Šumavský park v ohrožení

Foto: Hnutí DUHA

Počátkem května prošel senátem návrh zákona o šumavském parku, vypracovaný ministrem životního prostředí Chalupou. Stejně jako druhý návrh z dílny Plzeňského kraje radikálně omezuje plochy lesů ponechaných divoké přírodě a otevírá park výstavbě hotelů, lanovek a golfových hřišť. Národní park tak zůstane národním parkem pravděpodobně už jen podle jména.

Rozsah a hloubka sporů o Národní park Šumava je nepřímo úměrná rozsahu informací, které zúčastněné strany mají nebo berou do úvahy.

Často se zapomíná na skutečnost, že ekologie je nauka o souvislostech, nikoli jen o ochraně přírody nebo jednoho ohroženého druhu. Pak by si totiž například šumavští starostové museli uvědomit, že i oni jsou do jisté míry ekologové, protože se denně musejí vypořádat s množstvím komplikovaných vztahů ekonomických, sociologických, hospodářských a koneckonců i ochranářských.

Pak by zmizelo nespisovné a pejorativní „ekologista“ a výraz „ekologický aktivista“ by nabyl opět svého správného významu. Nejsem si jist ani tím, zda je naopak přírodovědecká obec dostatečně obeznámena s životem obyvatel v Národním parku Šumava a problematikou obcí.

 

Neslouží k těžbě

Na problematiku Šumavy je třeba pohlížet komplexně. Místní obyvatelé se po roce 1991 náhle ocitli uprostřed národního parku ve zcela nových podmínkách. Po kolonizaci sklářské a dřevařské tak začíná éra cestovního ruchu, který do těchto míst přivádí až 1,5 milionu turistů ročně. Navíc se obyvatelstvo za posledních 100 let radikálně obměnilo; je obtížné všem jeho skupinám bez konfliktů vyhovět.

Je nutno akceptovat, že národní park představuje nejvyšší stupeň ochrany přírody, a tím se musí řídit všechny další kroky. Především bychom měli nejen respektovat již vyhlášené přírodní rezervace (I. zóny) a zachovávat jejich ochranná pásma – protože každý ekosystém má i vnější vazby –, ale nebránit ani jejich dalšímu přirozenému rozšiřování tam, kde je to podloženo odbornými poznatky, a tedy žádoucí. Vždyť i současný ředitel parku roku 2005 napsal do časopisu Šumava nadšený článek o nutnosti zachování a rozšiřování „divoké přírody“!

Odpůrci tohoto postupu argumentují nebezpečím rozšíření škůdců a vyčíslují ztráty za nevytěžené dřevo. Lesy v národních parcích ovšem nejsou lesy hospodářské nebo jen ochranného charakteru; jsou „lesy zvláštního určení“, jak uvádí zákon.

Národní park a priori k produkci dřeva neslouží. Proto by také polomy, napadení kůrovcem a podobně neměly být označovány za kalamitu, ale za přirozený jev, jenž by měl být studován se všemi souvislostmi. V národním parku je to prostě přírodní děj, ať už jakkoli intenzivní.

Většinou je také – úmyslně? – opomíjen důležitý argument přirozeného zmlazování porostů. Od roku 2008 probíhá soustavný monitoring, který obnovu lesa sleduje. Tento výzkum, který stále probíhá, dokládá, že průměrné zmlazení dosahuje více než 4 800 nových stromků na hektar a na plochách s ponechaným mrtvým dřevem dosahuje zmlazení až 12 tisíc nových jedinců na hektar. (Přitom pro hospodářské lesy se uvádí výsadba potřebná po těžbě v počtu 1 500 stromků na hektar). K nižšímu přirozenému zmlazení 80 až 200 kusů na hektar dochází jen na 10 procentech ploch.

 

V zájmu movitých turistů

Objevila se i „kritika“ na adresu vědců, kteří prý „za hraní si na svých divokých zahrádkách“ berou miliony. Ve skutečnosti by vědců na místě mělo pracovat více, protože k nejzásadnějším odborným připomínkám k nově zpracovávanému Plánu péče Národního parku Šumava patřil právě nedostatečný monitoring, tedy rozhodování bez potřebných znalostí.

V přírodě probíhají všechny procesy mnohem pomaleji a s větší setrvačností, než jsme z našeho běžného života zvyklí. Proto zejména v národních parcích nelze „plánovat“ na jedno volební období, ale je nutno zvažovat vývoj v dalších nejméně padesáti letech. A to s plným respektem k přírodním procesům, nikoli s myšlenkou, jak území ve veřejném zájmu chráněné co nejlépe ekonomicky využít.

Velkou chybou bylo, že obcím byla vrácena část historických lesů a horských pastvin v parku. Obce se přirozeně snaží svůj majetek finančně zhodnotit, a tak se dostaly pozemky, které mohou být do budoucna zajímavé, do rukou podnikatelů (viz katastrální mapy versus záměry budování lanovek nebo golfových hřišť).

Šumavu zřejmě čeká velký podnikatelský a stavební boom a odráží se to bohužel i v připravovaném zákoně o parku. Lze to vyjádřit heslem: přírodě (divočině, samovolnému vývoji) ponecháme jen tolik místa, kolik je nezbytně nutné, aby to ještě bylo na národní i mezinárodní úrovni průchodné.

Je otázkou, jaká je současná „společenská objednávka“. Většina turistů přijíždí na Šumavu za přírodou a klidem. Více než polovinu z nich přitom tvoří turisté „skalní“, kteří se pohybují vlastní silou a vyhýbají se nejfrekventovanějším trasám. Jen asi 20 procent návštěvníků by si přálo atrakce a technické vybavení. Avšak jsou to ti majetnější a jim se nabídka často podřizuje.

Práce na novém Plánu péče Národního parku Šumava, jež představuje základní podmínku fungování parku, byly v současné době zastaveny (ten minulý platil do konce roku 2010 a byl dvakrát uměle prodloužen, naposledy do konce roku 2013). Čeká se na to, který z návrhů nového zákona Sněmovnou projde, aby oba dokumenty nakonec nebyly v kolizi.

 

Zákazy nejsou samoúčelné

Rada parku prozatím schválila jen nový návrh zonace s výhledem na příštích 45 let a změny návštěvního řádu, které zpřísňují pravidla pro turisty. Při obrovském počtu návštěvníků ročně je již regulace vysokých koncentrací turistů bezesporu nutná nejen kvůli ochraně ohrožených druhů, ale i v zájmu turistů samotných. Je však třeba veřejnosti trpělivě vysvětlovat, že tato opatření jsou potřebná a nejsou to samoúčelné zákazy.

Kromě zákazu vstupu pěších na lyžařské tratě došlo například k další úpravě splouvání řek na území parku, tentokrát však již s platností na dobu neurčitou. Zejména registrační systém pro úsek Teplé Vltavy od Soumarského Mostu do Pěkné je opět o něco složitější, ale v konečném efektu umožňuje plavbu více lodím než v minulých letech.

Ostatně vodácká veřejnost si na nový systém již přivyká a většina s povděkem akceptuje více klidu na řece; oceňuje i doprovod kvalifikovaného průvodce, byť je jeho přítomnost předepsána také z důvodu dodržování režimu splouvání.

Tyto regulace jsou velice důležité; můžeme si to ilustrovat třeba na příkladě perlorodky říční. Jen málokdo ví, že se tento živočich dožívá až 200 let a do 120 let věku se rozmnožuje. Jeho potravní řetězec a stejně tak i rozmnožovací cyklus, vyžadující přítomnost mezihostitele pstruha potočního, je velmi složitý a citlivý. Podmínky pro život perlorodky přitom dosud nejsou důsledně sledovány. To znamená, že přinejmenším po dobu vývoje jedné nové generace tohoto ohroženého druhu ještě nebudeme vědět, jaký vliv na něho může mít počet lodí na řece. Měl by tedy platit princip předběžné opatrnosti. Je však tato zásada v souladu s principem zisku půjčoven lodí?

„Člověk k přírodě patří“. Tímto heslem se ohánějí jednou ti, podruhé oni. Je třeba si uvědomit, že stejně jako v ekosystémech umělých – ve městech – i v ekosystémech přírodních je určitá regulace nezbytná. Podobně jako na silnicích, v obcích, v zaměstnání platí určitá pravidla, platí totéž o pohybu a chování člověka v přírodě. A to možná ještě přísněji, protože se tam nesetkává se sobě rovným, ale vstupuje jako predátor.

Park může sloužit k ochraně přírody a zároveň přinášet ekonomický prospěch, ale jen za předpokladu přísných pravidel a regulace podnikání i turistiky.

 

Jaroslav Neužil

Další informace o situaci Národního parku Šumava můžete nalézt na webu www.sumavazije.cz

Článek vyšel v květnové Solidaritě roku 2013.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •