Tah králem aneb malý český pohádkový horor

Byla jednou jedna malá krásná země ČEZká. Panoval v ní moudrý král Klauzeman. Ta země měla svou mluvírnu a v ní se naoko hádaly jednotlivé skupinky. Hlavně ty dvě největší: „Ó děs“ a „Ti druzí“ (kterým z nějakého důvodu nikdo nemohl přijít na jméno). Mluvírnu v té zemi nikdo neměl rád, skupinky nikoho nezajímaly. Zato všichni milovali svého krále a ještě víc pohádku o chytrém Honzovi, který ho jednou vystřídá.

Ó jak my jsme ale nedůstojní!“ lekla se jednoho dne mluvírna. Vrátíme krále LiDem, zvolal někdo. Wow, to bude top! jásali ti nejdynamičtější mluvírníci. A tak se domluvila skupinka Věci tajemné se skupinkou Škrt 011, přemluvili starší kamarády a bylo. Novým králem budiž svobodně vylosován ten, kdo buď přinese 50 papírů, nebo se domluví s kamarády v mluvírně. Ó my jsme důstojní, ulevilo se poté mluvírně.

První se přihlásil Honza Chytrý, kterého jednou král načas udělal svým komorníkem, a od té doby byl ještě chytřejší (hned po Honzovi nastoupil jiný komorník, také Načas). Králem chtěl být i dobrotivý hrabě Franzenberg. Z jeho hrabství se ale přihlásil i extravagantní provokatér Schwanz. Z někdejšího králova panství naopak přišel nechápavý korunní princ Křesomysl Sabotka, který asi nepochytil královy geniální záměry. Z některého z okolních paláců dorazil respektovaný pohodář do ne-ekonomie Vladimír Nesmrtelný, bývalý králův kamarád. Z podhradí se taktak vyškrábal Jirka Slušný. Dvě postavičky na cestě potkal karambol, a tak Ota Můra a Bóža Zíková spadli do bezmocné skupinky zvané „Vyřízení“… podobně jako čím dál více mluvírníků padalo do všemocné skupinky „Neřízení“. A pak tam byl vlastně ještě někdo, kdo si jen spletl cestu – z jedné bývalé USkupinky, jejíž jméno si už beztak nikdo nepamatoval.

Všude po té zemi rostly višně. Nejezte je, jsou jedovaté, strašili všichni. Někteří je jedli a nic se jim nestalo. Kdo ví proč. „Nejsou jedovaté, jsou krásně červeňoučké, sladké a moc dobré!“ volal radostně Ota Můra. Mlč, papulisto, okřikli ho svorně ostatní. Bóža, zvaná také papulistka, se chystala něco nesouhlasně zabručet. Jako vždycky se ale nejdřív podívala na krále. Ten rychle vyplivl pecku, třikrát na ni lišácky zamrkal, a tak byla zticha. Fuj! zakřičel nešika Křesomysl, který omylem kousl do pecky a vyplivl zub. Král se škodolibě ušklíbl a svými monarchickými zuby labužnicky drtil jednu višni za druhou.

Kolem té země kroužila vzdálená planeta Exopa. Žili tam bohatí, ale zadlužení Exopané. Ta planeta vzbuzovala neklid. Zlí cizáci! pokřikovala rozčileně Bóža. A falešní, pokýval moudře hlavou král. Omyl, je to náš nový, lepší domov, zapochybovalo královo druhé já. Král Klauzeman opět jasně promluvil a všichni byli spokojeni.

Z té planety jednoho dne přiletěla sympatická postavička. A vy jste kdo? zeptal se na uvítanou jízlivým hlubokým hlasem král. Já jsem Člověk, představila se nesmělým hlasem postavička a přicházím ze skupinky lidové. Já jsem Nesmrtelný, představil se hrdě Vladimír, a také respektovaný, dodal. Já jsem Chytrý, představil se skromně Honza. Já jsem Slušný, přidal se Jirka. My jsme Vyřízení, zamručeli jednohlasem Bóža a Ota. Já jsem švorc, přeřekl se Schwanz. I´m not dead, probudil se hrabě a prohrábl si barevné číro. Oni dva jsou pravdomluvní, uchechtl se Klauzeman. A láskomluvní, přidalo Klauzemanovo druhé já. A já jsem Já, uzavřely oba královské hlasy. V pozadí kývali jeho všudypřítomní rádci: Hradislav Jekl, Petr von Háyek a z opačné strany i Míra Šplouch.

Pod hlavním višňovníkem se jednou sešli Klauzeman a Jirka Slušný. Zpovzdálí je tiše a závistivě pozorovali oba Vyřízení. Kdo vyleze výš – nadhodil idealisticky Jirka. Kdo jich víc sní, hecoval Klauzeman. A podle svého starého dobrého zvyku ubohý strom objal, až mu v kořenech zapraskalo a pár suchých větví spadlo Jirkovi přímo na hlavu. Višňovník byl ale takový starý popleta, tak se mu ten smrtící stisk vlastně tak trochu líbil. Zlomyslně shodil na Jirku pár shnilých višní. Klauzeman se škodolibě ušklíbl a papulisté ve stínu zatleskali a servilně zanotovali svou oblíbenou písničku: králi buďte v klidu, my jsme ti dva z lidu. Svoje máte navždy jisté, vždyť jsme vaši papulisté.

Mezitím se o velkou královskou losovačku čile staraly všechny kanály: veřejnobezprávní Čezká tunelíze, i komerční dvojkartel TV PrimitiVova. Stanete-li se králem, budete jíst višně? Budete jmenovat komorníka, který jí višně? Zastřelíte ihned komorníka, který jí višně? Zakážete višně? Necháte skácet hlavní višňovník? Proč již nebyl dávno skácen hlavní višňovník!?

Rok se přehoupl, šťastná třináctka na konci. Velká královská loterie se roztočila na plné obrátky. Skorokrálové jezdili po celé zemi a všude, kde se jich sešlo víc, hezky si spolu povídali. Neuhneš z cesty?!! Zde domov Můj!! Vrátím zemi Reflex. Já vrátím pero. Budu hájit naši stádnost. Slovo, které platí… Kdo že to platí?

Losování vykonala nějaká „neviditelná ruka“… nikdo už neví čeho – snad neviditelná ruka tahu. Prý byla přizvána bez výběrového řízení. A který král byl vyhrán? Hmm, není to vlastně jedno? King is not dead! Král je živ a zdráv – ať žije král! Změna je možná?? Možná…

 

Jiří Koubek

Autor je politolog

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •