Samospráva práce v Československu

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 
Dalibor Státník

Dělnické rady v historii dvacátého století. Takové bylo téma dubnového semináře Soku – Sdružení pro levicovou teorii. Své příspěvky zde přednesli historikové Ota Bureš, Petr Rohel a Dalibor Státník, ředitel Státního okresního archivu v Mělníku. Posledně jmenovaný svou přednášku, která je ke zhlednutí na TV Solidarita, rozšířil pro toto vydání časopisu.


Prakticky bezprávné postavení námezdních zaměstnanců a především dělníků v období raného liberalistického kapitalismu je známo. Nejen z Engelsovy studie o postavení dělnické třídy v Anglii, ale třeba také ze sociálních románů Dickense, u nás Arbese a dalších. Nechyběly ani pokusy o zmírnění těchto poměrů jistou formou svépomoci, jakými byly například Chleborádovy „Ouly“ na přelomu šedesátých a sedmdesátých let devatenáctého století, vlastně konzumní, potravní spolky.

Skutečně seriózně se začala otázka jisté, byť i formální účasti pracujících na řízení a chodu podniků řešit až po otřesu způsobeném imperialistickou válkou v letech 1914–1918. V úctyhodné studii Františka Modráčka z roku 1918 se dostává opět na pořad dne družstevnictví, které se již mohlo prokázat jistými úspěchy. Ovšem toto řešení se nestalo východiskem dalšího vývoje, jenž byl nadále jednoznačně určován soukromokapitalistickým vlastnictvím výrobních prostředků a námezdní prací.

V československém prostředí – ovšem nejen zde – bylo díky poválečné revoluční vlně, v době boje o charakter republiky přece jen nutno, aby stát zasáhl do rozporu mezi kapitálem a prací. Řešení bylo jednoznačně reformistické, ale i tak vůči dosavadnímu stavu velmi pokrokové a přínosné.

 

První republika

Zákonem č. 330 z roku 1921 byly ustaveny závodní výbory v každém závodě, který zaměstnával alespoň 30 zaměstnanců. Tyto výbory „jsou povolány, aby hájily a povzbuzovaly hospodářské, sociální a kulturní zájmy zaměstnanců“. Měly dozírat na zachování mzdových a pracovních smluv a řádů, podle potřeb nahlížet do mzdových a platových listin závodem vedených.

Předpokládala se součinnost se zaměstnavateli a odborovými organizacemi; dále výbory spolupůsobily při udržování kázně a pořádku v závodě (to už je jednoznačně reformistický postoj), měly pečovat o dobrý poměr mezi správou závodu a zaměstnanci, urovnávat nestranně spory vznikající z příslušnosti k různým náboženským, politickým nebo odborovým organizacím a „spolupůsobit způsobem poradním při hromadném propuštění zaměstnanců“.

Výborům byly přiznány i určité pravomoci při propuštění dělníka, který byl zaměstnán v závodě déle než 3 roky, zřízencem. Ovšem také bylo jasně dáno, že závodní výbory nesmí „zasahovati do správy a provozu závodu samostatnými nařízeními“. Aktivní volební právo bylo omezeno věkem a vzdáleností zaměstnání v závodě, pasivní bylo až od 26 let a odvozovalo se od určité doby zaměstnání v závodě nebo v oboru, výbory byly voleny na 1 rok.

 

Horníci o krok napřed

Podobný byl dřívější zákon č. 144 z 25. 2. 1920 o závodních a revírních radách při hornictví, jejichž úkolem bylo spolupůsobit při dozoru na udržování a provádění hornopolicejních ustanovení o ochraně dělnictva, podávat návrhy na zlepšení provozu, dohlížet na provádění a dodržování mzdových a platových smluv, spolupůsobit při udržování kázně, nahlížet do roční bilance nebo roční uzávěrky podniku.

Horníci byli vždy díky svému nebezpečnému povolání a havířské solidaritě o něco napřed. Ale ani tady závodní rady nesměly zasahovat do administrace a provozu závodu samostatnými nařízeními.

Revírní rady pak byly zřízeny vlastně pro celý revír, nadřízený celek, a měly kupříkladu rozhodovat spory mezi správou a závodní radou, spolupůsobit při zprostředkování práce, rozhodovat o použití podílu na čistém zisku přikázaného revírní radě na potřeby zaměstnanců. Je samozřejmě otázkou, do jaké míry členové těchto výborů nepodlehli svodům „moci“ a nestali se někdy proti své vůli „novou třídou“, něco na způsob dělnické aristokracie, která viděla věci díky styku s kapitalisty přece jen jinak než prostí dělníci.

 

Poválečné období

Kvalitativní změnu pak přináší období takzvané národní a demokratické revoluce po roce 1945, a to konkrétně dekret prezidenta republiky 104/45 o závodních radách, který definuje, že „zájmovým zastupitelstvem zaměstnanců v závodě jsou závodní rada, závodní důvěrník [v těch závodech, kde bylo méně než 20 zaměstnanců – pozn. autora], podniková rada a náhradní orgán závodního zastupitelstva. Vedení závodu náleží správě závodu a ona jest výlučně odpovědnou za podnikání a jeho úspěch. Závodnímu zastupitelstvu nepřísluší zasahovati do správy a provozu samostatnými nařízeními.“ Ale měla být ve stálém styku se správou závodu a společně měly přispívat k obecnému hospodářskému prospěchu.

V  kompetenci rady byla vlastně všechna mzdová opatření, přijímání a propouštění zaměstnanců. I přes tento široký a v praxi ještě širší rozsah faktické působnosti se stále spíše jednalo o kontrolní orgány než o skutečnou samosprávu práce. Navíc v té době paralelně působila nově vytvořená jednotná odborová organizace – Revoluční odborové hnutí (ROH); při volbách závodních rad měly její odborové orgány jistý vliv například při sestavování kandidátky.

 

Poúnorový vývoj

Už tady dochází k jisté dichotomii mezi závodními radami a odbory, ale možný budoucí konflikt byl „elegantně“ vyřešen po únoru 1948, kdy postupně docházelo k personálnímu spojení závodních rad a závodních výborů ROH. Závodní rady tedy dohrály svou roli jako jistého „druhého“ centra na závodech a institucích, zatímco dění ovládly odbory, jejichž vedení ovšem ochotně přejalo úlohu „převodové páky“ Komunistické strany Československa.

Skutečností také je, že vedení odborů se v přelomovém roce 1956 velmi negativně stavělo k lákavému příkladu dělnických rad, které se uplatnily v Jugoslávii a přechodně také v Polsku a Maďarsku, a to již také proto, že v nich spatřovalo konkurenci.

Jisté vyvrcholení legislativní úpravy participace pracujících na výrobě a správě – nezapomínejme, že podle leninského pojetí měly být odbory školou správy a socialismu – znamená zákon č. 37 z roku 1959 o postavení závodních výborů ROH. Ten byl ovšem tak široký, že jej kritizovali sami odboráři. Jednalo se vlastně o usnesení IV. všeodborového sjezdu o závodních výborech ROH.

Cenné je, že zákon přesně definuje v součinnosti: přípravu plánu a jeho rozpis, kontrolu kolektivních smluv, důležité otázky provozu a hospodaření, výstavby, organizaci ochrany a bezpečnosti práce, vedení podnikové výstavby, kontrolu dodržování pracovně právních předpisů a podobně. Spolurozhodování, kdy vedení závodu může učinit opatření „jen po předchozím souhlasu závodního výboru“, se týkalo: vydávání a změny pracovního řádu, pracovní doby, změny výkonových norem, přijímání a propuštění zaměstnanců apod. Zároveň byl výslovně zrušen dekret o závodních radách.

 

Pražské jaro

Samosprávný model se dostal na pořad dne jako jeden z možných derivátů připravované ekonomické reformy i zákona o socialistickém podniku v době pražského jara 1968/1969. Vzniklo několik set přípravných výborů zaměstnaneckých rad (naprostá většina v českých zemích) a volby ukázaly, že v nich získali převahu technickohospodářští pracovníci, nikoli dělníci.

V té době ale šlo již pouze o jeden z posledních ústupových bojů obrodného a demokratizačního procesu. Tento boj se odehrál právě na půdě ROH, protože obrozené odbory oproti roku 1956 rady a ekonomickou reformu plně podporovaly. S nastupující normalizací byl celý jejich institut zrušen a někteří členové i persekvováni. Tím byla myšlenka závodní demokracie a samosprávy pro celé generace „vyřízena“.

 

Polistopadový vývoj

ROH a jeho závodní výbory ovšem teoreticky disponovaly širokou škálou kompetencí a pravomocí i v době normalizace. Bohužel takto široce deklarovaná práva nebylo možno v podmínkách demokratického centralismu a vedoucí role KSČ skutečně uplatňovat a naplňovat, a snad proto se jich pracující po roce 1989 tak lehce vzdali výměnou za sliby, že dosáhneme západní životní úrovně při zachování tehdejších sociálních jistot.

Navíc politikové manifestovali vůli po zachování všech tří druhů vlastnictví – státního, družstevního a soukromého. Navíc ani předlistopadový disent nebyl v otázce samosprávy zcela jednotný a například ekonom Zdislav Šulc nepovažoval samosprávný model ani za jediný možný, natož pak nejefektivnější, a hlavně se obával konfliktu mezi podniky a společností navzájem, zkrátka mezi parciálními, partikulárními zájmy a zájmy celospolečenskými. O této otázce se přinejmenším vážně diskutovalo, než byla vytěsněna ze soudobého mainstreamu. Je nejvyšší čas vrátit jí její místo.

 

Vyšlo v červnové Solidaritě roku 2013 (č.79).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •