Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Pokud naše články čtete pravidelně a Vaše situace Vám to umožňuje, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Nikola Čuřík
Nečasova vláda soustavně prosazovala škrty ve veřejných výdajích a ospravedlňovala je údajnou nutností šetřit. Kromě toho, že bezhlavé škrtání ekonomiku pouze podkopává, je zajímavé, že nás vláda připravovala o desítky a stovky miliard korun ročně. A to tím, že nebyla schopná čerpat evropské dotace a nebyla ochotná jakkoli zamezit daňovým únikům.
Pobočka Masarykovy demokratické akademie na Praze 5 uspořádala v pondělí 20. května diskuzi na téma Česká republika a finanční možnosti evropské integrace: Kvalita využití evropských peněz v České republice. Ačkoli se účastníci debaty sešli spíše v komorním složení, na poutavosti výkladu podaného docentem Antonínem Peltrámem to nic neubralo a přítomným se dostalo jasného výkladu o neveselém stavu věcí.
Desítky miliard ztracených evropských peněz
V čem tento „smutný stav“ spočívá? Česko si ještě za vlády sociální demokracie vyjednalo od Evropské unie přidělení objemu finančních prostředků na investice v období let 2007–2013, které podle tehdejšího kurzu koruny k euru dosahovaly hodnoty zhruba 680 miliard korun (dnes asi 780 miliard). V přepočtu na počet obyvatel získala České republika největší objem peněz určených k čerpání ze všech států Evropské unie.
Tyto peníze ze strukturálních fondů Unie a z Fondu soudržnosti jsou určeny primárně na investice (nikoli na provozní náklady) směřované například do oblasti rozvoje obcí a měst, oprav kulturních památek, odstraňování ekologických škod a zátěží, výstavbu a rekonstrukci dopravní infrastruktury, podpory inovací, zavádění elektronizace veřejné zprávy a podobně; případně mají za cíl podporovat rekvalifikaci nezaměstnaných a speciální programy pro znevýhodněné skupiny (zdravotně postižení, mládež a jiné).
Systém financování je nastaven tak, aby peníze Evropské komise pokryly 85 procent a peníze českého státu 15 procent nákladů každého projektu. Projekty jsou začleněny do operačních programů pod správou státu a nejprve se financují ze státního rozpočtu, přičemž Ministerstvo financí následně žádá u Evropské komise o proplacení 85 procent podílu formou dotace. není
Současná vláda si ovšem v nakládání s evropskými penězi vede mimořádně špatně. Podle údajů z dubna 2013 si z oněch 780 miliard korun určených na období 2007–2013 nechala zatím od Evropské komise proplatit pouhých 233 miliard Kč, čili 29,3 procent celkové částky.
Podobně špatně je na tom v EU Malta a hůře pak s evropskými penězi hospodařilo pouze Bulharsko a Rumunsko. I když peníze na projekty lze proplácet ještě dva roky po konci programového období, tedy do konce roku 2015, o tom, že přijdeme o desítky, možná až o stovky miliard korun dnes nepochybuje nikdo, ani náměstci na ministerstvech, kteří operační programy spravují.
Přitom podle zprávy ministra pro místní rozvoj Kamila Jankovského navíc v sonečasučasnosti plní limity čerpání peněz pro rok 2013 pouze 1 z 9 operačních programů územní spolupráce (celkem spravují 0,39 miliard eur), 1 z 8 tematických operačních programů spravovaných přímo ministerstvy (celkem 21,23 miliard eur) a 3 ze 7 regionálních operačních programů spravovaných vedením krajů (celkem 4,66 miliard eur).
Hlavním důvodem, proč dnes ČR tak málo využívá evropských peněz, spočívá v chybách učiněných na konkrétních projektech v rámci jednotlivých operačních programů, které vedly k zastavení čerpání peněz, nebo i k neproplacení již provedených investic z fondů EU. Řada těchto „chyb“ spočívala ve vypsání výběrových řízení na investice a zakázky způsobem porušujícím zákon, například diskriminací určitých zájemců o zakázku či rozdělením zakázky v určité hodnotě do dílčích položek tak, aby se uměle obešly nastavené kontrolní mechanismy.
Tyto problémy se v minulosti projevily zejména v operačních programech Doprava (spravuje ministerstvo dopravy), Životní prostředí (spravuje ministerstvo životního prostředí), Vzdělávání pro konkurenceschopnost (spravuje ministerstvo školství), Podnikání a inovace (spravuje ministerstvo průmyslu a obchodu), Výzkum a vývoj pro inovace (spravuje opět ministerstvo školství) a Technická pomoc (spravuje ministerstvo pro místní rozvoj). Čili v 6 z 8 programů spravovaných přímo vládou!
K zásadním pochybením došlo rovněž v regionálním operačním programu Severozápad, který společně spravují Karlovarský a Ústecký kraj. Bývalé vedení tohoto programu v čele s ředitelem Petrem Kušnierzem, asistentem dnešního poslance a bývalého ústeckého hejtmana Jiřího Šulce z ODS, bylo v srpnu minulého roku pravomocně odsouzeno za korupci k mnohaletým trestům odnětí svobody (Vrchní soud jejich tresty v lednu 2013 bohužel zmírnil). Menší nedostatky pak vykazuje i hospodaření regionálního operačního programu Severovýchod (Královéhradecký, Pardubický a Liberecký kraj).
Z výše uvedeného vyplývá, že prezident Zeman měl pravdu, když mluvil o lepším hospodaření krajů s evropskými penězi ve srovnání s ministerstvy, respektive s vládou. Je ale nutné si uvědomit, že pro Evropskou komisi představuje jedinou odpovědnou instituci pro nakládání s penězi ze strukturálních fondů a fondu soudržnosti české ministerstvo financí. Právě to má na starosti také vyškolení všech správců operačních programů a rovněž kontrolu – nikoli jen ex post, ale ex ante! – projektů a čerpání peněz.
Ministr financí Kalousek použil při kritice chyb v ROP Severozápad bonmot: kraj označil za černého pasažéra, který je vinen potížemi, zatímco svoje ministerstvo přirovnal pouze k revizorovi, který není s to každého černého pasažéra odhalit. Evropská komise ovšem tuto svéráznou interpretaci odmítla a za chyby v čerpání peněz učinila odpovědným právě Kalouska. Skutečnost je totiž taková, že ministerstvo financí hrálo dlouhou dobu roli „učitele“, který žáky neučí, kašle na své povinnosti, a pak se diví, že žáci u zkoušky před nezávislou komisí propadají.
Sečteno a podtrženo, za nevyužití desítek miliard určených pro školy, dopravní infrastrukturu, rozvoj obcí a ochranu přírody můžeme poděkovat především ministru Kalouskovi.
Desítky miliard daňových úniků
Ovšem vládní hospodářská politika se neprojevuje destruktivně pouze způsobem nakládání s penězi z evropských fondů. Za další oblast, kde Česko přichází o miliardy korun, označil Peltrám daňové úniky a neochotu vlády s nimi něco udělat (otázce daňových úniků na nadnárodní úrovni je věnována analýza Pavla Nováka v tomto čísle).
Daňové úniky a vyhýbání se zdanění představují v Evropské unii problém kardinálních rozměrů. Sám prezident Evropské rady Herman Van Rompuy vyčíslil rozměr daňových úniků ze zemí EU na 1 bilion eur (cca 26 bilionů korun) ročně, což zhruba odpovídá celému hrubému domácímu produktu Španělska!
Česká republika patří k zemím, kde je velikost daňových úniků výrazně nadprůměrná, a to nejen v relativních, ale i v absolutních číslech. Daňové úniky a vyhýbání se zdanění nás podle konzervativních odhadů stojí ročně něco mezi 30 a 40 miliardami korun. Zásadní roli v tomto problému sehrávají firmy registrované v offshore zemích a daňových rájích (zisky zahraničního podniku, tedy offshore společnosti, jsou daněny minimálně, dividendy daného podniku vůbec – pozn. redakce.). Jejich počet u nás každoročně stoupá a nyní dosahuje něco mezi 12,5 a 15 tisíci společností.
V této souvislosti není od věci připomenout také fakta, která uvedl na jedné z květnových debat Pražské školy alternativ Tomáš Tožička z koalice Social Watch: Velikost daňových úniků a vyhýbání se zdanění nám dává v absolutních číslech 20. nejhorší pozici na světě. Lépe jsou na tom například mnohonásobně lidnatější a ekonomicky silnější Spojené státy, kde má finanční úřad přístup ke kontrole toku peněz na všech účtech amerických občanů u amerických bank.
Společnosti podnikající v Česku – například IKEA – využívají při obcházení zdanění různé „fígle“, například umístění ředitelství pro duševní vlastnictví do Nizozemí. To má nulovou daňovou sazbou na duševní vlastnictví, a tak společnost vyvádí od českých poboček peníze za použití firemního loga, design a názvy výrobků a podobně tam, kde se nedaní. Firmě se přitom v ČR snižuje daňový základ.
Podle Peltráma je to nicméně česká vláda, vládnoucí koalice, která má na základě implementace evropské agendy už od listopadu 2011 možnost přijmout zákon, který by ji oprávnil dodanit firmy sídlící v daňových rájích anebo je vyloučit ze získání státních zakázek. Neudělalo se v tom ovšem nic. Asi i proto, že ministr Kalousek vnímá celý problém jako nafouknutý, neboť podle něj prý přicházíme „jen o jednotky miliard“!
Se stejnou urputností, s jakou tuzemská vláda hájí podnikání z daňových rájů, brání také v rámci EU snahám o harmonizaci zdanění. Ta by odstranila vyhýbání se zdanění a daňové úniky alespoň mezi zeměmi EU (Nizozemí, Kypr), když už by nezasáhla nejproslulejší daňové ráje schovávající se zejména mezi britskými koloniemi (Britské Panenské ostrovy, Bermudy, Gibraltar).
Česká republika je spolu se Spojeným královstvím – kde je to vzhledem k vlivu londýnské City pochopitelné – také jedinou zemí EU, která soustavně brání zavedení daně z transakcí finančních institucí – takzvané Tobinovy daně (viz článek Ilony Švihlíkové „Cesty k alternativnímu finančnictví“ ze Solidarity číslo 78 – pozn. red.). Zatímco k potřebě jejího zavedení ve výši 0,1 procenta na transakce s akciemi a obligacemi a 0,01 procenta na transakce s deriváty již dospěla dokonce i Evropská komise, podle naší pravice by taková daň Česko (rozuměj banky) poškodila a učinila by kapitál příliš drahý.
V debatě zazněla ještě řada dalších údajů, které jen podtrhly jasný závěr. Současná vláda, bohužel za našeho pasivního přihlížení a jalového remcání, připravila během pár let pouze svou politikou v rámci čerpání evropských peněz a harmonizace evropského daňového systému republiku o desítky, spíše ale o stovky miliard korun!
Vyšlo v červnové Solidaritě roku 2013 (č.79)