Za práva migrantů a migrantek

Při příležitosti Mezinárodního dne za práva migrantů probíhaly i v Česku veřejné diskuze a happeningy. Přinášíme informace o aktuálním stavu legislativy zohledňující práva pracujících migrantů a stručně mapujeme jejich postavení v evropských zemích.

Týden za práva migrantů a migrantek, který probíhal od 12. do 19. prosince 2012 v Praze, Brně a Pardubicích, pořádalo Konsorcium nevládních organizací, které sdružuje 11 členských organizací pracujících s migranty v ČR.[1] Smyslem Týdne bylo narušit obvyklé stereotypní rasistické představy o migrantech, kteří „Čechům berou práci“, „využívají náš sociální systém“ a podobně. V rámci akcí se zúčastnění i kolemjdoucí dozvídali řadu informací, které by se z mainstreamových médií nikdy nedozvěděli. Jako příklad uveďme, že v ČR žije kolem sta tisíc migrantů odkázaných na nevyhovující komerční zdravotní pojištění, negarantující přístup k potřebné zdravotní péči.

 

Mezinárodní úmluva o migrantech

Mezinárodní den migrantů byl vyhlášen 4. prosince 2000 Valným shromážděním OSN a byl stanoven na 18. prosinec, kdy přijalo Valné shromáždění v roce 1990 Mezinárodní dohodu o ochraně práv všech pracovních migrantů a členů jejich rodin (ICRMW).

Úmluva vychází především z principů Konvencí ILO (International Labour Organization) číslo 97 a 143, z Úmluvy o právním postavení uprchlíků, Všeobecné deklarace lidských práv, Úmluvy o odstranění všech forem diskriminace žen či z Úmluvy o právech dítěte. Na základě těchto instrumentů se snaží vyzdvihnout nutnost poskytnutí základních práv pracovním migrantům, která mají v zásadě zaručená už obecně uznávanými lidskoprávními dokumenty.[2]

Úmluva definuje migrujícího pracovníka jako osobu zapojenou do výdělečné aktivity ve státě, jehož není příslušníkem. Nevztahuje se však pouze na legální pracovníky, ale snaží se poskytnout ochranu i těm, kteří v zemi pracují či pobývají nelegálně. Úmluva zahrnuje ochranu proti otroctví a nucené práci, proti konfiskaci a zničení dokumentů a prosazuje rovné zacházení s migrujícími pracovníky. Zároveň podporuje legální migraci a přiznává legálním migrantům další práva.

Úmluva tedy neprosazuje v zásadě žádná nová práva, ke kterým by neměli přístup běžní občané demokratických zemí. Přiznává však tato práva všem migrujícím pracovníkům, a to bez ohledu na jejich právní status. [3]

 

Historie

Záměr vytvořit Mezinárodní smlouvu na ochranu práv všech pracovních migrantů a členů jejich rodin (ICRMW) sahá až do 70. let. Jeho konkrétní podoba byla vypracována v 80. letech a v 90. letech byla zahájena její ratifikace. V platnost však tato smlouva vstoupila teprve 1. července 2003 poté, co smlouvu schválil El Salvador, Guatemala a Mali. Roku 2007 ji ratifikovala také Argentina a Albánie. Přestože byla tato úmluva oficiálně označena za jednu ze sedmi základních mezinárodních dohod o lidských právech, ratifikovalo ji zatím jen 37 zemí.[3]

Mezi zeměmi, jež tuto dohodu přijaly, jsou především země severní Afriky a Jižní a Střední Ameriky. Neratifikovala ji však žádná vyspělá západní země. Kdyby se přitom podařilo tuto smlouvu prosadit na evropské úrovni, byla by velká šance, že by se prosadila i globálně. Nejen proto, že Evropa patří k nejdůležitějším regionům hostícím imigranty, ale také díky její silné vyjednávací pozici v mezinárodních vztazích.

 

Situace v Evropě

Po druhé světové válce došlo v Evropě k veliké konjunktuře, díky které silně narůstala poptávka po pracovní síle. Vyspělé země tehdy začaly rekrutovat zahraniční dělníky, aby uspokojily potřeby rozvíjející se ekonomiky. Bývalé koloniální mocnosti pak zpravidla přijímaly dělníky ze svých bývalých kolonií.[4]

K největšímu rozvoji docházelo především v Německu, Francii a Velké Británii. Německo rekrutovalo dělníky z Turecka, ale přicházelo sem i mnoho imigrantů z Itálie, Jugoslávie a odjinud. Francie najímala dělníky z Alžírska, Tuniska, Maroka, ale mnoho imigrantů přicházelo také ze Španělska. Do Velké Británie přicházeli lidé především z Indie a z Irska.

Poválečná konjunktura trvala celých 30 let. S nástupem ekonomické krize v 70. letech začaly evropské země imigrační proces stále přísněji regulovat. Zhruba od 90. let se začal zvyšovat počet migrantů z Afriky a jiných rozvojových zemí mířící do Evropy. Tradiční emigrantské země, jakými byly například Itálie, Španělsko či Irsko, se staly pro řadu migrantů opět zeměmi cílovými.

Podle statistik UNESCO dnes žije na světě zhruba 200 milionů migrantů, což představuje asi 3 % veškeré světové populace. Počet imigrantů se přitom zvyšuje tempem asi 2,5 % ročně. Nejvíce imigrantů žije v Severní Americe, v západní Evropě, Austrálii a na Středním východě. V Evropské unii žije zhruba 20 milionů imigrantů, z nichž Evropané tvoří 8 milionů.[5]

 

Francie

Od ekonomické krize v 70. letech se na imigraci začalo nahlížet jako na problém, jenž musí být silně regulován. V následujících desetiletích se počet migrantů střídavě snižoval a zvyšoval. S rostoucí nezaměstnaností a příjmovou polarizací však zároveň stoupala obliba extrémně pravicových sil. Především na počátku 90. let byla uzákoněna celá řada protiimigrantských zákonů. Francie stále zůstává velmi významnou cílovou zemí imigrantů v rámci Evropy, rychle však narůstá počet ilegálních imigrantů.

Ve Francii převládá názorový proud, jenž zdůrazňuje národní jednotu a potřebu asimilace a odmítá uznávat skupinová a kulturní práva. Na druhou stranu je zde však i mnoho aktivních občanských iniciativ, nevládních organizací, odborů a politických stran, jež vedou relativně úspěšnou kampaň za lepší postavení imigrantů.

Výsledkem je, že Francie přijala všechny hlavní mezinárodní smlouvy o lidských právech s jedinou výjimkou. A tou je právě ICRMW. Mimo to byla ve Francii přijata Evropská úmluva o právním postavení migrujících pracovníků (ECMW) a dohoda Mezinárodní organizace práce (ILO) č. 97 o právech legálních pracovních migrantů. Podepsala, ale neratifikovala také dohodu č. 143 (ILO), týkající se práce ve špatných podmínkách a prosazující rovné pracovní příležitosti pro migranty a domácí obyvatelstvo.

 

Německo

Německo je jednou z nevýznamnějších cílových zemí pro imigranty, a to hlavně ze zemí EU. Přibližně 1 milion imigrantů zde žije ilegálně. V Německu je pracovní trh tradičně silně regulován a velká pozornost je věnována problému ilegální imigrace. Od sjednocení Německa výrazně vzrostla nezaměstnanost a většinová společnost se na migranty dívá především jako na nepříjemnou konkurenci na trhu práce.

Nepřijetí ICRMW v Německu je plně v souladu s dlouhodobou politikou vlády. Zodpovědnost za regulaci imigrace sdílí hned několik ministerstev na federální úrovni, ale do značné míry jsou za ni zodpovědné i jednotlivé spolkové země. Německo nepřijalo dohodu č. 143 (ILO) a neratifikovalo ECMW, čímž se vrátilo před rok 1977. Jedinou dohodou, kterou Německo přijalo, je dohoda č. 97 (ILO), jež se však týká jen legálních imigrantů.

 

Itálie

Itálie ratifikovala jak dohodu č. 97 (ILO), tak dohodu č. 143 (ILO) a dohodu ECMW. Odmítnutí úmluvy ICRMW bylo o to větším překvapením, že se zástupci Itálie na její přípravě významně podíleli. Příčina tohoto obratu je celkem zřejmá. Itálie byla tradičně zemí, z níž lidé ve velkém emigrovali. Přijaté dohody měli tudíž chránit italské emigranty v zahraničí, a nikoli imigranty v Itálii.

Od 90. let se však situace rapidně změnila a do Itálie začalo mířit množství migrantů z východní Evropy (hlavně z Polska a Rumunska) a z Afriky (Tunisko, Maroko a další). S tímto fenoménem ztratila italská vláda o legislativu, zlepšující postavení migrantů, zájem.

Životní podmínky migrantů dnes ve skutečnosti patří k nejhorším v Evropě a nesplňují ani minimální standardy, stanovené dohodami UNHCR (Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky). Asi 40 % migrantů žije v opuštěných budovách, 36 % v přelidněných sídlištích, 50 % bez tekoucí vody, 30 % bez elektřiny a 42 % bez základní hygieny. Ilegální imigranti tvoří vysoké procento populace.

 

Norsko

Norsko díky své geografické poloze nemělo dříve problémy s neregulovanou imigrací. K významnějšímu přílivu imigrantů došlo až v 90. letech a imigrace zde byla silně regulována. K neregulované imigraci začalo docházet až v posledním desetiletí, když Norsko vstoupilo do schengenského prostoru.

Počet ilegálních migrantů je však i nyní relativně malý v porovnání s ostatními evropskými zeměmi. Podobně jako Itálie i Norsko schválilo v minulosti celou řadu dohod na ochranu migrantů. Přijalo šest hlavních dohod o lidských právech a rovněž dohodu č. 97 a č. 143 (ILO) a ECMW. S nárůstem imigrace se však i zde začíná snižovat ochota chránit práva imigrantů.

Norsko má jen krátkou zkušenost se zaváděním legislativy na monitorování imigrace a nemá ani příliš rozvinuté instituce kontrolující migraci. Norsko prozatím poskytuje migrantům relativně vysokou úroveň ochrany, a to bez ohledu na národnost migrantů.

 

Polsko a Španělsko

Z Polska stále odchází více migrantů, než kolik jich přichází tam. Polsko je výjimečné tím, že téma imigrace nevzbuzuje příliš velký zájem ani médií, ani politiků. Avšak nejspíš právě proto polský stát nepřijal ani jednu z klíčových dohod ILO, ani dohodu ECMW.

Španělsko prošlo podobnou přeměnou jako Itálie, kdy se ze země, z níž se emigrovalo, stala země hostící imigranty. Tento přechod však byl ještě radikálnější. Španělsko se dnes stalo zemí s největší mírou přistěhovalectví z celé Evropy. Počet ilegálních imigrantů zde přesahuje počet legálních imigrantů.

Stejně jako Itálie a Norsko přijalo i Španělsko dohody č. 97 a č. 143 (ILO) a ECMW, a to ještě v době, kdy ve Španělsku převažovala emigrace. Na prudce rostoucí počet imigrantů španělská vláda reaguje podobně jako ta italská, konkrétně stále větší mírou regulace přistěhovalectví a omezováním práv imigrantů (včetně práva organizovat se). Touto politikou proslula zejména středopravá strana Partido Popular, která roku 2000 vyhrála volby.

 

Velká Británie

Velká Británie má vůči ekonomickým migrantům velmi otevřenou politiku, jež společně s vysokou poptávkou po pracovní síle vedla k významnému nárůstu imigrace, a to především za poslední desetiletí. Stát tu imigraci podporuje, ale současně přibývají i kvóty na dělníky s nízkou kvalifikací. V poslední době začal narůstat i počet ilegálních migrantů, který tu byl dosud poměrně nízký.

Důležitým politickým rozhodnutím bylo otevření pracovního trhu pro migranty ze zemí střední a východní Evropy, jež vstoupily do EU 1. května 2004. Velkou diskusi však vyvolalo to, že vláda těmto imigrantům odepřela přístup k jakékoli sociální podpoře. Dalším kontroverzním rozhodnutím bylo radikální omezení přístupu na pracovní trh Bulharům a Rumunům, kteří se stali občany EU až 1. ledna 007.

Obyvatelstvo Británie je ostře názorově rozděleno v otázkách týkajících se ekonomických a sociálních práv imigrantů. Díky velkým aktivitám radikálně levicových stran (včetně naší sesterské organizace SWP), neziskových organizací a občanských iniciativ je společnost o těžkém údělu imigrantů relativně dobře informována. Velký ohlas a vlnu solidarity k zahraničním dělníkům vzbudila např. tragédie v zálivu Morecambe v roce 2004, během níž se utopilo 21 ilegálních čínských imigrantů (ti zde pracovali jako sběrači mušlí). Tento ohlas vedl až ke schválení zákona, který reguluje činnost pracovních agentur zprostředkovávající práci v zemědělství, při sběru mušlí a také v balírnách. Tento zákon je průlomový v tom, že se vztahuje i na postavení ilegálních dělníků. Do té doby Británie chránila výhradně lidská práva legálních migrantů.

 

Vyhlídky

Jak se doslovně uvádí v publikaci UNESCO, „úspěšnost prosazování legislativy na ochranu práv migrantů silně závisí na aktivitě občanské společnosti“. Nejlépe se migrantům daří tam, kde neziskové organizace, odbory, politické strany a různí aktivisté pořádají konference a petiční akce, rozdávají letáky a dělají kampaně.

Díky těmto aktivitám se ve společnosti zvyšuje informovanost a povědomí o této problematice, vzniká tlak na politiky, aby přijali opatření na zlepšení postavení migrantů. V zemích, kde je občanská společnost v tomto směru aktivní, jsou vyhlídky na prosazení této dohody podstatně větší než tam, kde k těmto aktivitám nedochází.

K zemím s nejaktivnější občanskou společností patří Británie a Francie, kde se za prosazení dohody ICRMW zasazují i významné politické strany. O ratifikaci této dohody usilují v obou zemích také zelení. V Itálii a ve Španělsku usiluje o ICRMW především radikální levice. Na druhou stranu v zemích jako je Německo, Polsko a Norsko téměř žádné občanské aktivity ve prospěch zavedení ICRMW neexistují a vyhlídky na její schválení jsou zde proto malé.

Totéž lze dnes říci také o Česku. Aby se to změnilo, je nutné posilovat občanskou aktivitu v tomto směru a šířit o těchto tématech informace. Právě proto mají akce jako Týden za práva migrantů a migrantek velký význam.

 

Vítězslav Lamač

Vyšlo v lednové Solidaritě roku 2013


[1] Informace o těchto i jiných akcích lze sledovat na webu: www.konsorcium-nno.cz

[2] Úmluva o ochraně práv všech migrujících pracovníků a členů jejich rodin. Dostupné na stránkách www.migraceonline.cz

[3] The Migrant Workers Convention in Europe. Paris: UNESCO, 2007.

[4] Harman, Chris. Zombie Capitalism. London: Bookmarks Publications, 2009.

[5] World Federation of Trade Unions. International Migrants Day 18 December: STOP the exploitation of migrants. 2007 Dostupné na: www.wftucentral.org

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •