Kalandra a popřená revoluce

V loňském roce uplynulo 110 let od narození Záviše Kalandry, pozoruhodné postavy českého myšlení dvacátého století, marxisty, který se jako jeden z prvních postavil proti stalinismu, jejž pronikavě analyzoval.

Nedožité jubileum z 10. listopadu jsme krátce připomněli již v listopadovém čísle, tentokrát se ke Kalandrovi vracíme, abychom jeho vlastními slovy přiblížili kritiku stalinismu.

Konstatování, že autor se hlásil k marxismu, v našich zeměpisných šířkách (po zkušenosti s minulým režimem) další vzpomínání zpravidla zapovídá. Přitom Záviš Kalandra patřil k významnému, tehdy neoficiálnímu, dnes bychom řekli undergroundovému proudu marxismu, který kategoricky odmítal Stalinovu dezinterpretaci Marxe a Lenina. Tak stalinizace Komunistické strany Československa po Gottwaldově příchodu nebyla pro Kalandru důvodem k opuštění marxismu, nýbrž k založení hereze uvnitř marxismu. Odklon od oficiálního výkladu marxismu směrem k jeho kořenům, které Kalandra obohatil i o jiné zdroje (například velmi vizionářsky o freudovskou psychoanalýzu), dokazuje, že Marxova teorie není z principu dogmatická a že marxismus oproti jiným politickým teoriím je schopen sebekritiky.

Významnost Kalandrovy kritiky stalinismu potvrzují dvě fakta: jednak byl z KSČ pro svou kritiku moskevských procesů vyloučen, jednak byl později na základě „nezvratných důkazů“ vykonstruovaných během pražských procesů spolu s Miladou Horákovou popraven. Vybíráme pasáže od Záviše Kalandry podle výboru Intelektuál a revoluce, který uspořádal Jiří Brabec. Kalandra zde nejen ostře odsuzuje Stalinovy inkviziční praktiky během takzvaného Velkého teroru, ale navíc si všímá tiché spřízněnosti oficiálního komunistického tisku s humanistickou recepcí teroru na Západě.

„Protestujeme proti moskevskému monstrprocesu, proti jeho krvavé dohře a proti novému masovému zatýkání opozičních komunistů.“

„Ano, máme už všichni svoje pochyby při četbě Rudého práva a Haló novin. A tyto pochyby neumlkaly ani při četbě zpráv o moskevském procesu a jeho chystaném pokračování. Oficiální komunistický tisk projevuje obrovské uspokojení nad tím, co se teď odehrávalo v Moskvě. Jak rádi jsme čítávali podobné projevy radosti dříve, dokud naše důvěra byla ještě neotřesena. Tenkráte jsme mohli vždycky současně nahlédnout do měšťáckého tisku a vždycky jsme tam pozorovali zlost, skřípění zubů a strach. Kde byl proletariát uspokojen, byla zneklidněna buržoazie. Co však jsme četli v měšťáckém a vládněsocialistickém tisku o moskevském procesu? Máme-li opravdu proč se těšit z něho my, jak nás ubezpečuje Rudé právo, pak zajisté je buržoazní tisk přeplněn rozhořčením a nadávkami. – Ale právě naopak! Reakční tisk má z moskevského procesu a z jeho rozsudků stejně velkou radost jako Rudé právo a Haló noviny.“

„Dříve proti jiným moskevským procesům vždycky protestovali lecjací humanisté a pacifisté. Teď musíme protestovat my.“

„To není všechno. Konstatovali jsme už při prvním moskevském procesu a opakujeme znovu: nejsme humanisti, abychom snad škemrali o milost, o milost pro každého stejně. Podle nás patří v zemi diktatury proletariátu revolucionáři v čelo a kontrarevolucionáři do vězení. Dnes je však v SSSR krutou skutečností, že revolucionáři jsou stavěni ke zdi těmi likvidátory Leninova dědictví, kteří jsou tam nyní u moci.“

 

Níže Kalandra uvádí důležitý postřeh, který dodnes často uniká tzv. kritikům stalinismu humanitní provenience. Ti svým psychologizujícím „vysvětlením“ Stalinova teroru nejenže nic nevysvětlují, ale navíc tím oslabují svou kritiku teroru, protože nejsou s to porozumět teroru jakožto výrazu rozporné dynamiky celé stalinské společnosti. Naopak Kalandra si tohoto jevu všímá, když mluví o teroru jako záchranném mechanismu byrokratického systému.

„Jedním ze záchranných opatření, bez nichž Stalinův byrokratický režim nemůže existovat, je totiž svalování odpovědnosti z byrokracie jako celku na jednotlivé byrokraty. Režim stalinské byrokracie rostoucími sociálními protivami mezi špičkami byrokracie a masou dělnictva sám plodí ‘červíčky opozice’, rodí nespokojenost, pasivní rezistenci, tendence k aktivnímu odporu pracujících mas. V takové situaci si kapitán a kormidelníci byrokratické lodi musí stále častěji vyhledávat nové a nové Jonáše, aby je obětovali rozbouřeným vlnám a odvraceli tak nebezpečí od celé svojí lodi. ‘Shodit přes palubu’ káže pak Stalin nejen šest shnilých teorií, nýbrž i mnohem větší počet byrokratů.“

„Jenže doby důvěry jsou bohužel ty tam. Vůdcové komunistické strany sami pohřbili naši důvěru k sobě především tím, že si ji chtějí vynutit prostředky organizačního tlaku a slepé poslušnosti. – ‘Jak, soudruhu, ty máš nějaké pochyby?’ ‘Postavil jsi se mimo řady strany!’ řekne ti sekretář. – Cože, ty sis dovolil mít svůj vlastní názor o správnosti nebo nesprávnosti politiky strany?

„’Byl jste krvežíznivým nepřítelem Sovětského svazu?’ ptal se Kameněva prokurátor Vyšinskij. A Kameněv odpověděl: ‘Ano, byl jsem krvežíznivým nepřítelem Sovětského svazu.’ V tu chvíli se v soudní síni ozval smích. Smích nad bláznivě groteskní odpovědí bývalého šéfa sovětské vlády, nad vpravdě šibeničním humorem v soudní síni, nad justiční tragikomedii v Moskvě.“

„Stalin sám teď mluvil o kapitalistickém obklíčení, ohrožujícím SSSR: toto nebezpečné obklíčení však může jen sílit v důsledku dnešní stalinské politiky, zrazující proletářský třídní boj.“

 

Dnes víme, že „komunistický“ režim nezkolaboval pod náporem Reaganových „hvězdných válek“, nýbrž se rozložil zevnitř, když Strana byla již jen pro smích a obvinění přestali trvat na své nevině, ale sebevědomě se svému obvinění začali vysmívat.

 

Redakčně kráceno.

Vyšlo v lednové Solidaritě roku 2013 Připravil Tomáš Korda.

tomas.korda@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •