Sociální demokraté po sjezdu

Zdroj: ČSSD

Od patnáctého do šestnáctého března se v Ostravě konal sedmatřicátý sjezd České strany sociálně demokratické. Jak se sociální demokracie proměnila? A jak je připravena na supervolební rok 2014?

Média měla po prezidentské volbě opět o čem psát: sjezd ČSSD byl něco, čekalo se mnohé. Jak strana naloží s Milošem Zemanem, který na sjezdu promluví. Jak naloží s Jiřím Dienstbierem, který byl jejím stranickým kandidátem, ale nebral si při kritice Zemana servítky. A co programová výbava pro nadcházející rok? Tolik otázek. Pokusíme se na některé z nich odpovědět.

 

Otevřená strana?

Sociální demokracie se od zvolení Bohuslava Sobotky do svého čela profiluje jako strana, která je otevřená občanské společnosti a zapojuje se i do pouličních protestů. Jenže kromě těch pár desítek v lepším případě stovek účastníků s oranžovou šálou toho sociální demokracie protestnímu hnutí moc nedala. Její hlavní chybou je přetrvávající neschopnost nabídnout organizacím sociálního hnutí nějakou smysluplnou platformu, na které by mohlo docházet ke sdílení zkušeností a vzájemnému obohacování. Pravděpodobně nemá tuto platformu kdo organizovat.

Aparát strany na brněnský sjezd ČSSD v roce 2010 pozval například iniciativu ProAlt zvacím dopisem, ve kterém oslovoval „paní ředitelku Terezu Stöckelovou“. Drobný detail byl v tom, že ProAlt žádnou ředitelku nebo ředitele nikdy neměl. Tereza Stöckelová byla jeho mluvčí. Na letošní sjezd se ProAlt musel pozvat sám. Kdyby nebylo aktivity členů jeho pracovní skupiny pro spolupráci s politickými stranami (ano, takto specializovanou skupinu dokáže občanská iniciativa vytvořit), zřejmě by v Ostravě chyběl. To vše po tolika prohlášeních ze strany představitelů ČSSD o otevřenosti vůči občanským iniciativám. Výmluvně pak vypadal také prostor pro občanské iniciativy na samotném ostravském sjezdu: kromě ProAltu a Hnutí Duha tam už byly jen organizace spjaté s ČSSD.

 

Kde nejsou ideje, nejsou lidé…

Organizační neschopnost strany v této oblasti ale vyplývá z její nedostatečné ideové přípravy. Sociální demokraté nevědí, kam patří. Doslova. Část z nich si zvykla na život těch „důležitých“, kteří díky stykům či mocenským pozicím ovlivňují životy ostatních. V postupech se neliší od ODS, jen pravděpodobně přihrávají zakázky trochu jiným firmám, avšak navíc mají snad něco, co by šlo, ehm… snad nazvat sociálním cítěním.

Další část zatím není schopna přijít s koherentním programem, který by dokázal čelit provozování reálpolitiky oné první skupiny straníků. Nejde o to snít, ale sepsat dohromady dokument či dokumenty, které by mohly přitáhnout další podobně smýšlející lidi, a zorganizovat tak ve straně sílu, která by společným postupem dokázala zásadně ovlivňovat politiku strany i její závazné programové dokumenty. Jenže pro takovou práci se zatím neobjevili dostatečně zkušení a schopní organizátoři.

Jedinou výraznější tváří, kterou se může ČSSD chlubit, je tak Jiří Dienstbier. Ten ale zvládl jako člen politického grémia zodpovědný za odborné zázemí strany vyměnit jen jeho sekretariát. Podle mnohých je však i toto výkon. O to více je třeba mít obavy, co se schopnosti strany dělat skutečnou levicovou politiku týče.

 

…a kde nejsou lidé, nejsou ideje

V občanských iniciativách se za několik posledních let aktivního odporu vůči neoliberální politice vlády Petra Nečase vyprofilovala řada osobností, které by byly pro ČSSD tolik potřebnou živou vodou. Zároveň toto hnutí formuluje alternativy a je schopno je veřejně diskutovat a dále rozpracovávat (viz aktivity Alternativy zdola, ProAltu, téměř celé hnutí zahrnující Pražské školy alternativ a podobně). Ne že by strana dokázala zkousnout všechny požadavky a programové změny, jež zdola přicházejí, ale minimálně své vnitřní prostředí by mohla začít kultivovat a učit ho diskutovat o alternativách.

 

Výmarská republika?

Ostatně antineoliberální hnutí, které se v ČR do určité míry rozvinulo, bude očekávat od sociální demokracie jasný obrat k levicovému řízení země. Toto „očekávání“ nebude vždy vědomé nebo jasně formulované, ale je jasné, že bude neúprosně zklamáno, pokud by sociální demokraté chtěli jakkoli pokračovat v trendu nastaveném současnou pravicí. Schopnost převzít stát a realizovat autentický obrat předpokládá nejen ideovou a odbornou připravenost, ale také personální sílu ustát tuto změnu. Uvědomme si, že státní správa je soustavným tlakem na snížení provozních nákladů, podfinancováním a restrikcemi téměř ochromena z hlediska každodenního obslužného fungování. Jak asi bude schopna „podržet“ sociální demokraty při novém nastolování agendy? O to více by měli sociální demokraté pracovat na přípravách budoucího převzetí správy státu. Půjde totiž o komplexní a systematický úkol, který před nimi bude po volbách do poslanecké sněmovny v roce 2014 pravděpodobně stát.

Již v roce 2010 se objevily teze, že brzy můžeme být svědky nástupu fašistických sil; například kampaň postavená na strašení Řeckem či „zneužívačích“ sociální dávek mohla do určité míry něco podobného signalizovat. Naše situace bude ovšem podobná stavu výmarské republiky teprve za předpokladu, že by zklamaly síly, které se jako emancipační víceméně prezentují: třeba sociální demokraté. Koho budou prekarizovaní pracující volit, jestliže sociální demokracie zklame jejich touhu po politice bez neoliberálního fundamentalismu? Již nyní můžeme nalézt síly slibující vládu řádu bez politiků, stran či politiky jako takové. Jsou to nebezpečné tendence, jelikož vlastně slibují radikální řešení nespravedlností generovaných ekonomicko-sociálním systémem pomocí oslabení kontrolních prvků, které jsou nyní institucionalizovány.

Především tedy z tohoto důvodu se nesmí občanská veřejnost – hnutí antineoliberalismu – soustředit na nějaké charismatické osobnosti, které se spektakulárně vyprofilovaly v posledních letech uvnitř sociální demokracie. Nesmí se spolehnout na jedince, ale naopak musí soustředit svůj tlak na jádro sociální demokracie; na její systém interní přípravy politiků, na způsoby výběru kandidátů na veřejné funkce a podobně. Pokud není sociální demokracie schopna pochopit, že musí mezi lidi, tak musí lidi za ní. Budoucí protesty antineoliberálního hnutí se tak musí změnit ve dvou ohledech: zaprvé se musí stát pozitivními v tom, že začnou určitou politiku vyžadovat (spíše než nějakou odmítat), a zadruhé v tom, že zaměří své veřejné působení na sociální demokraty: současná vláda je již stejně mrtvá.

 

SPOZ, LEV a jiná strašidla

Kromě KSČM nebude mít sociální demokracie na levici vážnějšího soupeře. Strana LEV21 bývalého premiéra a předsedy ČSSSD Jiřího Paroubka pohořela jak v krajských, tak senátních volbách. Zato strana současného prezidenta – Strana práv občanů Zemanovci – je na tom o něco lépe. Má díky výsledku prezidentských voleb zaručenou mediální pozornost, ačkoli svůj sjezd, jak dobře ukázal Štěpán Kotrba v Britských listech, dokázala grandiózně nezvládnout.

Na rozdíl od Paroubkova projektu je ve SPOZu více lidí a strana má i jakousi regionální strukturu. Podle všeho je to už ale horší s personálním obsazením, které tvoří většinou muži okolo padesátky a starší. Proto je také přiléhavá přezdívka strany jako „Klub vzpomínání na dobu slávy Miloše Zemana“. Jak se za rok strana vyvine? A má vůbec šanci získat více než ve volbách minulých, kdy se Zemanovým požehnáním odloupla ČSSD několik důležitých procent? Díky personální a programové slabosti se zdá nejpravděpodobnější, že strana skončí na nějakých dvou procentech hlasů. Většina voličů se totiž pravděpodobně přikloní k sociální demokracii jakožto hlavní opoziční síle: jde přeci o to, aby byl zajištěn konec vlády pravice.

KSČM se mediálně snaží prezentovat jako důslednější kritik neoliberální politiky. Její jediný význam ale tkví v tom, že by mohla sloužit jako nástroj, kterým se dá jednobarevná menšinová vláda ČSSD přitlačit ke zdi, pokud by chtěla opustit kurz zrušení všech nečasovsko-topolánkovských reforem.

Sociální demokraté tak stojí na rozcestí: buď se vydají cestou praktikování neoliberální politiky s lidskou tváří, nebo se pokusí pochopit politickou situaci kapitalismu jednadvacátého století a pokusí se vrátit ke kořenům tím, že budou chtít prosazovat socialismus 21. století. Buď zůstanou uzavřenou stranou kvazilevicových rétorických cvičení (jak to dokázal Miloš Zeman), nebo začnou formulovat autentickou odpověď na neoliberalismus pro pracující. Buď budou pouze zmírňovat dopady nefungujícího řádu, anebo se pokusí tento řád změnit. Nám nezbývá než vrátit slovu „protest“ jeho původní význam také v ulicích; začněme veřejně ukazovat, jakou politiku chceme: sociální, spravedlivou a socialistickou.

 

Ondřej Lánský, Jan Májíček

jan.majicek@socsol.cz

Vyjde v dubnové Solidaritě roku 2013

Před sjezdem vyšla v Deníku Referendum podobně laděná výzva sociálním demokratům  ” V politice musí platit: Naše životy nám nepatří!

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •