Jak se les pokusil vrátit úder

„Les dokavad na Hrad nepřitáhne, z ničeho není strach.“ Právě těmito slovy ze Shakespearova Macbetha se zaštítili účastníci lednového ekologického happeningu, v němž hlavní roli sehrála padesátka vánočních stromků. Nad tím a nad tahanicí kolem osudu šumavského národního parku se zamýšlí dokumentaristka.

Začnu poněkud zeširoka: komukoli, kdo sleduje kroky stávajícího ministra životního prostředí od jeho inaugurace v úřadu dosud, je jasné, že úlohou Tomáše Chalupy je všechno jiné než ochrana přírody. Samotný fakt, že je chráněncem prezidenta Klause, dává tušit, že o zachování a rozvoj biodiverzity v téhle hře asi nikdy jít nemělo; personální čistky na ministerstvu, kdy se ministr pod chatrnými záminkami zbavoval odborníků (a odborné knihovny – sic!) a nahrazoval je spolustraníky (ODS), nahrávají domněnkám, že úlohou tohoto ministra je domanévrovat celý resort k jeho zániku. Ministerstvo životního prostředí je, spolu s ministerstvem kultury, adeptem na čelními politiky přetřásané kompletní zrušení z důvodu „úspor“. Cesta ministra Chalupy k této metě je navíc dlážděna činy, které působí, jako kdyby přírodu chtěl zrušit jako takovou: emisními povolenkami počínaje a nedávným vyjádřením k problematice světelného znečištění konče; o surrealistických výstřelcích typu vyznamenávání zasloužilých orlic medailemi za rekordní odchov mláďat raději nemluvě. V tomto depresivním výčtu pak obzvlášť tristně působí počiny, související s naším největším národním parkem – Šumavou.

Na jejím „poli“ (fráze, která v případě pana ministra dostává další rozměr, neboť vše nasvědčuje tomu, že si management původního lesa plete s přístupem k lánu kukuřice) získává Tomáš Chalupa ostruhy každou novou událostí. Taxativně: po jmenování do funkce v lednu 2011 dosadil na osobní přímluvu prezidenta Klause do vedení parku vzděláním zcela nekompetentního „krále turistů“ Jana Stráského. Kvůli jeho husarským kouskům celé jaro čelil opakované kritice ekologů a přírodovědců – ať už za vysoce jedovaté návnady na kůrovce, znečišťující a vraždící kde co, za souše kácené podél cest v bezzásahových zónách pod pofidérními záminkami, anebo kvůli hitu letní sezóny – kácení v druhých bezzásahových a první bezzásahové zóně Na Ztraceném a policejnímu zásahu proti aktivistům, kteří les bránili.1 Pikanterií bylo, že soud posléze vždy shledal zásahy vedení národního parku jako neoprávněné, z čehož ministr Chalupa nevyvodil nižádné důsledky. Stráského vystřídal ve vedení parku jeho bývalý první náměstek a bývalý přírodovědec, dnes lobbista jihočeské dřevařské mafie Mánek – a ministr Chalupa v poločase pořádal podobná exposé, jako ono již zmíněné s orlicí – předsedal tedy kupříkladu minikonferenci pořádané prezidentem Klausem a jeho univerzitou třetích zubů – spolkem CEP (Centrum pro ekonomiku a politiku). Pánové si – spolu s Janem Stráským, dále novinářem časopisu Maxim a adeptem nedokončivším studia pražské přírodovědy Ivanem Brezinou a ještě dále s panem Lstibůrkem, lesníkem, citujícím coby kanonický materiál ke studiu jakousi indonéskou příručku péče o les ze sedmdesátých let – notovali celé odpoledne na téma, že parky podobné tomu šumavskému by se měly zrušit, případně provozovat někde v Brazílii, nikoli v Čechách. Tomáš Chalupa se před svým prezidentem blýskl neotřelým myšlenkovým saltem, když Klause pateticky obdaroval kusem pařezu z nejstaršího šumavského smrku se slovy, že „přežil Bachův absolutismus, nacistickou zvůli i komunistickou totalitu – a zabil ho až kůrovec v roce 2011“. Stromy totiž mají žít nekonečně dlouho a neporazí-li je ani Bachův absolutismus, proč by měl mít tuto výsadu pro les tak cizí a zvrácený element jako nějaký brouk? Tomáš Chalupa, pochválen a povzbuzen Klausem před nastoupenou jednotkou, si v té době přichystal zlatý hřeb svých variací na téma neuvěřitelných činů z mechu a kapradí: návrh zákona o šumavském národním parku. Jako důkaz toho, jak osvícený je ministr, uspořádal několik kulatých stolů, k nimž přizval i zástupce ekologických hnutí a stínové vědecké rady – uskupení odborníků různých biologických oborů vzniknuvší poté, co je Jan Stráský z rady parku vyházel.

Kulaté stoly se vyvíjely neslavně – vědci nemohli souhlasit s posté nadhazovanými smělými myšlenkami typu lanovka na Smrčině; a zejména nemohli přijmout jádro toho, proč vlastně zákon o parku generovat: Chalupou navrhovanou verzi změny zonace parku (po níž, byť ze zcela jiných důvodů a se zcela jiným procentuálním poměrem prvních, druhých a třetích zón, volají zastánci člověkaprosté i člověkem obhospodařované přírody). Chalupa navrhoval ponechat území „jedniček“ 22 % – a na této technokraticko-pozitivistické nehoráznosti jednání u kulatých stolů skončila. Radosti se přesunuly do sněmovny a senátu, kde druhá garda odborníků na biodiverzitu pod taktovkou senátora Jirsy předvedla brainstorming v podobném duchu jako dříve prezident Klaus a ministr Chalupa. Světlo poznání jim pomáhal šířit sborník o šumavských lesích a jejich potřebách, vydaný majitelem četných vzácných i méně vzácných šumavských pozemků, hotelů a tak dále Františkem Taliánem. Poté, co byla návrhem zákona obeslána rozmanitá ministerstva, aby se k němu	 Zrušit Maximální velikost nahrávaného souboru: 32MB vyjádřila, vrátil se návrh opřipomínkován tak, že bylo jasné, že jde o zcela paskvilní záležitost. (Předcházelo tomu krátké intermezzo, kdy ministr Chalupa zvažoval, zda nepodá návrh zákona jako poslanec, nikoli jako ministr, aby zvýšil šanci na jeho přijetí.) Po paskvilní záležitosti se koncem letošního ledna v parlamentu slehla zem; v tu dobu už měl braintrust ve složení rada NP Šumava spolu s ministerstvem geniální nápad, jak zákon o národním parku obejít. Východiskem z nouze se ukázal být plán péče, což je věc, kterou navrhuje i schvaluje rada národního parku; je to dokument, pod nějž se vejde všechno – od zonace až po nápady, za jaké sumy nakoupit elektrovláčky a kde v parku postavit hospody. Vzhledem k prioritám pana ředitele je jasné, kudy se paraplán parapéče bude ubírat; schválen má být do konce února 2013.

Aux arbres, citoyens!

Teprve nyní se dostávám k pointě toho, o čem měl tenhle článek být: měl být o happeningu. Happeningu uspořádaném 23. ledna, kdy na piazzetě Nové scény Národního divadla ožilo 50 vyhozených vánočních stromků a odvolávajíce se na závěrečnou část Shakesperova Macbetha se vydaly, maskujíce své „lesní chodce“, na Hrad. Účely měla tato kritická ekoperformance dva: měla jednak upozornit na to, jaké pečovatelské plány naše reprezentace kuje ve stínu hysterie kolem prezidentské volby (na další velké vyprávění by bylo, jakou kritiku sklízí park pod taktovkou pánů Klause – Chalupy – Stráského – Mánka od Evropské unie); dále měla být poslední klapkou časosběrného dokumentárního filmu Národní galerie Šumava, v němž jsou zachyceny všechny výše popsané anabáze všech výše popsaných hrdinů – a mnohých dalších, výše nepopsaných: například příštího prezidenta Zemana, ambivalence a ticha v klíčových chvílích ze strany zažehnaného skoroprezidenta a „milovníka přírody“ Schwarzenberga. Protihráčem jim bude tvořivý brouk kůrovec, mediální zástěrka, pseudoproblém a podobný konstrukt, jakým byl americký brouk mandelinka v padesátých letech. Kdyby dění posledních dní nedávalo tušit, že se zřejmě bude jednat o dokument zachycující konec jedné unikátní přírodní rezervace (před čím nás při sledování postupu našich politiků varují jak kolegové z bavorské části NP Šumava, tak – opět – EU), bylo by se snad i na co těšit.

 

Hana Nováková

Autorka studuje dokumentaristiku na FAMU.

Parlamentem 12. února prošel prvním čtením plzeňský návrh zákona o Národním parku Šumava. V jeho důsledku by hrozilo jeho vyškrtnutí ze seznamu národních parků. Vyjádření ProAltu zde.


1 V Solidaritě číslo 57 jsme publikovali dva původní rozhovory s účastníky protestu proti kácení v první zóně šumavského národního parku – Rozhovor s aktivistou z blokády kácení v NP ŠumavaExkluzivní rozhovor o situaci v NP Šumava pro SocSol.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •