Hledání rozbušky
Jeden z prvních okruhů témat, k nimž se většinou vztahují reflexe květnových událostí ve Francii, je předvídatelnost hnutí a událostí, jež poznamenaly ony dva horké měsíce roku 1968. Nepředvídané vypuknutí tehdejšího hnutí vedlo mnohé sociology a historiky k hledání kořenů májových událostí a fenoménů, které by je mohly vysvětlit ex post. Jiné hledisko zvolil filozof Alain Badiou, jenž si k interpretaci tvořivě vypůjčuje koncept události z křesťanské teologie.
Oba přístupy, jsou-li chápány doslovně, odkrývají mnoho slabin. V prvním případě rekonstrukce často padá do příliš silného determinismu, jenž nedokáže vysvětlit, proč dění vypuklo zrovna v této zemi a v tomto období. Na druhé straně koncept události předpokládá naprostou nepředurčenost a nahodilost hnutí. Oba přístupy mají zásadní slabinu neadresnosti. Nedokáží účinně popsat a analyzovat rozbušku protestů, spouštěcí mechanismus, který se jeví jako souhrn a eskalace tlaků a protitlaků zahájených 3. května okupací pařížské univerzity Sorbonne.
Ukazuje se, že předrevoluční i revoluční dynamiky jsou ve velké míře – alespoň v počátečních fázích – výsledkem často náhodné aktivity různých, více či méně organizovaných skupin. Na to v určité míře poukazuje také Daniel Bensaïd, intelektuál a filozof velice blízký IV. internacionále, ve svém díle Marx lʼintempestif: Grandeurs et misères dʼune aventure critique (Nadčasový Marx: Velikost a slabiny jednoho kritického dobrodružství). Zde provádí významnou antideterministickou revizi politických myšlenkových základů marxismu.
Nové školství
Ačkoli je nutné vyhnout se příliš deterministickému pojetí pozadí tehdejších událostí, může být přesto užitečné se zaměřit na základní strukturní podmínky, které charakterizovaly francouzskou společnost v druhé polovině šedesátých let. V první řadě se jedná o období, v němž dochází k zásadní transformaci přístupu k střednímu a vysokému školství.
Jak dobře ukazují dvě zásadní historické studie o francouzském školství od Antoinea Prosta – Regards historiques sur lʼéducation en France
(Historický pohled na školství ve Francii) a Histoire générale de lʼenseignement et de lʼéducation en France, t. IV, Lʼécole et la famille dans une société en mutation, depuis 1930 (Všeobecné dějiny systému vyučování a školství ve Francii, sv. 4. Škola a rodina ve společnosti v transformaci, od roku 1930) – v padesátých letech dochází k masifikaci středního školství a vzdělání ukončeného maturitou, jež může být využito na specializovaných pracovních místech ve výrobě a administrativě.
Situace na vysokých školách je poněkud odlišná. Ačkoli dobový pravicový tisk bil na poplach proti masifikaci univerzitního vzdělání (některé mediální kampaně evidentně ani časem neztrácejí na oblibě), příliv nové generace na univerzity měl komplexnější povahu. Známý a nedávno zesnulý francouzský sociolog Raymond Boudon – patřil k nejzajímavějším a nejbystřejším intelektuálním představitelům francouzského liberalismu – popsal transformaci společenské skladby vysokoškolských studentů následovně:
„Zhruba do roku 1950 se francouzské fakulty vyznačují především buržoazním původem svých studentů. Potomci řídících manažerů podniků a děti mající otce aktivní v liberálních profesích představovali v roce 1939 zhruba 35 procent studentů a jejich poměr zůstal stabilní do roku 1950, kdy tvořily 33 procent studentů. Děti řemeslníků, živnostníků a nižších úředníků jsou zastoupeny v malé míře, která se mezi lety 1939–1950 téměř nezměnila, zatímco potomci zaměstnanců v průmyslu a zemědělství jsou téměř nepřítomní. Po roce 1950 se však situace na univerzitách rychle mění v tom smyslu, že se snižuje podíl studentů pocházejících z buržoazních vrstev a zvyšuje se naopak podíl studentů pocházejících ze středních vrstev. Mezi roky 1950–1960 se míra studentů, kteří mají otce aktivního v liberální profesi, snížila ze 17,4 na 12,5 procenta a v roce 1965 činila jen 9,6 procenta. Na druhé straně podíl studentů pocházejících z rodin řemeslníků či živnostníků vzrostl z 12,5 procenta, zaznamenaných v roce 1950, na 31,2 procenta, zaznamenaných roku 1960.“ (1969).
Současně Boudon dodává, že z francouzských univerzit zůstávají stále vyloučeni studenti pocházející z dělnických vrstev. Navíc vstup dětí „středních vrstev“ na akademické pole je ještě výraznější, než by uvedená data mohla napovídat. Mezi lety 1955–1968 se počet studentů na francouzských vysokých školách ztrojnásobil ze 150 tisíc na přibližně 462 tisíc studentů.
Boudonův článek však současně ukazuje, jak mohou být „tvrdá čísla“ zavádějící a všeříkající, pokud nejsou vysvětlena dobře zakotvenou analýzou. Podle francouzského sociologa totiž hnutí z května a června 1968 bylo především výrazem a reakcí studentů na neschopnost francouzského vysokoškolského systému organizačně vstřebat tak rychlý nárůst posluchačů.
Společnost konzumu
Tuto transformaci vysokých škol, která je předzvěstí vzniku nového typu kognitivních pracovníků – masifikovaného intelektuála –, je nutné zasadit do kontextu celkového vývoje francouzské společnosti. Hospodářství prochází v šedesátých letech nebývalým rozvojem, o kterém svědčí několik základních makroekonomických údajů.
Francouzský hrubý domácí produkt se v stálých cenách (2005) zvýšil ze 46,3 miliardy eur na 96,3 miliardy eur, přičemž výdaje domácností zažily neméně dynamický vývoj a během osmi let se více než zdvojnásobily na 54,2 miliardy eur. Také hrubá přidaná hodnota měla obdobný vývoj s tím, že část určená na platy zůstala v tomto období víceméně stabilně na 50 až 54 procentech.
Ovšem tato modernizace výrobního aparátu byla doprovázena jen málo významnými společenskými změnami. Do konce šedesátých let byla
Francie stále dosti konzervativní zemí, politická reprezentace byla zmrazena důsledkem studené války a zrod páté republiky znamenal pro levicové síly nebývalý šok, který otevřel pro francouzskou pravici významný politický prostor. (Pátá Francouzská republika – ústavní systém Francouzské republiky platný od 5. října 1958; pozn. redakce.)
Především na politické scéně se situace zdála nepropustná a neutěšená. Pravice vládla s neustále se střídajícími koalicemi, komunistická strana se spokojila se svým kusem vlády v samosprávách a s nikdy nevyřčeným paktem konzultace s vládou ohledně všech zásadních změn, zatímco reformní levice nemohla ve většinovém volebním systému – až do nástupu Françoise Mitteranda – získat hlavní roli na politické scéně.
Kdo tady rozhoduje?
V této stabilně bažinaté společenské a politické atmosféře představovalo květnové hnutí nebývale silný otřes; ten přitom nebyl jen výsledkem smělých akcí, radikálních demonstrací a slavné dvoudenní generální stávky.
V tomto ohledu bylo klíčové odmítnutí zprostředkovatelské role Komunistické strany Francie (Parti communiste français – PCF) a na ni navázaných organizací občanské společnosti, například odborů Confédération générale du travail – CGT.
V rámci páté republiky se tyto organizace, jež stále sdružovaly aktivní jádro francouzské dělnické třídy, rozhodly být plně součástí vládnoucího systému. A jejich politická akce se omezovala jen na omezenou část přehodnocování společenských vztahů, jen na jednu stranu onoho přepočítávání lidí bez podílu, o kterém mluví filozof Ranciére: PCF a CGT se staly aktéry zvyšování kupní síly dělníků, kteří již ztratili intelektuální odhodlanost promýšlet revoluci, nevnímali odcizení či vykořisťování. Velkorysé nasazení některých radikálních intelektuálů – v první řadě Louise Althussera – nemohlo na této skutečnosti nic změnit.
Relativní nezájem hnutí francouzského máje o tuto stránku společenských bojů nebyl jen výsledkem „stavu rostoucího blahobytu“, jak uvádí někteří soudobí vykladači tehdejších událostí, kteří mají arriére-pensée (jako postranní myšlenku – pozn. redakce) na zřeteli údajnou neopakovatelnost obdobně radikálního hnutí v dnešních časech hospodářské krize.
Nepřijetí tohoto pole konfliktu má taktické opodstatnění, jelikož už bylo obsazeno celou řadou silných organizací; v první řadě systémovými odbory, které dokázaly vznášet silné platové požadavky. Odmítnutí dohody z Grenelle (mezi vládou a odbory) dělníky, odmítnutí dohody zásadně zvyšující minimální a průměrnou mzdu, nelze interpretovat doslovně jako odmítnutí sjednaného kompromisu, spíše se jednalo o odmítnutí tohoto předem daného pole konfliktu.
Rezervovanost vůči tomuto tradičně odborářskému poli působnosti má i další opodstatnění. Především poprvé od dvacátých let se do středu reflexe kolektivního hnutí vrátilo odmítnutí odcizení. Jestliže na studentskou a intelektuální část hnutí měly silný vliv kritické úvahy nových neortodoxních levicových skupin (v první řadě takzvaná situacionistická internacionála) o soudobé společnosti konzumu a „spektáklu“, tak v dělnické časti vedla reinterpretace odcizení k vypovězení společenské smlouvy mezi prací a kapitálem, podle které bylo možné dosáhnout třeba významných platových navýšení, nicméně nebylo možné narušit rozhodující hierarchii ve výrobě.
Dělníci tedy začali odmítat, aby byl čas strávený na pracovišti černou dírou jejich každodenní existence; požadovali změnu hierarchického řádu v ekonomice. Právě tyto požadavky vedly k nejkrajnějšímu kroku – k okupaci továren.
Radikální odlišnost mezi taktikou hnutí z roku osmašedesát a taktikou odborů ukazuje – alespoň dle mého názoru – teze číslo 12 ze známého článku Raoula Vaneigema Avis aux civilisés relativement à lʼautogestion généralisés (Upozornění ohledně všeobecné samosprávy směřované civilizovaným osobám), publikovaného ve dvanáctém čísle měsíčníku International Situationiste (1969):
„Je snadné zde za příklad uvést některé možnosti, jejichž nedostatečnost bude brzy podtržena osvobozenými pracujícími: v každém momentě –
otevřeně při stávce, více či méně skrytě během pracovní doby – zahájit království bezplatnosti tak, že nabízíme známým a revolucionářům vyrobené a uskladněné zboží […] organizováním bezplatných distribucí zboží v supermarketech; je nutné zlomit zákony směny a zahájit konec platů skrze kolektivní zmocnění se strojů pro osobní a revoluční účely; je nutné znehodnotit funkci peněz skrze generalizované automatické snižování plateb (nájmy, daně, směnky, jízdenky); je nutné povzbudit kreativitu všech i skrze – byť jen občasné – obnovení funkčnosti některých sektorů výroby a distribuce, ale jenom pokud budou pod dělnickou kontrolou, a je třeba považovat tuto aktivitu za […] vždy zdokonalitelný výkon; je nutné zničit hierarchie a duch obětování se tím, že odmítneme militarismus a začneme se chovat vůči vedoucím podniků a odborům tak, jak si zaslouží; je nutné být všude jednotně aktivní proti jakékoli separaci; je nutné tvořit teorii z každé praktiky a naopak skrze tvorbu letáků, plakátů, písní a tak dále.“
Pod ruinami poklad
Výsledek hnutí francouzského máje: do jisté míry příběh s otevřeným koncem. Na jedné straně ukázalo hnutí možnost vytvořit mobilizace, na kterých participují široké vrstvy, ve společnostech moderního kapitalismu, a to i bez spoluúčasti velkých a masových organizací typických pro společnost fordovského kapitalismu. V tomto ohledu byl květen osmašedesát předzvěstí nové vlny sociálních bojů a vytváření nových politických identit. Mám na mysli především transformaci identity kognitivních pracujících a přechod k modelu masového intelektuála.
Současně zaznamenalo hnutí zdrcující porážku na politickém poli, protože nedokázalo neutralizovat obratný tah generála de Gaullea, který přesunul konflikt na volební pole, na němž mělo hnutí bez pevné organizace jen nepatrnou šanci uspět. I zde tvoří květen 1968 určité novum: do té doby se všechna francouzská masová povstání přetavila do organizovaných politických hnutí; určitou roli sehrála i – jinak ne příliš brutální – represe. Ta během roku 1968 zakázala celou řadu mimoparlamentních levicových stran a hnutí. Nicméně dá se říci, že od roku 1968 měla francouzská masová hnutí vyústění odlišná od vytváření vlastní politické reprezentace.
Nemalá část intelektuálního a veřejného mínění pak považuje za výsledek a dědictví roku 1968 vlnu transformace společenských vztahů, kterou Francie zažila v sedmdesátých a na počátku osmdesátých let. Jedná se mimo jiné o rozvoj feministických hnutí a hnutí za práva sexuálních menšin – a jimi inspirovanou řadu reforem (v první řadě dekriminalizace potratů). Jmenovat lze rovněž inspirující smršť francouzské kritické teorie a sociologie, v menší míře reinterpretace vztahu k přírodnímu prostředí.
S tímto názorem se ovšem nemohu ztotožnit: i chronologie napovídá, že se jedná o velice zdařenou a pestrou reakci na porážku z roku 1968 a následující restauraci hospodářských a společenských vztahů; restauraci, jež se projevila institucionálním zapouzdřením politické moci a současně – jak ukazuje Gilles Lipovetsky ve svých sociologických pracích – prohloubením oné konzumní společnosti, proti níž se francouzský máj tak ostře vyhranil.
Zůstávají z května 1968 jen ruiny a sutiny? Ano, ale pod nimi se nachází poklad. Poklad, který spočívá v teoretické reflexi i praktikách vzdoru vůči fenoménu odcizení. Při současné hospodářské krizi, kdy se potýkáme s klesajícími příjmy a masovou nezaměstnaností, má i radikální levice
určitý sklon považovat za jediný úběžník svého politicko-sociálního konfliktu zvyšování kupní síly neprivilegovaných vrstev a plnou zaměstnanost, tedy požadavky, které by měly být vlastní umírněné levici.
Proto teoretické spisy situacionistů či Baudrillarda, které namísto spoléhání na nepravděpodobné exody do alternativních komun a komunit prosazují přenášení konfliktu s odcizením do samého středu společnosti, mohou tvořit onen poklad pro soudobou radikální levici a její kvalitativní odlišnost; jde o podvratnou taktiku detournamentu, s níž přicházejí situacionisté, spojenou se zásadou horizontální sebeorganizace. A především dává francouzský máj naději, že je možné, aby tento boj nebyl vlastní jen úzké skupině osob, ale že se stane námětem pro neočekávaný výbuch ve společnosti, který otřese jejím uspořádáním.
Jakub Horňáček
Vyšlo v květnové Solidaritě roku 2013 (č.78)
