Tomáš Korda
Vůli většiny vyjadřuje svobodné hlasování. Tak mluví ústava ČR. Přestože mediální masáž s hlasováním manipuluje, bylo by chybou z tohoto nezpochybnitelného faktu usoudit, že není možné hlasovat svobodně. Lze pouze tvrdit, že lidé svobodně hlasovat neumí. Každý totiž hlasuje, jak se mu zamane. Vlastní svévoli zaměňuje za svobodu.
Kdo je nespokojen, by si měl přesto a právě proto uvědomit, že volby jsou svobodné. Tak vinu za svou nespokojenost by neměl házet na jiné, ale předně sám na sebe. Stejně jako různé zájmové skupiny od důchodců a studentů počínaje po drobné podnikatelé konče, by se mohl zamyslet, zda náhodou vinu za zhoršení životních podmínek nenese místo zlovůle většiny vlastní nezpůsobilost hlasovat svobodně: naplnit svobodu konkrétním obsahem.
Což vůbec není myšleno v navýsost banálním a lehce urážejícím smyslu, že se v minulých volbách nechal oklamat a nevolil podle vlastního takzvaně skutečného zájmu, nýbrž pouze tak, že nehlasoval dle ústavy, čili svobodně. Své volební rozhodnutí v celé jeho váze totiž opřel o něčí zájem, ať už svůj vlastní či cizí nebo domněle obecný. Pročež nemá bědovat a hanět vládnoucí většinu, že činí politické kroky, které jdou proti jeho zájmu a kolikrát i za hranici ústavy, když on sám se ústavě svým ledabylým hlasováním z rozmaru vysmál a když svévoli něčího zájmu ztotožnil se svobodou.
Zda by vůle jiné většiny byla k voličovým zájmům ohleduplnější, je úvaha bezpředmětná, protože by v křížovce jménem „volební kalkulačka“ každému beztak vyšla tajenka „koho volit“ jinak. Nikdo si nemůže být jist, že hlas právě jeho vyvolené straně je skutečně svobodný. Každý si tak toto sáhodlouhé luštění může odpustit. Obzvláště když samo bezútěšné skutečno nutkavě naléhá, aby se naučil hlasovat svobodně, neboť v panující mizérii není nic mizernějšího než hlas opřený o něčí zájem, na kterém není důvodu lpět.
Za prvé strany na voličův zájem, přesvědčení a mínění, jak by i ignorant mohl tušit, budou brát sotva takový ohled, jaký by si přál. Za druhé jsou jeho představy a zájmy, jak experti pohrdavě tvrdí, pomýlené, neboť jsou bezprostředně odvozené ze zkresleného pojmu celku, který si kladou za cíl napravit. Za třetí volič sám ani neví, jaký je jeho pravý (tzv. reálný) zájem, ani po úporných meditacích neví, koho má volit, a to i pokud se rozhodl volit menší zlo. Ve zkoušce „koho volit“ měřítko vlastního zájmu selhává. Za čtvrté a předně volič nemá vůbec žádné právo kontaminovat hlasovací lístek zvláštním zájmem.
Argument č. 1: Hlasovací lístek není zboží. Nic, co by si v obchodě mohl koupit. Není to mikrovlnná trouba, kterou si pořídil, aby si v ni mohl ohřívat jídlo dle své chuti a tak ji „ozvláštňovat“ svým zájmem. Volební lístek byl totiž voliči přidělen v neposkvrněné podobě a v té je jeho povinností ho do volební urny odevzdat. Nikoli ho, jak radí volební kalkulačka, „kazit“ svou zkreslenou představou o tom, jaká mají politická rozhodnutí být, aby jeho zkreslený zájem ukojila.
Poznámka č. 1: Pokud na základě této kritiky volič vyvodí, že nejlépe učiní, když k volbám nepůjde, nepochopil vůbec nic, neboť volební neúčast zvýší váhu platných – subjektivitou kontaminovaných – hlasů. Rozhodnutí nevolit by tak pouze posílilo to, co chtělo oslabit: hlas orazítkovaný zvláštním obsahem.
Poznámka č. 2: Pokud přesto bude volič považovat hlasovací lístek za své vlastnictví, které může zneužívat ve svůj prospěch, neměl by se následně pohoršovat nad logickým důsledkem tohoto svého nestydatého chování. Když on sám pokrucuje obecné a korumpuje hlasovací lístek svým zájmem, to mu nevadí, ale když soukromé zvláštní zájmy korumpují politiky a úředníky, to mu vadí. A tak ze svého subjektivního zájmu úzkostlivě volá „my jsme 99%“ a volí protikorupční strany.
Námitka, že si přeci placením daní na hlasovací lístek vydělal, je stejně tak prázdná, jako reakční. Existují totiž státy, jako například komunistická Čína, kde sice občané daně platí, ale žádné hlasovací lístky nedostávají.
Argument č. 2.: Zákon občanu neukládá povinnost řídit se expertním věděním. Od toho jsou volby tajné. Toto pseudo-obecné cizí měřítko, kterým je volič očkován, se mu nevědomky vtírá pod kůži, načež se jím cítí povznesen nad nízké každodenní strasti a chlubí domněnkou, že volí v obecném zájmu, přitom jde o zájem cizí, tedy zvláštní.
Argument č. 3.: Nic vpravdě skutečného jako vlastní zájem neexistuje. Ten je z definice nahodilý a podmíněný a tedy nutně falešný. Je uměle vyživovaný průzkumníky veřejného mínění, když sondují hlubiny voličovy duše. Chimérická představa vlastního zájmu se oproti té expertní liší jen v tom, že je domýšlivější. Vědomí si ji klade do svého nitra, když ve světě ztratilo oporu a světu přestalo rozumět.
Než si nechat sondovat své nitro v domnění, že tam leží kámen mudrců – údajně ničím nepodmíněný opěrný bod označovaný za skutečný zájem –, bude snad lépe, když se volič uklidní a zamyslí se nad smyslem parlamentních voleb, aby myšlenkou nalezl kritérium, na základě kterého se naučí svobodně hlasovat.
Volby určují vůli lidu, čili to, co chce celek. Vládnoucí obecno je z definice odvozené, neboť je podmíněné vítěznou většinou a potažmo hlasy kontaminovanými subjektivním zájmem voličů. Menšina, kterou většina začne utiskovat, jakmile po volbách vyplní mezeru mezi svými zájmy a celkem, jež má reprezentovat, by si místo zoufalého doufání, že po příštích volbách získají její zájmy většinu, mohla položit otázku: Mohou být parlamentní volby tím, čím dle ústavy být mají, tedy svobodným hlasováním? Může v nich člověk vyjádřit svou svobodu a nechat tedy vyniknout i jiné než odvozené obecno?
Jde tedy hlasovat i jinak než podle svého zájmu, který v součtu s ostatními tvoří sumu, z níž se pak určí odvozený zájem celku? Může člověk hlasovat svobodně, tedy vyjádřit obecno naráz v jednotlivém hlasovacím lísku a tím si ušetřit napjaté očekávání výsledku voleb? Může přímo v konkrétním hlasovacím lístku vystoupit pravé a nepodmíněné obecno tak, aby se v jednotlivosti zračil celek? Může samotný hlasovací lístek být více než jedním z momentů celkové sumy hlasů? Může být jednotlivostí, ze které vůle celku vyniká a vyzařuje voličova svobodná vůle?
Je však volič schopen tuto vůli celku poznat? Nikoli ve všech dobách stejnou měrou, ale v těch rozporuplných, jako je ta naše, vystupuje vůle celku zřetelněji, než co jiného. Tehdy v plné své síle vyvěrá vůle doby. Někdy je nazývána ideologií, která bez vědomí jedince formuje jeho jednání. Jejímu působení není možné vzdorovat, neboť je totální. Jediné, co jedinci zbývá, je ideologii porozumět, pochopit, co chce, a to vykonat. Neboli do volební urny odevzdat hlas nikoli poskvrněný zvláštní libovůlí, ale hlas vyjadřující čistou a nepodmíněnou vůli vládnoucí ideologie, tedy hlas bez přísad zvláštnosti, jinakosti a subjektivního přesvědčení. Volební hlas a hlas vládnoucí ideologie musí mluvit stejným jazykem. Tak zní imperativ demokratické doby.
Postkomunistická ideologie mluví jazykem antikomunismu. Její smysl je odrazit svou dobu od břehů minulosti. Komunismus představuje trauma: sny zvrácené v noční můru, půl století schnoucí strom života, šedivé bezčasí, čistky a nezáživnou nudu. Tyto a mnohé další obrazy minulosti zakořenily v naší současnosti. Ideologie jimi ospravedlňuje svou éru a tím ji od minulosti odpoutává. Je zde kontraproduktivní tyto již roztříštěné obrazy dále rozbíjet a tím tak omylem dávat najevo, že výloha reliktů minulosti není dosud vysklená a že vypouklé sklo obrazy minulosti nadále zkresluje. Naopak je zapotřebí tyto vzpomínky doplnit, neboť nedostačují k tomu, aby ideologie svůj smysl naplnila a s minulostí se vypořádala. Jde o to dotáhnout ideologii do konce („zahrát ji její vlastní melodií“) a znázornit činem, že obrazy minulosti patří minulosti a vzpomínky jsou vskutku pouhé vzpomínky.
Přes dvacet let se ideologie vypořádává s minulostí a stále se jí nedaří trauma překonat. Snad jako bychom věřili, že na čin, k němuž nás vybízí, se časem zapomene. Trauma se opakovaně vrací, když je účel ideologie – vymanit se z minulosti – využit jako prostředek ke zvláštním (politickým) účelům. Kdo tak činí, zamezuje ideologii uskutečnit její účel. Je to parazit, který ideologii zneužívá. Přivlastňuje si ducha postkomunistické doby a tituluje se do role jeho mluvčího.
Parazitické strany odprava doleva, od malých po velké, od starých po nové zneužívají tohoto účelu jako prostředku ke svým zájmům, což korupce vyjadřuje pouze v peněžních jednotkách. Aby mohly zaměnit účel za prostředek, musí voliče oklamat tvrzením, že účel postkomunismu naplní, neboť údajně naplněn ještě nebyl. Možnost návratu do minulosti totiž stále existuje a doposud existuje strana, která – získá-li masovou podporu – je toho schopna. Ta snad více než ti, kteří do ni magické schopnosti kladou, parazituje na postkomunistické době, neboť jakožto výhradní vlastník minulosti, kterou navíc zdobí třpytem vzpomínkový optimismus, nemá nejmenšího důvodu minulost překonat.
Každý je „synem své doby“ a uskutečnit její účel je mu povinností. Má tedy uvědomit dobu, že dokonala svůj účel. Ta realizuje své dílo našima rukama, ale za našimi zády bez našeho vědomí. Jakmile tedy dospěje k cíli, nechá sílit svůj hlas (ideologii), aby jím interpelovala své tvořitele, že její/své dílo dotvořili. Úkol zní: hlas nikoli zneužívat, ignorovat či kritizovat, ale porozumět mu a činem podat době zprávu, že jsme ji pochopili a že jsme srozuměni s uskutečněním a vykonáním jejího/našeho účelu.
Povinnost srozumět dobu můžeme stroze vyjádřit klasickým Hegelovým pojmoslovím: účel doby „o sobě“ musí přijít „k sobě“ a stát se „pro sebe“; neboli cíl, kterého „o sobě“ doba již dosáhla, když se od minulosti nezvratně odpoutala a návrat se stal nemožným, musí být objektivně (veřejně) stvrzen činem, jímž se cíl stane „pro sebe“. „O sobě“ musí být pozvednuto z nevědomí do obecného povědomí.
Na pozadí rozlišení „o sobě“ a „pro sebe“ ozřejmí voličovu povinnost příklad náctiletého, který již dlouho může být „o sobě“ dospělým, ale „pro sebe“ se jím stává až tehdy, když dostane občanský průkaz nebo když se od rodičů osamostatní. Kde jinde než u volební urny je povinností člověka chovat se svéprávně a nikoli připomínat děcko za barovým pultem, které, ačkoli občanku ještě nemá, barmanovi vyčítá, že mu nenalil.
Je vůlí doby, aby její účel o sobě přišel k sobě a aby skutečnost, že se naše doba od minulosti nadobro odloučila, byla zpředmětněna v činu. Za současné politické konstelace může být tímto činem hlas pouze jedné straně. Jedině tento hlas může totiž objektivně prokázat, že se doba od minulosti nenávratně odpoutala a svůj účel nezvratitelně uskutečnila.
Kdo se návratu minulosti hrozí, sám tím uvádí důvod, proč by měl straně hlas odevzdat, neboť pouze tak vystřízliví. Pokud přesto míní vážně, že strana, jež stěží zruší poplatky ve zdravotnictví, je schopna obnovit politické procesy, věří v nemožné (akt zcela nezávislý na svých podmínkách). Jako dogmatik, jehož víra nesnese pochyby, proto nesmí za žádnou cenu – ani za cenu bezdomovectví – dát straně hlas.
Kdo nevěří, ale přesto straně hlas neodevzdá, je cynik, který sice ví, že víra se neopírá o žádné vědění, ale přesto objektivně hlasuje způsobem, jako by v nemožné pokoutně věřil a doma si své vědomosti spolu s občankou zapomněl. V každé době totiž existuje nejvyšší moment, o který se volební rozhodnutí může opřít. Moment, zda je účel doby naplněn, či nikoli. A pokud víme, že účel doby naplněn je a hlasovacím lístkem ho vyjádřit lze, přestavují vůči této absolutní povinnosti námitky, proč straně hlas nedat, jen naprosto nicotné dětinské výmluvy.
Na straně jedné tak „není jiné alternativy“. Na straně druhé se tato nutnost plně překrývá se svobodou. Jde o skutečný etický čin, jenž své oprávnění odvozuje jen sám ze sebe a sám o sebe se opírá a ve kterém svoboda promlouvá jazykem nutnosti. Tento velký čin překonává traumatickou minulost, neboť i v ni nachází kapku pravdy a odnáší z ni ponaučení, že nyní jako kdysi existuje (pokud by neexistovala, museli bychom ji vytvořit) pouze jedna strana, kterou je nutno volit, ale na rozdíl od minulosti není dnes tato nutnost prázdná, neboť ji žádná politická moc nevynucuje. Nutnost byla z politického sevření propuštěna a osamělá ponechána svému osudu čeká, až ji svoboda svou myšlenkou pochopí.
