Prezidentská volba: protivládní protest pokračuje

V lednu zažila Česká republika volbu prezidenta. Ta jasně ukázala, že lidé budou volit proti vládě a proti všemu, co vládu představuje. Potom, co opadly vášně, si můžeme shrnout důležité momenty volby.

Prezidentské volby rozvířily povánoční stojaté vody silou, kterou asi nikdo nečekal. Když se podíváme nazpět, není se čemu divit. První volby bývají vždy plné očekávání a překvapení. V těchto prezidentských jsme se kromě devítky opravdu velmi pestrých kandidátů dočkali i téměř „celostátní mobilizace“ v druhém kole. Tu velmi výstižně popsal Dominik Forman ve svém článku Propaganda knížete Schwarzenberga v Britských listech.

Zeman je zlo

Nic se ve veřejné diskuzi před druhým kolem neobjevovalo častěji než tvrzení, že Miloš Zeman je čisté zlo, které se vrací odněkud z minulosti. Koneckonců se Zeman výtky o tom, že je „mužem minulosti“, sám chopil. Vtipně poznamenal, že je mužem minulosti jako bývalý sociálnědemokratický premiér, zatímco Schwarzenberg je mužem přítomnosti jako současný vicepremiér neoliberální vlády.

V prvním kole si každý mohl dovolit volbu svědomí a volit tak, jak skutečně chtěl, druhé kolo bylo těžkou zkouškou. Byla to zkouška schopnosti umět se rozhodnout nehledě na PR mračna obou táborů, médií a osobních výtek. Pokud jsme volbu osekali na samou dřeň, tak proti sobě stáli kulturně liberální zastánce asociálních reforem a kulturně konzervativní bývalý sociální demokrat. Potom je kritická podpora právě Zemanovi jasná. Přes všechnu oprávněnou kritiku vůči Zemanovi nemohlo být konzistentní volit představitele vlády, proti které už dva a půl roku organizuje ProAlt s odbory a dalšími iniciativami protesty. Ne každý dokázal pojmout své rozhodování jako polaritu mezi „provládním“ a „protivládním“ kandidátem. Miloš Zeman to také nijak levicovým voličům „vtipem“ o znásilňování a akcentací nacionalismu neulehčoval. Všechny tyto a další výroky ale budou i nyní terčem kritiky. Bude to právě tato kritika, na které se bude ukazovat síla levice.

Stará versus nová levice?

V prvním kole se levicové hlasy rozdělily mezi tři kandidáty: Miloše Zemana, Jiřího Dienstbiera a Taťánu Fischerovou. Zejména voliči ČSSD a KSČM volili Zemana, mladší a městská část levice volila Dienstbiera. K této skupině se přidala ještě skupina, která nedůvěřovala proponentovi ČSSD, a ta volila Fischerovou. Hrubě řečeno. Levice si tak na prezidentských kandidátech pěkně nadefinovala potenciální i reálné voličské skupiny se všemi jejich zájmy a preferencemi. Ale také s obtížemi, které to s sebou nese.

Samotné označení „stará“ a „nová“ levice je v tomto případě trochu nešikovné a jako analytický nástroj se nehodí už vůbec. Dá se chápat jako zkratka ve vyhrocené poltické situaci, ale jinak ne. Levicoví Zemanovi voliči či odpůrci z řad levice se nedělí podle věku. Obě skupiny jsou co do věku promíchány a jejich složení by se lišilo při volbě pro různé otázky (namátkou družstva, kvóty, jaderná energetika). Spíše se ukazuje, že zde existuje určitá propast mezi levicí, která zdůrazňuje klasická témata jako přerozdělování a silný sociální stát, a levicí, jež tyto předpoklady přijímá, ale jsou pro ni stejně důležité otázky genderu, internacionalismu a multikulturalismu. Na stranické levici dominuje proud první, na levici aktivistické proud druhý. V druhém kole prezidentských voleb se jasně ukázalo, že bez komunikace a efektivní spolupráce obou proudů se volbě „menšího zla“ nevyhneme ještě dlouho – ať už v prezidentských nebo jiných volbách.

Na Hradě bez krále

Na jednu stranu je pochopitelné, že s dědictvím minulého režimu se řada emancipačních témat stala záležitostí středopravicových voličů a politiků. Nevládní organizace a iniciativy, které témata od ekologie přes gender a sociální začleňování také pomáhaly prosazovat, byly často na pozicích antikomunismu. V levici viděli především podezřelé dědice utlačovatelského režimu, betonářskou lobby bijící se zejména za zájmy ČEZu a velkých korporací. V mnoha případech to bylo hodnocení oprávněné, a často se tak stíral rozdíl mezi levicí a pravicí v otázkách přesahujících jen pouhé přerozdělování. V tomto ohledu se situace trochu mění. Přispívá k tomu jednak tlak globální krize kapitalismu, který nutí všechny zúčastněné aktéry hledat nové odpovědi, a zároveň relativní úspěch tlaku zdola v nejrůznějších tématech.

Herečka Veronika Žilková si při už téměř jasném výsledku druhého kola povzdechla, že „král se na Hrad nedostane, ale prohra to není.“ Nezbývá než souhlasit. Různí herci sice nebudou moci vzdor svým vystoupením ve videoklipech na YouTube dokázat, zda své děti opravdu svěří Karlovi do péče. Dobrou zprávou ale je, že prohru utrpěla představa, že PR a angažmá „osobností“ dokáže přetočit vnímání třídních zájmů. Ne, nedokáže. Půlmilionový odstup ve výsledcích obou kandidátů je jasná zpráva. Pokračuje tak série odporu proti vládní politice: od demonstrací (zejména té stotisícové dubnové) přes krajské volby až k volbě prezidenta.

 

Jan Májíček

jan.majicek@soscol.cz

Vyšlo v únorové Solidaritě roku 2013

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  • 0
  •  
  •  
  •  
  •