Quo vadis, Mr. Agrofert?

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Andrej Babiš (zdroj: MAFRA)

Lucie Vychodilová

 

Do současného předvolebního boje vyrazilo mimo jiné také hnutí Ano, jež založil známý český miliardář, potravinářský a mediální magnát Andrej Babiš. Hnutí Ano, které se hlásí k pravici a v mnohém připomíná projekt Věci veřejné, zahájilo předvolební turné po regionech, jehož součástí jsou také setkání s voliči. Následující text přináší svědectví a postřehy z předvolebního mítinku, který se uskutečnil 10. září v Olomouci.

 

Je zkrátka všude. Stačí se jen rozhlédnout po okolí – ta všudypřítomná hlava v nadživotní velikosti prorokující lepší zítřky pronásleduje člověka, kam se jen vrtne: zapnu televizi – on. Otevřu schránku – on. Otevřu noviny – zase on. O kom, že je tu řeč?

O Andreji Babišovi. Člověk mnoha tváří a mnoha řečí, který v jedněch budí naděje, v druhých závist a v jiných pobouření. Kdo je tento člověk a o co mu vlastně jde? Je to další podnikatelský rychloprojektář à la VeVerky, nebo Spasitel, jenž sestoupí z nebe na naši Demokracii a dá jí počít Spravedlnost a Prosperitu?

„Nejdu do politiky pro peníze.“ říká přesvědčivě, „Mám jich dost.“ Upozorňuje na to, že člověk v takovém postavení, jako on, se v politice ještě neobjevil. Andrej Babiš má pravdu. To tu vskutku ještě nebylo. Myslím, že zažíváme něco, co doposud nemělo obdoby – část veřejnosti se otevřeně ztotožňuje s tím, že do řízení státu by se měly zavést „prvky byznysu“.

Že stát je možné, a dokonce perspektivní, vést jako firmu. Pravda, „firmu s deseti miliony akcionářů v jejich prospěch“, praví nám pan Babiš – ale v tom případě, vážený pane podnikateli, ruku na srdce: nejste v tomhle stejný zelenáč jako všichni ostatní? Pokud vím, tak Vy umíte vést firmu, kde je akcionář pouze jediný – totiž Vy sám.

Nevšimla jsem si, že by ony tisíce zaměstnanců měly právo nějak spolurozhodovat o práci a ziscích, či že by se shromažďovali na továrních dvorech a zelených lukách k volbám svých představených! Nezdá se mi, že by Agrofert jevil známky demokracie.

Takový je tedy obraz a názor, který jsem si na pana Babiše vytvořila z dostupných informací. Avšak, kdo ví, říkala jsem si, co na tom je a není pravdy? Jaký je Andrej Babiš ve skutečnosti? A jaké je to hnutí ANO? Musím, chtě nechtě, přiznat, že svými dopisy – až na ty žvásty o byznysu v politice – na mě zapůsobil docela pozitivně. Nebyl ani pravý, ani levý, nebyl přehnaně kritický, byl zkrátka plný morálky a poctivosti, že by se nad ním jeden blaženě rozplynul. Jistě jste ten dopis také dostali a četli. Nepřišlo vám na něm něco… zvláštního?

Řekla jsem si, že když už mám tedy jednou tu možnost se na té pimprlové hře jménem „politika“ nějak podílet, je třeba se zase o něco víc volebně proškolit a vypravila jsem se minulé úterý na Babišovo Setkání s voliči.

S úderem šesté jsme tedy vystoupali do prvního patra mnohahvězdičkového luxusního hotelu Clarion Congress; zpočátku nás, pravda, přepadal jakýsi komplex méněcennosti, neboť z odění „dveřníků“ jsme usoudili, že uvnitř nás čeká kongresový sál nacpaný mladými, perspektivními boháči v nažehlených oblecích a někdo nás při nejbližší příležitosti vyhodí jako „nevhodně oblečenou lůzu z ulice“ – ale k mému velikému překvapení většina vezdejších lidí byla naprosto „obyčejná“ a převážně v důchodovém nebo padesátnickém věku.

Každý účastník dostal anketní lístek s otázkami na ANO/ NE, na něž však každý soudný člověk musel jednoznačně odpovědět, že ANO. Poslední řádek po nás chtěl vědět, co od hnutí ANO očekáváme, a o co by se mělo dle nás snažit. Má kamarádka (říkejme jí krycím jménem Anča) do kolonky upřímně vepsala: „Aby se nedostalo do parlamentu“. „Děkujeme,“ usmála se na nás sympatizantka přebírající lístky a dodala: „Po skončení debaty bude malé občerstvení. Chlebíčky.“

Účast naprosto překonala představivost organizátorů. Bylo třeba odstranit zadní stěnu a rozšířit sál na kapacitu 1500 míst. Na obrovském pódiu sedělo pět lidí – dva sportovci, jedna žena, jeden Prostějovák a „zde, ten nenápadný člověk na kraji, to je pan Andrej Babiš!“ ohlašoval nám moderátor, který mu vzápětí předal slovo. „Pro nás je to obrovská motivace, že jste přišli!“ neskrýval Pan Agrofert, jak mu občas přezdíváme, svou radost, „Říká se, že tady na Moravě všichni volíte ČSSD. Budeme Vás chtít přesvědčit, abyste volili nás. Naše firma má na Moravě skvělé společnosti, jako je Olma, Deza, Precheza a tak dále…“

V úvodní řeči Andrej Babiš svůj výstup zvládl bravurně. Nepoužíval žádné přehnaně intelektuální obraty a výrazy, přehršle cizích slov a nepochopitelných pojmů. Byl srozumitelný, výstižný a energický. A jak mě příjemně překvapil obsahem své řeči! Tisíce lidí v republice trápí nezaměstnanost. Naše země je plná šikovných lidí, jen naši zemi řídí hlupáci a mizerové. Problém je, že učňovská povolání nemají tu prestiž, jakou měla dříve. Starší lidé by měli mít lepší možnost získat práci.

Byla jsem z jeho projevu tak nějak… vnitřně rozpolcená. Jak může někdo tak krásně a výstižně mluvit, slibovat čestnost, poctivost a svou nezištnou práci pro nás, a přitom být takovým nesmlouvavým byznysmenem, který svým Agrofertem válcuje, co se dá, paktovat se s Grossem, skupovat média a hýčkat si manažery na úkor zaměstnanců?

Jen jedna věc mi pomalu, ale jistě začínala vadit. Totiž když mluvil o sobě. Větší část svého času pro voliče strávil svou vlastní obhajobou. Neuběhlo ani pět minut bez toho, aby náhodou opomněl zdůraznit tři body. Bez neustálého opakování těchto bodů bychom vlastně mohli jít už v půl sedmé domů.

1. kým je – totiž že je největším zaměstnavatelem lidí v republice, že on, na rozdíl od těch zlých politiků, tady něco vybudoval, že je za ním něco vidět, že majetek nezískal žádnou privatizací, ale poctivým úsilím;

2. jak štědrým a lidumilným je – že tuhle dal nemocnici nový přístroj, támhle zafinancoval náklady na léčbu, onde zase nechal zbudovat tělocvičnu, podpořil nadějné sportovce, koupil ubohou zkrachovalou mlékárnu Olma a tak dále, a tak dále;

3. kým bude – rozhodně nebude lhát, nebude podvádět, krást a tunelovat. Nebude tolerovat korupci. Chce být morálním vzorem pro nás pro všechny. Povede stát ve prospěch občanů. „Dvacet let jsem pracoval pro sebe. Teď bych rád pracoval pro vás. Nabízím vám své schopnosti a zkušenosti…“

Naše nadšení vskutku pozvolna opadávalo. Některé výroky mě nutily k zamyšlení.

„Nespojujte to s volbami – nadace Agrofert funguje roky.“ Přesněji řečeno dva. Nadace Agrofert vznikla roku 2011.

„Řídím Agrofert ve prospěch Agrofertu,“ pravil v reakci na to, že by snad byl nějaký vykořisťovatel, či co. Každou svou firmu řídím v její prospěch a investuji v její prospěch. Necítím se jako miliardář, já ty peníze u sebe nemám, investuji je – koupili jsme Olmu, která byla před krachem, peníze jdou různým nadacím, pravidelně podporuji sportovce a nečekám za to přece žádnou kompenzaci…“ pravil bezelstně ten, kdo se nezdráhal zaplatit nehorázné sumy peněz za volební kampaň. Pravil ten, kdo si mohl „ze svých vlastních zdrojů“ koupit Mafru.

„Proč jste si, pane Babiši, koupil ty Lidové noviny a ten zbytek, tu… Mafru? Přece jen, je před volbami…“ ozval se jednou výkřik z publika.

„Tak zaprvé, já jsem si ji ještě nekoupil,“ oponoval Babiš, „to je zatím ještě rozdělané a pak… pochopte, že jsem to koupil z hlediska byznysu, je to byznys jako každý jiný. Nehodlám nijak zasahovat novinářům do jejich práce, proboha, proč bych to dělal?!“

„Takže, jinak řečeno, koupil jste to prostě pro zisk.“

„Přesně tak.“

Pro zisk. Asi máme každý jinak nastavené hodnoty, ale mě osobně nepřijde v pořádku, že se někomu může natolik vyplácet vlastnit tiskoviny, které ovlivňují pohled na svět milionům lidí, že si je jen tak koupí pro zisk. Kdo se magnátu Babišovi nedobrovolně složil na tento výnosný kšeft?
Opravdový problém ale nastal poté, co se od proslovu a občasných „přerušovaček“ z řad publika přešlo k opravdové diskusi. Většina lidí v sále, dojatá a potěšená tím, co právě slyšela, už tedy přibližně věděla „co“ a netrpělivě očekávala odpověď na otázku „jak?“

A zde začala najednou padat kosa na kámen.

Zkrátka a dobře, chtěli jsme konkrétnější program. A pan Babiš nám jej nebyl schopen dát.

„Pane Babiši,“ přihlásil se o slovo jeden z mála mladíků mé věkové kategorie odněkud zezadu a temperamentním hlasem prořízl tu mlhu očekávání: „Vy tady pořád dokola řešíte minulost, co jste udělal, co ne – ale já jsem mladý člověk! Mě zajímá budoucnost! V čem jste jiný? Proč vás vlastně máme volit?“

„Vždyť to je snad jasné!“ nechápavě odpovídal Babiš, „Já jsem tu za těch dvacet let něco dokázal, bez privatizací jsem poctivě vybudoval Agrofert, a…“ – zkrátka, mlel si opět svou, jako ten kafemlejnek.

Tu povstal postarší muž ve flanelové košili a počal rozčileně mávat objemnou papírovou složkou. Že je to složka, v níž je dopodrobna zpracovaná studie znečišťování krajiny, které se dopouští podnikatelova chemička, a podpisy z petice. Že blízko ní bydlí a jsou chvíle, kdy je tam nedýchatelno. Že kontaminuje ovzduší a vodu víc, než je zdrávo. Že poslední roky se to zhoršilo. Že si už stežovali, ale nikdo je neposlouchá. A jestli s tím tedy pan Babiš hodlá něco dělat.

„Pane, náš Agrofert minulý rok investoval obrovské částky do ekologických projektů,“ hájí se dojemně lídr ANO, „To máte asi špatné informace!“

„Já mám zatraceně dobré informace,“ rozčílil se onen muž, „vždyť tam žiju! Chodím kolem té chemičky každý den, a nejsem sám, kdo už toho má dost!“

Když už se asi podesáté srdceryvně dušoval, jak bude morálním vzorem a autoritou pro všech těch „10 milionů akcionářů“, jak by rozhodně zatočil s korupcí ap. – ozval se náhle odněkud zezadu tichý, ale přesto do všech stran naléhavě a věcně křičící hlas: „Ale něco by se mělo dělat taky s minimální mzdou!“ „Ech… minimální mzda…“ pravil Babiš a po vteřině tvůrčí krize zavrtěl přesvědčeně hlavou: „V Agrofertu nikdo nemá minimální mzdu! Pff, prosím vás, kdo má dneska minimální mzdu? Vždyť to je kolik, osm, devět tisíc, že? To se přece nedá, to je nemožné, já bych za to nedělal.“

„Pche,“ odfkrla jsem napůl pohněvaně, napůl pobaveně, „že znám lidí, co za takovou mzdu dělají!“

Postarší paní sedící v další řadě se s námi dala do řeči. „Co ten ví o světě!“ povídala, „Mám známou, ta dělá v Penamu a bere devět hrubýho… To je divný hospodář, když ani neví, kolik dává svým zaměstnancům!“

„To nevíte, co řekl včera v Plzni!“ vytasila se s informací Anča a strkala nám pod nos svůj mobil se zprávou tuším z Parlamentních listů, z nichž s dovolením cituji:

„Jeden z diskutujících se ptal i na minimální mzdu, za kterou se podle něj nedá žít. Chtěl vědět, zda ji ANO bude chtít zvýšit. Babiš ale vůbec nevěděl, co to minimální mzda je. ,Nechápu, kdo by mohl brát 8 tisíc, to jsem ještě neslyšel. To je nějak ze zákona? Nechápu, jak by mi mohl někdo nařídit, kolik mám platit zaměstnancům,ʻ kroutil hlavou.“

V tu ránu mi začalo cosi docházet. Utápěla jsem se v různých spekulacích a pochybnostech – najednou jsem měla jasno. Myslím, že jsem to konečně pochopila.

Vytáhla jsem z tašky Babišův dopis a teprve teď jsem si uvědomila, v čem mi připadal tak působivý, jímavý, ale zároveň tak zvláštní. Je úplně stejný, jako celá jeho řeč, celá jeho zatímní volební rétorika, celá tahle diskuse. Pravice stojí většinou celistvě na straně vyšších vrstev, elit, podnikatelů, zaměstnavatelů. Levice je tu také od toho, aby – krom jiného hájení věcí pokroku – hájila práva a zájmy pracujících, sociálně znevýhodněných apod. Andrej Babiš nám poskytuje iluzi, že stojí na straně VŠECH. Že hájí zároveň zájmy velkých podnikatelů i jejich zaměstnanců, zájmy chudých, zájmy střední třídy i zájmy bohatých.

A právě proto jedinou možnou taktikou, jak tuto iluzi udržet, je zkrátka a dobře mlžit, mlžit a mlžit. Programové cíle musí být natolik obecné, aby se rozpory neprojevily. A proto se nám právě morálka náramně hodí do krámu. Poctivost, čest, neúplatnost, mravní zásady – to není výsada ani levice, ani pravice, to je výsada lidství.

Andrej Babiš se svou nevytříbenou mluvou a jinými populistickými gesty snaží vzbudit v nás dojem, že na rozdíl od současných politiků, naprosto vzdálených od reality všedního žití, on nesedí někde ve vakuu v parlamentu, ale žije a podniká tu s námi, že je s reálným světem běžně v kontaktu a že nám, „těm běžnějším lidem“ zkrátka rozumí a nejsou mu naše problémy cizí. Bohužel – či bohudík? – tak jako učitel pozná, že žák nerozumí, ačkoli se látku naučil nazpaměť; tak jako rodilý Francouz bezpečně pozná cizince i přes jeho plynnou francouzštinu – my také dokážeme prokouknout, že jsme každý někde úplně jinde.

Člověk horních deseti tisíc je zkrátka roztomile poznatelný. Jestli je to politik, který si vozí pozadí v luxusních limuzínách a prožírá poslanecké náhrady, anebo pan Babiš, který je věnuje nějaké nadaci, protože auto, řidiče, noviny, letadla a prostředky k obživě má „své vlastní“, je svým způsobem dočista nepodstatné. Ani jeden z nich nezažívá to, co většina populace.

Nastává konec – je něco po osmé a sál už je poloprázdný. Vzduchem létají dotazy posledních opozdilců, Babišovu kafemlejnku již se nedostává kávy a navíc už se přetahuje, takže slovo dostává poslední z posledních; mikrofon nefunguje, takže Andrej Babiš se s námi oficiálně loučí.

Tleskáme a poroučíme se pryč. „Hurá na chlebíčky!“ zvolaly jsme sborově s Ančou.

Vážení a milí čtenáři, drazí občané voliči, pokud budete mít po škole či po práci chvíli času, vřele vám doporučuji – jděte se podívat na tato volební setkání, ptejte se, diskutujte, hádejte se a překřikujte, dávejte za pravdu nebo polemizujte, tleskejte nebo pískejte – ale dejte jim vědět, že tu jste, že tu jsme!

Dozvíte se kupříkladu též, jak chutná – či vlastně spíše nechutná – taková klasická volební vějička. Ty chlebíčky byly čirou politickou fabulací.

lucie.vychodilova@socsol.cz

Vyšlo v zářijové Solidaritě roku 2013 (č.80).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •