Umění a emancipace

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Pavel Sterec

Můj příspěvek je spíše než zamyšlením nad postavením umění samotného volnou úvahou o současném postavení umělců. Domnívám se, že vědomí situace, ve které se jako umělci nacházíme, je klíčové pro to, jakým způsobem se angažujeme a budeme angažovat v procesech změn, jež mohou vést k rovnější společnosti. Přinášíme text autora ze skupiny P. O. L. E.

Mocenské elity potřebují ve společnosti udržet víru, že sociální výtah – posun z jedné sociální třídy do druhé – je stále možný. Tato víra je důležitá pro klidný chod společenského stroje a udržení mocenských elit v jejich stávajícím postavení. Protože se však sociální výtah směrem nahoru u většiny populace zastavil, je v zájmu mocenských elit živit iluzi jeho pohybu vzhůru skrze příběhy o těch, kteří „to dokázali“.

Pro širší veřejnost to jsou popové celebrity, pro intelektuálněji orientovanou kulturní veřejnost často umělci. Když se podíváme na curricula významných současných umělců, často zjistíme, že je to příběh člověka pocházejícího z okraje společnosti, nejlépe z marginalizovaného regionu, který se však díky svému talentu, práci a špetce štěstí, jež přeje připraveným, „udělal“.

K všeobecnému roztrpčení nás umělců je těchto modelových příkladů potřeba v určitém čase jen určité množství a ne všichni se tedy můžeme takovými příklady stát. I když mnohé z nás to vede alespoň k předstírání určitého úspěchu. (Co kdyby se tento předstíraný úspěch nahoře líbil?)

Protože předstírání sociální mobility směrem nahoru je přeci jen dlouhodobě namáhavé a frustrující, čas od času se potřebujeme uvolnit a trochu se vzepřít.
Jakým způsobem se však z pozice umělce vzpouzet, když nedochází – alespoň zdánlivě – k žádné otevřené cenzuře a zástupci našeho stávajícího politického uspořádání zřídkakdy jeví jakékoli známky strachu z umělecké produkce?
Je to těžké.

Vlnu zájmu a nadšení pak vyvolává v nás umělcích jakýkoli příklad cenzury či jiných represivních opatření směřovaných proti nám, anebo možná ještě lépe jen proti našemu dílu. Umělci se při každém takovém cenzurním zásahu na moment zase cítí jako za starých dobrých časů, kdy se režim (a je zde jedno, zda na „Západě“ či na „Východě“ ) umění a jeho vlivu ještě obával.

Některé umělce nízké a nepravidelné dávky satisfakce z revolty vybičují k nejrůznějším snahám užít si tuto slast častěji. Naše tvorba se však potom spíše než zkoušení hranic a jejich překračování podobá vilnému ječení masochisty žadonícímu o výprask.
Vytrpěná a vystavená represivní opatření se podobně jako záměrně zjizvené tváře německých rytířů stávají jen prostředkem, jak se dostat do focusu médií a mainstreamového uměleckého provozu. Mediální ohlas a frekventovaný výstavní provoz pak zase může vést k tomu, že lze lépe a přesvědčivěji předstírat úspěch a doufat v jeho přiživení drobty ze shora, a tak pořád dokola.

Byly doby, kdy postavení „autentického“ rebela alespoň někdy korelovalo s určitým společenským postavením, které umožňovalo mít také hlas a vliv na veřejné mínění. I tady však došlo k razantním změnám, dobře je to vidět na mechanismu, díky kterému velké korporace přestaly pro své reklamní kampaně využívat v takové míře umělce spojené s „kontrakulturou a rebelantstvím“, jak tomu bylo do relativně nedávné minulosti.

Korporace přišly na to, že dohadovat se o podmínkách, za kterých tito umělci (často alespoň navenek kritičtí) byli ochotni nechat se zkorumpovat a podpořit reklamní nebo politickou kampaň (třeba i nepřímo, například formou product placementu), je náročné, zdlouhavé a nevýhodné. PR týmy si uvědomily, že umělce „rebely“ si mohou levněji vytvořit takříkajíc od kolébky.

S podobnou logikou dnes k umění přistupují nejen korporace, ale i státní byrokracie. Výhodnější, než ohýbat kritické umělce represemi, umlčovat je či převychovávat, se zdá vytvoření vlastní kulturní fronty, loajální, hlasitější, klientelistické a se stejně rebelantskou vizáží.

Protestantská morálka, odříkání, pevná vůle a soutěživost byly vlastnosti, které pomáhaly globální kapitalismus vytvořit. K jeho dalšímu udržení jsou však potřeba vlastnosti zcela jiné. Umělec hédonik, cynik žijící na dluh, většinou stále ještě pocházející ze střední třídy, je ideálním konzumentem a tvůrcem výnosných dluhů a závislostí. Propadající se sociální postavení a stín, ve kterém se masy umělců nacházejí, vedou k ještě divočejší konstituci vlastního autentického vkusu a jeho projevů.

Nemít autentický vkus znamená být jedním z masy; být výjimečným umělcem s autentickým projevem znamená muset pořád znovu a znovu přepracovávat a reautentizovat svoji identitu. To probíhá zejména navštěvováním těch správných míst, ale i věčným redesignem svého vzhledu a vzhledu svých děl, konzumováním těch správných zážitků.

Jednodušeji řečeno: to, že množství umělců neustále roste, je dáno mimo jiné tím, že se propadající mládež demontované střední třídy snaží své ztracené postavení kompenzovat rolí umělce.

Svým vkusem a tvorbou umělec vytváří symbolický kapitál, který může být vnímán jako ekvivalent kapitálu finančního a někdy za něj může být i směněn.

Tím, že se tento kompenzační mechanismus stal obvyklým druhem terapie mladých a kreativních individualistů, se zároveň devalvoval a touha stát se příslušníkem elit skrze tvorbu a umění nakonec vyústila pouze k přiřazení se ke skupině poměrně masivní a ještě možná o něco více znejistěné, než jsou jejich „méně elitářští“ vrstevníci.

Do skutečné výjimečnosti je pak třeba investovat, a tak se můžeme setkat s celou řadou agentur, výstavních síní a zprostředkovatelů nejrůznějších služeb pro umělce, kteří nabízejí zlepšení uplatnitelnosti, zvýšení konkurenceschopnosti, zkrátka – lepší budoucnost. Přiživovat se na neštěstí je v tomto sektoru prostě stejně výhodné jako v jiných sektorech.

Přese všechny výše zmíněné mechanismy, které udržují uměleckou scénu jakoby stále nad politiku povýšenou (pomineme-li klientelismus), přes hry na to, že se máme lépe než ve skutečnosti, přes kompenzační terapeutickou funkci umění jako zdánlivého úniku z propadající se střední třídy, se v dnešních dnech začíná víc a víc umělců nad svým postavením a úlohou skutečně zamýšlet. Začíná vznikat nespokojenost a vztek, který, pokud se nestočí proti těm, již jsou na tom hůře, případně se sebedestruktivně nevybije vůči nám samým, může být namířen správným směrem.

Nevěřím, že přínos umění jako nositele změny bude výjimečný. Bude myslím dobře s touto výjimečností přestat pracovat a doufat a zasadit se o to, aby byl prostě alespoň řádný.

Zasadit se o to, aby umění a umělci nebyli naopak těmi, kdo možné změny a emancipační procesy zbrzďují.

Příspěvek byl přednesen v sobotu 8. června na Dnech antikapitalismu 2013 v rámci panelu „Umění a emancipace“. Záznam z panelové diskuze vyjde na TV Solidarita.

Vyšlo v letní Solidaritě roku 2013 (č.80/81).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •