Rok 1968 v Československu: Vzestup a pád socialismu s lidskou tváří

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 
Socialistická Solidarita

Tento rok uplynulo pětačtyřicet let od vyvrcholení událostí spojených s takzvaným pražským jarem. Jeho průběh, předpoklady a šance na úspěch se bude snažit zhodnotit brožura Solidarity, kterou připravujeme k samostatnému vydání. Ukázku z ní ovšem předkládáme už nyní.

 

Za vším hledej ekonomiku

Ekonomická krize začala v období druhé pětiletky. Hlavním důvodem byl hospodářský vzestup v Polsku, Německé demokratické republice a dalších zemích, které dříve byly nejvýznamnějšími odbytišti pro export z Československa. Nyní dokázaly produkovat totéž, co se jim nabízelo z ČSR. Země, jež byla na vývozu mimořádně závislá a kde export na hlavu předstihoval dokonce i vyspělé západní státy, začala zaostávat v plíživé konkurenci s „bratrskými“ zeměmi.

O významu exportu pro národní hospodářství svědčí skutečnost, že roku 1965 činil vývoz z ČSR na hlavu 2758 korun při celosvětovém průměru 842 korun (v přepočtu). Země v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci vyvážely průměrně v hodnotě 878 korun, ale i vyspělé kapitalistické země dosahovaly menšího exportu (2750 korun).

Protože ale byrokracie – poučena obdobnými procesy v Polsku a Maďarsku – vcelku správně chápala, že vyhlášení ekonomických reforem může rychle vést ke vznášení politických požadavků zdola, přihlásila se sice formálně k novému ekonomickému plánu, ale mnohé její články efektivně sabotovaly jeho provádění.

Věc se totiž měla tak, že pro část neschopných byrokratů znamenal případný úspěch reforem riziko; místní i okresní šéfové partaje se obávali, že na jejich úkor vzroste moc manažerů a ekonomů. Pro mnohá podniková vedení znamenalo rozhýbání ekonomiky zase vytržení z pohody, ve které dlela. Zkrátka realizace reforem nebyla kompatibilní s životním stylem mnohých funkcionářů.

Hovořilo se o potřebě větší nezávislosti podniků, o jejich významnější autonomii v rozhodování a také o rostoucí materiální zainteresovanosti podnikových managementů na hospodářských výsledcích. Cílem bylo posílení tržních mechanismů. Současně začala byrokracie koketovat s myšlenkou podnikových samospráv. Ačkoli jim zatím přisuzovala jen inspekční funkce (přístup k výkazům o hospodaření a podobně), na politické rovině tím přiznala, že pracující „svůj“ stát nekontrolují.

O rozsah reforem se vedl vleklý zákulisní boj a až do konce roku 1967 je pro obě křídla jediným představitelným nástrojem vnitrostranické lobbování. Na jedné straně stojí Novotný a stará garda nejzatvrzelejších dogmatiků, kteří sice skoro pobožně respektovali ekonomické experty, ale přitom doufali, že vše odbudou několika bojovnými a sebekritickými rezolucemi. Proti nim se formovali ti členové ústředí, kteří byli více spjati s podnikovou sférou, nazývejme je pragmatiky.

 

Politická krize

Sjezd spisovatelů v červnu 1967 otevřeně kritizuje nezákonnosti a pokrytectví moci. Zanedlouho poté, v říjnu, vstoupili na scénu studenti. Na strahovských kolejích vypadávala elektřina – toho dne se naštvaní studenti vydali do centra s lapidárním, avšak dvojsmyslným požadavkem „chceme světlo“.

Policie proti studujícím zasáhla s nebývalou tvrdostí. Stovky z nich jsou zmláceny a zadrženy, nejznámější rebelové vyloučeni a předčasně povoláni na vojnu. Proti ráznému postihu se začínají ozývat místní organizace KSČ. Aparátu je najednou jasné, že čelí prvním signálům celospolečenského neklidu, který už stalinismus nemohl vystát.

Dubček a celé vedení strany vzešlé z ledna 1968 působí v prvních týdnech jako svorník antistalinistických nálad. V následujících měsících však iniciativa přechází na jiné společenské subjekty a veškeré podstatné kroky ústředního výboru KSČ se ocitají ve vleku iniciativy zdola – reformisté je buďto ex post stvrzují, či se od nich distancují.

Progresívním společenským silám netrvá dlouho, než se vzpamatují z letargie. V průzkumu veřejného mínění sice ještě na konci ledna 90 procent populace odpovídalo, že se nic nezmění, že „všechno už tu bylo“, ale již o 14 dní později přikládá změnám velký význam 49 procent dotázaných. Umělci, novináři, studenti a stále častěji i bojovně naladění dělníci se zmocňují prostoru, který jim svým kabinetním manévrováním pragmatici nechtěně otevřeli.

Stranickému vedení zbývá jen nabádání lidí k „zodpovědnosti“. Na jednu stranu potřebuje podporu zdola, neboť konzervativci dosud mají ve stranických a státních orgánech převahu. Reformistům také lichotí image národních hrdinů – nikdy předtím neměla KSČ takovou podporu. Na druhou stranu se jim vůbec nelíbí emancipační snahy zdola. Nevědomky probudili hnutí, které nechtělo demokratizaci, ale demokracii, čímž byrokracii uvedlo do skluzu směrem k nepřijatelným pozicím.

Manifest Dva tisíce slov, vydaný koncem června, výborným způsobem dokumentoval úroveň politického vědomí, kterou si rodící se hnutí zdola dokázalo za předchozí měsíce vybudovat. Konstatovalo se v něm: podporujeme reformátory, pokud slouží naší věci, nečekejme však na další změny shora a tlačme sami na reformy tam, kde se nacházíme, a pracujeme, jinak reformy ustrnou.

Dva tisíce slov proto vyzývaly k očištění strany a státu od starých struktur. Nástrojem dělníků, studentů a dalších měla být „rezoluce, demonstrace, demonstrativní brigáda, sbírka na dary k cestě do důchodu, stávka, bojkot dveří“. A – to už bylo na reformisty příliš – dokument vyzýval k masovému zakládání „vlastních občanských výborů a komisí“.

Výzvu k politickému aktivismu, prvoplánově namířenou proti konzervativcům, přijala s nadšením většina obyvatel. S manifestem se ztotožnila i polovina tehdy probíhajících okresních konferencí KSČ a do deníku Práce, který jej otiskl, přišlo na 70 tisíc z drtivé většiny souhlasných dopisů. Pozitivní odezva dokazuje, jak naléhavá byla potřeba politického programu vzešlého zdola, z hnutí za demokracii.

 

Invaze a normalizace

V osudné noci z 20. na 21. srpna vstoupila na území Československa silná vojska pěti armád Varšavské smlouvy. Reakce Dubčeka byla tragikomicky příznačná. Při prvních zprávách o invazi zvolal: „To udělali mě!“. Když při obraně budovy ÚV KSČ padají střelbou ze samopalů okupantů první oběti, Dubček vše pozoruje z okna. Pak telefonuje sovětskému velvyslanci Červonenkovi, který zatím koordinuje pohyb tankových kolon. „To je Vaše odpovědnost!“, popisuje mu scénu, které byl právě svědkem.

Narychlo svolaný sjezd ÚV KSČ ve Vysočanech toto téma dále rozvádí s tím, že i diskutovaná generální stávka se ocitla mezi nežádoucími aktivitami. Byl schválen pouze jednohodinový celostátní protest na 23. srpna.

Týden po 21. srpnu byl důkazem, že pracující jsou připraveni bránit to, co si v posledním půlroce vydobyli: v Táboře, Českých Budějovicích, Liberci i v Praze vlastními těly blokovali komunikační uzly. Mimořádný sjezd strany ve Vysočanech se uskutečnil jen díky obrovské bojovnosti tamějších dělníků, kteří jej nedovolili napadnout.

Pracovníci rozhlasu a telekomunikací se překonávali, když dokázali vysílat, aniž by je okupační rozvědka odhalila. Byli to také železničáři, kdo vysílání umožnili. Ti zajistili, aby vlak sovětské armády napěchovaný rušičkami a telekomunikační technikou v kritických dnech „bloudil“ a na místo určení vůbec nedorazil.

Podstatné také bylo, že odpor proti okupantům neupadl v tupý rusofóbní šovinismus – aktivisté velice dobře rozlišovali stalinskou moc od řadových pěšáků jejích imperialistických her. „Svědčí o tom diskuze se sovětskými vojáky v ulicích, hesla typu ‚Lenine, probuď se‘, ‚Brežněv se zbláznil‘, i radost, s jakou byla všude přijímána zpráva o demonstraci hloučku Moskvanů proti invazi na Rudém náměstí.“ (J. Pecka: Spontánní projevy Pražského jara 1968 –1969, Doplněk 1993. Tuto knihu, stejně jako další tituly z ediční řady Prameny k dějinám československé krize v letech 1967–1970, vydané Ústavem pro soudobé dějiny, lze doporučit všem zájemcům o důkladnější studium tohoto období.)

Demoralizace řadových ruských vojáků dosáhla takového stupně, že velení povolalo záložní jednotky a „nahlodané“ preventivně odvelelo.

 

Promarněná šance

Krize se táhla celý půlrok a rozřešení přišlo až s prosincovou debatou o generální stávce a Smrkovským, který se těšil autoritě mas jakožto bývalý dělnický vůdce. Stávkokazecký postoj tohoto starého „dělnického“ lídra byl pro militantní odboráře studenou sprchou, a to právě ve chvíli, kdy mohlo celé hnutí dostat nové obrátky a bylo lépe než kdy předtím připraveno na střet se státní mašinerií. Odmítnutí a demoralizovaní dělníci začali pomalu ustupovat – kladli ale stále odpor.

Vládnoucí aparát ještě plně nekonsolidoval svou moc, společenská atmosféra byla plná revolty, která mohla přerůst v nepokoje. Takzvaný Palachův týden, kdy pražské ulice ovládlo 800 tisíc lidí, zcela paralizuje vládnoucí třídu, která si netroufá zasáhnout.

Nicméně fakt, že revoluční elementy nedokázaly ani z tak slibné situace cokoli vytěžit, ukazuje ne sílu, ale slabost a nezralost celého hnutí. Masivní „hokejové“ manifestace po porážce sovětského týmu v hokeji i silné demonstrace k prvnímu výročí okupace v srpnu jen dokazují promarněnou dějinnou příležitost.

Veškeré diskuse o pražském jaru ukazují na dva nejkonvenčnější přístupy, z nichž oba – každý jinak – poselství jara zkreslují.

První proud, spjatý s reformismem osmašedesátníků, v podstatě jen lamentuje nad vnějšími okolnostmi (Varšavská smlouva), či se dokonce snaží svalovat vinu za invazi na radikální mládež (Jen kdyby tak nekřičela…). Jde mu o rehabilitaci vize osvobození shora, která však během jara demonstrovala svou ambivalentní povahu.

Na druhém pólu dnešní kritiky nalezneme paušalizující teze o „nereformovatelnosti komunismu“. A skutečně – bojácní reformisté se zmohli jen na úkon zvaný „demokratizace“.

Jiní by rádi v jaru viděli lidové pokusy o obnovení tržního kapitalismu, pro což jim ale chybí naprosto jakékoli důkazy. Pokud s trhem někdo koketoval, byla to neostalinská nomenklatura, jejíž sen se nakonec vyplnil – až po Listopadu 1989.

Oba nejběžnější přístupy pomíjejí to základní. Pražské jaro bylo zejména během své podzimní fáze zápasem se stalinismem, zápasem o moc nad společností a nad výrobou. Právě angažovaní studenti a odboráři byli politicky nejblíže autentickému socialismu. Chyběla však organizace, která by jejich postoje i aktivity dokázala skloubit, proto mohli jednat pouze intuitivně, vydáni na milost stereotypům politické pasivity.

 

Z textu připravované brožury vybral Jan Májíček.
Vyšlo v červnové Solidaritě roku 2013 (č.79).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •