Volby 2013: Odmítnout neoliberalismus a začít budovat alternativy

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Jan Májíček

Předčasné volby se blíží a opět se opakuje debata zda, koho a proč volit. V letošních volbách bude na výběr jen málo, přesto je důležité se voleb účastnit. Ve dvou případech můžeme dokonce volit aktivisty protivládního hnutí.

 

Letošní volby do poslanecké sněmovny slibují být opravdovým zážitkem přesně tak, jak se od společnosti infotainmentu (spojení informací a anglického slova entertainment = „zábava“) čeká. Představuje se nám zábavní kus, ve kterém budeme sledovat trojúhelník Sobotka – Hašek – Zeman a na ně navázané skupiny, frakce a strany.

Stejně tak budou pravicoví liberálové a konzervativci strašit nástupem komunistů, který je čím dál razantnější a pro mnohé děsivější. Do boje se pustí také nové subjekty, jimž vlily sílu do žil protivládní protesty, které poukázaly na všeobecnou neschopnost politické elity. Dojde i na souboj o nadvládu nad parlamentní pravicí mezi ODS a TOP 09.

Nepůjde samozřejmě jen o mediální show. Po sedmi letech vlády neoliberální pravice bude potřeba revidovat a změnit celou řadu věcí. Otázkou je, zda toho bude sociální demokracie schopna. Její vítězství a možnost sestavit jednobarevnou vládu s podporou KSČM není totiž vůbec jisté.

 

Co mohou volby změnit

Jako před každými volbami se objevují hlasy, které připomínají staré známé heslo, že kdyby mohly volby něco změnit, už by je dávno zakázaly. Je to pravda, pokud máme na mysli nějakou hlubokou systémovou změnu, která by skutečně proměnila život lidí. Ta se nedá ani zvolit hlasovacím lístkem, ani odhlasovat na zasedání Sněmovny. Pro tu platí to, co napsal Marx před mnoha lety, že „emancipace pracujících musí být čin pracujících samotných“.

To ale není důvod, proč nejít volit. Pro rozvoj antikapitalistické alternativy je důležité, zda budou důrazy kladeny na zajištění důstojného a v rámci možností bezpečného života, který poskytne lidem prostor pro další rozvoj a angažmá v politice, nebo zda budou třít bídu s nouzí, strachovat se o každou korunu a například společenské aktivity jako „schůze“ a „rozdávání letáků“ pro ně budou luxusem, který si pro nedostatek prostředků nebudou moci dovolit.

Před více než sto lety řešila německá revolucionářka Rosa Luxemburgová stejný problém. Volby pro ni byly nástrojem, jak si vydobýt větší prostor v rámci daného systému.

Neměli bychom si dělat iluze ani o programu, ani o jednotlivcích, kteří budou ve Sněmovně program ztělesňovat. Volby jsou jen dalším krokem v dlouhodobé politické práci stejně tak, jako tomu je při organizování debat nebo demonstrací.

 

Aktivisté do Sněmovny

Tyto volby jsou však i mimořádně zajímavé z následujícího důvodu, že vůbec poprvé se na vedoucích místech kandidátek politických stran objevili aktivisté. Jde o Martina Škabrahu, mluvčího ProAltu, který kandiduje za Stranu zelených v Olomouckém kraji, a Ilonu Švihlíkovou z Alternativy zdola, která vede kandidátku SPOZ v Kraji Vysočina.

Obě dvě strany mohou být terčem kritiky, a to velmi oprávněné. Zelení byli součástí Topolánkovy koaliční vlády, která prosazovala americkou základnu v ČR, zastropovala odvody na sociální a zdravotní zabezpečení, zavedla poplatky ve zdravotnictví, rovnou daň atd.
Ondřej Liška, současný předseda SZ, byl v této vládě ministrem školství a předložil tzv. bílou knihu terciálního vzdělávání. Z té pak vycházely návrhy zákonů Josefa Dobeše (VV), proti kterým se postavily tisíce vysokoškoláků a jejich pedagogů.

Stejně tak SPOZ není stranou, kterou by někdo s nadšením podporoval. Jeden z jejích představitelů a kandidátů do PS, Vratislav Mynář, je spojen s exekutorskou firmou, která vymáhá mimo jiné pohledávky za Dopravní podnik města Prahy. Exekutoři jsou přitom jednou z nejvíce parazitických a odporných forem podnikání a fungují jen díky rozpadu fungujících společenských struktur.

Okolo SPOZu se motá spousta postav z českého zastoupení nadnárodní ropné korporace Lukoil a dalších „malých, ale šikovných“ podnikatelů. V jejím programu najdeme pak návrh svázat výplatu sociálních dávek s povinnosti přijmout veřejně prospěšné práce, tedy systém, který zavedl ministr práce a sociálních věcí za TOP 09 Jaromír Drábek.

Stejně tak bychom mohli kritizovat ČSSD a KSČM. Ta první pod vlivem „třetí cesty“ začala s neoliberálními reformami sama. Komunisté se zase uzavřeli do svého ghetta, kde je jim dobře. První těží ze své dominantní pozice, z faktu, že jsou zatím jedinou levicovou stranou, která může sestavovat vládu. Druzí zase z toho, že se od roku 1989 nepodíleli na vládní úrovni na moci, a tudíž jsou oficiální režimní opozicí.

Oběma stranám chybí personální i programová vybavenost na úkoly, které je čekají. Komunisté mají výhodu v tom, že je vládní angažmá nečeká. Na druhou stranu je to neomlouvá. U ČSSD je výmluvné personální složení její stínové vlády, ve které s Milanem Urbanem na pozici ministra průmyslu a obchodu a Janem Mládkem na pozici ministra financí se s neoliberální ortodoxií bude bojovat velmi těžko.

Jak dobře ukázal Martin Hekrdla ve svém článku pro časopis Týden, socialistické a sociálně demokratické strany nejsou schopny krizi čelit: „Socialistický ,Panhelénʻ” Jorga Papandrea (PASOK), portugalský socialista José Socratés i jeho španělský protějšek José Luis Zapatero (,Nová cestaʻ) dopadli jako sedláci u Chlumce: zcela se zdiskreditovali koňskými dávkami ,úsporných opatřeníʻ pod neoliberální taktovkou takzvané trojky (ECB, EK, MMF), případně nutností jít s úhlavním nepřítelem do velké koalice (PASOK v Řecku s konzervativci, Demokratická strana v Itálii dokonce s Berlusconim).“

Martin Škabraha i Ilona Švihlíková prokázali své schopnosti a nasazení v hnutí proti asociální vládě. Jsou to sice jenom dva jedinci, ale jejich ústy by v případě zvolení mohli promlouvat všichni aktivisté, kteří usilují o zásadní společenskou změnu. V poslanecké lavici by totiž usedli lidé, kteří mají přímou zkušenost hledáním politických alternativ.

Jakkoli jsou strukturální tlaky silné a vedou každého tu k většímu, tu k menšímu pokušení se přizpůsobit danému stavu věcí, můžeme u Ilony Švihlíkové a Martina Škabrahy věřit, že si zachovají spojení s aktivistickým prostředím, ze kterého vzešli. To jim bude moci dát zpětnou vazbu a pomoci jim orientovat se v měnící se politické situaci. Mít tyto dva poslance by bylo pro protivládní hnutí úspěch.

 

Nová levicová strana?

Podporu Ilony Švihlíkové a Martina Škabrahy je potřeba zvážit ještě ze strategického důvodu. Přítomnost těchto dvou osobností by mohla pomoci urychlit procesy, které povedou k vytvoření nové volební alternativy nalevo od sociální demokracie.

Takový subjekt by totiž neměl cejch „komunistické totality“ – což je samo o sobě nesmysl, který ztrácí čím dál více na účinnosti – a navíc, pokud by vznikl okolo aktivistů-poslanců, mohl mít ve svém genetickém kódu vepsán důraz na aktivismus a hledání nových cest. Otevřel by se tak prostor pro sebevědomé působení radikální levice, které je potřeba jako sůl.

Tyto volby mohou učinit první krok k tomu, aby se tak stalo. Pro ty z nás, kteří nemají možnost volit ani Škabrahu, ani Švihlíkovou, zbývá cesta menšího zla v podobě volby jedné ze dvou hlavních levicových stran: ČSSD a KSČM. Přenesme v těchto volbách své protesty z ulic do volebních uren a odmítněme neoliberalismus a asociální politiku. Bez iluzí a s pevným odhodláním dál pokračovat v hnutí zdola.

jan.majicek@socsol.cz

Vyšlo v zářijové Solidaritě roku 2013 (č.82).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •