Marxista, nebo politický romantik?

Devátého října 2012 tomu bylo pětačtyřicet let, kdy byl argentinský lékař, revolucionář a vůdce kubánských guerillových jednotek Ernesto „Che“ Guevara popraven v důsledku nezdařilého pokusu o svržení bolivijského diktátorského režimu.

Che Guevara proslul především jako jeden z vůdců partyzánského hnutí 26. července, které i přes prvotní nezdary dokázalo svrhnout režim diktátora Fulgencia Batisty (podporovaný vládou USA) na Kubě. I přes výsadní postavení, které se Guevarovi v novém zřízení na Kubě dostalo, rozhodl se pokračovat v revolučním partyzánském úsilí a šířit revoluci ozbrojeným bojem i do ostatních zemí, což se mu nakonec stalo osudným. Abychom rovněž kriticky nahlédli Guevarův kult, přinášíme úryvek z knihy Johna Molyneuxe Skutečná marxistická tradice, který mj. kritizuje Guevarovy teoretické postoje z hlediska autentické marxistické teorie. Molyneuxův text je možné zakoupit v rámci edice brožur Socialistické Solidarity.

Partyzánská válka však s sebou nese nejen změnu místa boje, ale i jeho sociálního obsahu. Dělník se nemůže stát partyzánem bez toho, že přestane být dělníkem, a proto je partyzánská válka pro dělnickou třídu jako celek nebo pro její podstatnou část evidentně nemožná. Která třída se tedy postaví na místo dělnické třídy jako hybná síla revoluce? Nejčastější odpovědí teoretiků partyzánské války je: rolnictvo. […] Stejně jako bylo nemožné včlenit socialismus v jedné zemi do marxismu bez celé řady následných změn, tak teorie rolnické socialistické revoluce ničí celou strukturu historického materialismu. Rolník není produktem kapitalistických, nýbrž předkapitalistických výrobních vztahů. Pokud by rolnictvo bylo socialistickou třídou, pak by socialistická revoluce byla možná kdykoliv během posledních tisíců let. Kapitalistická a průmyslová revoluce by byly přebytečnými stupni v lidských dějinách a determinující role výrobních sil by tak byla kompletně odstraněna. Všechno, čeho je zapotřebí, je silná vůle a správné myšlenky.

[…]

V argumentaci Castra, Guevary a Debraye se objevuje i názor, že není nezbytné vyčkávat dozrání objektivních podmínek pro revoluci, neboť revolucionáři (partyzáni) je mohou sami vytvořit. Výsledkem toho není marxistický materialismus, ale bezuzdný idealismus.

[…]

Marx je zde postaven na hlavu. Není to sociální bytí, co určuje sociální vědomí, nýbrž sociální vědomí (vedení), jež určuje sociální bytí.

[…]

K objasnění tohoto problému se musíme vrátit k Marxově analýze francouzského rolnictva v Osmnáctém brumaire Ludvíka Bonaparta:

Parceloví rolníci tvoří obrovskou masu, jejíž členové žijí ve stejných poměrech, ale nevstupují do rozmanitých vzájemných vztahů. Jejich výrobní způsob je od sebe izoluje, místo aby je spojoval vzájemným stykem (…) Pokud milióny rodin žijí v hospodářských existenčních podmínkách, které odlišují způsob života, jejich zájmy a jejich vzdělání od životního způsobu, zájmu a vzdělání druhých tříd a stavějí je do nepřátelství proti nim, tvoří třídu. Pokud existuje mezi parcelovými rolníky jen místní souvislost, pokud totožnost jejich zájmů neplodí mezi nimi společenství, národní spojení a politickou organizaci, netvoří třídu. Proto nejsou schopní uplatňovat své třídní zájmy vlastním jménem (…) Nemohou se sami zastupovat, musí být zastupováni. Jejich zástupce musí vystupovat zároveň jako jejich pán, jako autorita nad nimi, jako neomezená vládní moc, jež je chrání před ostatními třídami a sesílá jim shora déšť a sluneční záři.“

Marx zde vystihl základní rys rolnictva, který vyplývá ze sociálních podmínek jeho existence – jeho neschopnost sebeemancipace. Rolnictvo může bojovat a činí tak s mimořádnou zuřivostí, nemůže se však stát vládnoucí třídou společnosti. Ves dokáže porazit město v nesčetném počtu bitev, avšak nemůže vyhrát válku, neboť vesnice nemůže spravovat město, kde leží výrobní síly. Bylo tomu tak u Wata Tylera v roce 1381, u Emiliana Zapaty v Mexiku a u nespočetných selských povstání, která se odehrála v čínských dějinách. Aby se jako celostátní politická síla spojilo, potřebuje rolnictvo vedení vnější, městské třídy anebo části takovéto třídy. Pro Lenina, Marxe a Trockého to měla být dělnická třída, a to nikoliv tím, že by „šla na venkov“, ale bojem za svržení státu v městech. Pro Maa, Castra, Guevaru a další to byly kádry a velení partyzánské armády, které se rekrutovaly téměř výlučně (a mohli být rekrutovány pouze) z městské inteligence.

[…]

I vztah partyzánské armády k rolnictvu jako celku je docela jiný než vztah mezi leninskou stranou a dělnickou třídou. Leninská strana vede dělnickou třídu jako celek do boje, aby byly uskutečněny zájmy dělnické třídy. Partyzánská armáda se snaží jednat jménem rolnických mas. Ovšemže partyzánská armáda potřebuje podporu rolnictva a na oplátku nabízí pomoc, ochranu a lákadlo pozemkové reformy. Guevara nevědomky vyjádřil idealistické elitářství, které je vlastní strategii partyzánské války:

Popsali jsme již partyzána jako člověka, jenž sdílí touhu lidu po svobodě a jenž, pokud jsou nenásilné prostředky vyčerpány, zahajuje boj a mění se v předvoj lidu. Od samého počátku zápasu má v úmyslu zničit nespravedlivý řád, a tudíž má i úmysl nahradit starý řád něčím novým. Jak jsme již konstatovali (…) skoro ve všech hospodářsky nedostatečně rozvinutých zemích je to právě venkov, kde se pro boj nabízí ideální podmínky. Proto také základním kamenem společenské struktury, kterou partyzán vybuduje, budou změny ve vlastnictví zemědělského majetku.“

Na prvním místě stojí partyzánský bojovník se svými ideály spravedlivého uspořádání společnosti, „opravdový kněz reformy“, jak jej nazývá Guevara, na druhém místě stojí volba terénu z vojenského hlediska a na místě třetím program pozemkové reformy. Guevara dále píše:

Rolníku musí být vždy pomáháno technicky, ekonomicky, morálně i kulturně. Partyzán bude svého druhu andělem strážným, spadlým do dané oblasti, jenž bude vždy pomáhat chudým a v počátečních fázích války provokovat boháče co nejméně.“

 

Připravil Dominik Forman

Vyšlo v prosincové Solidaritě roku 2012

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •