Otázka „koho volit“ trápí veřejnost a dohání ji k zoufalství. Průzkumy veřejného mínění dotěrně slídí po odpovědi, ale nikdo ji nezná. Náramná demokratická soutěž – ještěže nikdo nezná vítěze. Komu spadne prezidentský úřad do klína, o tom rozhodnou až poslední metry před cílem.
Veřejnost bude držena v napětí až do posledních chvil. A to vše zadarmo. Nikdo za nervy drásající podívanou neplatí, ba co víc, je sám její součástí, rozhoduje svým dílkem o výsledku utkání. Kde se stala chyba, když žádnou závadu nenacházíme. Snad jen drobné kosmetické úpravy hřiště by mohly být do příštích voleb doladěny. Např. stejné finanční prostředky pro všechny zúčastněné. Ale který z účastníků prezidentského závodu by takovou korekci prosazoval a hlavně, tím spíše proč by na tom měl mít zájem jako vítěz.
Jen doladit detaily a pořad Česko hledá prezidenta zláká další diváky k živé účasti. Formulujme však závažnější otázku: je zde kromě drobných chyb i fatální chyba? Nalezneme ji v samotné bytnosti demokracie? Pokud ano, musíme najít předpoklad, na kterém se stávající demokracie zakládá, a vyvrátit jej.
Předpokladem demokracie je rovnost. Každý může volit, každý má jeden hlas. Pakliže tomu tak není, stačí toho stavu dosáhnout. Fatální chyba se od drobné chyby liší v tom, že vepisuje chybnost již do samotného ideálního stavu a nikoli pouze do reality, která tohoto ideálu nedosahuje. Neboli fakt toho, že realita se nepřibližuje svému pojmu, nemusí být zdaleka jen drobnou chybou, která se postupem času překoná, nýbrž fatální chybou na straně samotného pojmu demokracie a rovnosti.
Kde leží fatální chyba pojmu demokratické rovnosti? V buržoazním zkomolení hesla francouzské revoluce, že lidé se rodí rovni. Stačí se narodit, dosáhnou patřičného věku, neztratit občanku, duševní zdraví a můžeme s nadšením volit. Vcelku přijatelná omezení. Ale vzpomeňme, kdo hlásal na náměstích revoluční Paříže heslo o rovnosti všech lidí. Nebyl to náhodou ten subjekt, který nebyl ničím a pod jařmem feudálního panství nebyl vůbec vidět? Ten, koho církev ani šlechta nepustila ke slovu, když se mělo o něčem závažném rozhodovat? Heslo rovnosti prosazovala buržoazie v čase, kdy mohla být vším, kdy mohla mluvit jménem celého francouzského národa, ale musela zůstat zticha, aby neohrožovala skomírající chod feudálního řádu. Vidíme, že rovnost požadoval ten, kdo feudálům rovný nebyl, protože nepatřil ke komunitě rovných. Rovnost nám není jednoduše dána od přírody, s rovností se nikdo nerodí. Naopak heslo rovnosti získává svou závažnost teprve tehdy, kdy ji proklamují nerovní. Rovnost má význam jedině ve vztahu k nerovnosti. Neexistuje-li žádná nerovnost, rovní jsou ke své rovnosti lhostejní a nezanícení. Rovnost upadá do roviny suchopárné ústavní formality. Nikoho nezajímá.
Není divu, že se nikdo nehrne k volebním urnám. Ani premiéra prezidentského dramatu nikoho dvakrát neuhrane, byť se závodníci sebevíce snaží podráždit morální city voličů: jedni se tetují, druzí vyvolávají nostalgii po sociální spravedlnosti a třetí budí ideál úřednické zodpovědnosti a objektivity. Nikdo nemluví o rovnosti – vždyť by na takový lep nesedl ani zbloudilý holub. Abychom rovnosti navrátili její důstojnost, musíme najít nerovnost.
To se přirozeně daří. Populistická rétorika opět rozděluje lid na „my“ a „oni“: zodpovědní a nezodpovědní, pracující a parazité, rozumní a nerozumní, dobří a zlí, čeští vlastenci a bruselští kosmopolité. O nerovnosti těch druhých píše oficiální tisk každým dnem. Dnešní buržoazie hlásá opět jako za francouzské revoluce rovnost. Problém je jen ten, že již nestojí na té pozici jako tehdy. Nyní, když opět hlásá rovnost, již nepromlouvá coby nerovný. Naopak nestydatě mluví jménem všech rovných proti nerovným. Nemluví za sebe, ale za ostatní, a drze ukazuje na ty druhé. Kde je nerovný, jenž mluví sám za sebe a proklamuje svou rovnost? Kde je proletariát? Nikde. To paradoxně dokazuje jeho existenci, protože neviditelnost má ve své povaze podobně jako ji měla buržoazie před svou revolucí. Otázka, kdy se zjeví neviditelné, je veskrze chybná, neboť ji klade ten, kdo neviditelné nevidí. Otázka, kdo zjeví neviditelné, je rovněž chybná, protože ji klade ten, kdo nevidí sám sebe. Komu se to podaří, stane se skutečným prezidentem, jenž zviditelní neviditelné. To však od našich jedenácti fíkových lístků, které kandidují, očekávat nelze. Naopak zviditelňují jen sami sebe – a svou faleš.
Tomáš Korda