepřátelství k nám, či prostě proto, aby si následně ulehčila práci – pravidelně obcházela Romy v ohrožených lokalitách a snažila se je přesvědčit, ať raději zůstanou doma. Zároveň je však potřeba uznat, že bez policie by řada pochodů skončila velmi násilně. A nejen to, dle jejích zákroků se nezdá, že by trpěla přehnanými sympatiemi k neonacistům.

Místní vlastníci nemovitostí (jak ubytoven, tak i obyčejných nájemních bytů s krátkodobými smlouvami) dost často využívali své moci nad nájemníky a zakazovali jim účastnit se shromáždění. Ještě horší byla situace v Ostravě. S tamními romskými vlastníky ubytoven bylo potřeba o protestech jednat, protože bez nich v podstatě nebyly možné. Zkušenost byla taková, že pokud se od začátku netvářili nepřátelsky, tak na poslední chvíli vycouvali (jako doklad jejich moci dobře poslouží příklad z vítkovské blokády, na kterou přijeli a poslali domů několik ostravských Romů). Zlomová v tomto směru byla demonstrace v Ostravě 28.10., které se jim navzdory zúčastnilo na pět set lidí.

Těžko říci, zda tak tito samozvaní vůdcové činili ze strachu z aktivizace jimi podmaněných, či z důvodu určité závislosti na radnici, a tím přeneseně i na policii. V současnosti to však již není příliš podstatné – v Ostravě se otevřely zcela nové možnosti.

Ze strany neonacistů k žádnému přímému fyzickému útoku nedošlo. Kromě výhrůžek těm, kteří je dostávají již dlouho, stojí za zmínku jen hackerský útok na e-maily některých členů platformy. Žádné zřejmé poškození z něj sice nevzešlo (až na krátkodobé ovládnutí několika facebookových stránek), mělo ovšem za následek zvýšení nedůvěry k hlavnímu komunikačnímu kanálu.

Karta se obrací

Zatímco neonacistické pochody se postupně zmenšovaly a na některých místech končily vyloženým fiaskem, protiakce postupně nabývaly na síle. Nejedná se jen o tupé počítání hlav – postupně se posiluje sebevědomí romské menšiny.

Prvním velkým vítězstvím byl Roma Pride, který byl do značné míry organizován lidmi shodnými se členy Blokujeme. Jednalo se o druhý ročník, a bezezbytku splnil svůj účel. Je na místě přiznat, že se převážně účastnili Romové z lokalit, ve kterých aktivisté Blokujeme již dříve působili, a těžko hodnotit, jaký dopad měl jinde.

Jinak tomu však v zásadě ani nemohlo být. Romové netvoří jednu velkou komunitu rozprostřenou po celé zemi, ale řadu lokálních, někdy žijících společným životem, jindy představujících jen skupinu obyvatel stejné pleti. Například v Ostravě se mezi sebou až do zmíněného průlomu 28.10. dvě čtvrti často fyzicky potýkaly. Mechanismus popsaný na začátku článku neztrácí svou působnost jen kvůli stejnosti vnějšího označení – z toho pramení i nedostatek solidarity mezi Romy. V současnosti se v zásadě nejedná o nic menšího, než o vytvoření romského národa jako politické síly.

Tato druhá zásadní událost (demonstrace v Ostravě a spontánní pochod, viz článek Ostrava: Neonacisté zahnáni antirasistickou demonstrací) bude mít možná ještě hlubší dopady. V současnosti se otevírají opatrná jednání o spolupráci Romů a propouštěných horníků. Z hlediska podobnosti zájmů a pravděpodobné budoucnosti by měla být samozřejmá, ovšem otázkou zůstává, zda nepřeváží zakořeněný rasismus.

Další postup

Osud Blokujeme po novém roce je nejasný; jisté ovšem je, že lidé, kteří v něm působí, se hned nevzdají – pouze se případně přeskupí, aby forma více odpovídala obsahu práce. Hlavní cíl platformy byl vytvořit síť lidí, kteří jsou v případě potřeby ochotni vyjet a vlastním tělem bránit ohrožené. To se již částečně podařilo, i když situace by mohla být daleko lepší.

Ovšem samotné blokování mašírujících neonacistů, či poskytování psychické podpory na místě není řešení, jedná se pouhé hašení požáru. Jak tedy dále postupovat? Co je třeba dělat? V zásadě existují tři druhy nutné práce.

První je dále napomáhat Romům jak v jejich partikulárních bojích (jako byl svého času boj o udržení Přednádraží), tak i při obecném boji za uznání. Kromě plnění jisté osobní morální povinnosti to urychluje vzestup aktivistů z jejich řad, kteří nakonec nejlépe vědí, co je jejich opravdový zájem (jako příklad může posloužit rozhovor s Imrichem Horvátem z květnové Solidarity).

Druhý je podpora informování těch, kteří mají zájem. Ač to může působit jako přesvědčování přesvědčených, je to nejspíše jediná cesta, jak vtáhnout nové lidi do řad současných aktivistů.

Poslední, silně zanedbávaný druh (ač ne vlastní vinou; personální zdroje Blokujeme to prostě dost dobře neumožňovaly), je práce s účastníky, či sympatizanty anticiganistických pochodů. To, že s nimi rozmlouvat lze, dokládá nejen práce Kolektivně proti kapitálu, ale třeba i starší sloupek “Manuál k rozhovoru s rasistou” od Saši Uhlové, stejně jako praktika Kumara Vishwanathana či Františka Kostlána, kteří tak činí na jejich demonstracích. Ač se můžeme “slušným občanům” pro jejich postoje smát, bylo by chybou je apriorně pokládat za nepřátele. O smysluplnosti takového postupu svědčí i to, že jasně rasistická DSSS získala ve volbách méně hlasů než minule, a sami pochodující nechtějí být s neonacisty spojováni.

Přestože platí, že zájem velké části Romů je totožný se zájmy chudých (a ten je v důsledcích totožný i se zájmy Romů trpících “jen” rasismem), stejně tak, že Romové v důsledku rasismu trpí etnicitizací chudoby, nelze se spokojit s představou, že “dáme Romům práci a bude klid”. Kdyby nic jiného, neodpovídá to zkušenostem z let před listopadem 89. Naopak teze, že rasistické pochody jsou problém majority, nikoliv Romů, je pravdivější, než se na první pohled může zdát. Rasismus je produkt “bílé” společnosti, a jsou to bílí chudí, kteří míří na nesprávné cíle. Bez soustavného boje proti předsudkům tedy nelze dosáhnout společného postupu, a naopak bez hledání společných cílů nelze nikdy předsudky s konečnou platností překonat.

Článek vyšel v listopadové Solidaritě roku 2013 (č.84).

filip.vidimsky@socsol.cz


http://novyprostor.cz/clanky/423/peklo-jsou-ti-druzi.html

http://protikapitalu.org/tk/tk5/

http://www.socsol.cz/2013/domaci/rasisticke-mitinky-v-duchcove-a-v-ceskych-budejovicich

http://denikreferendum.cz/clanek/16567-pochod-romske-hrdosti-predstavy-a-realita

http://www.socsol.cz/2013/reportaze-z-akci/ostrava-neonaciste-zahnani-antirasistickou-demonstraci

http://www.socsol.cz/2013/nezarazene/imrich-horvat-potrebujeme-romy-ve-vlade

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •