Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
S díky
Vaše redakce
Martin Churaň
Nezávislost Guinei (2. října 1958)
Před pětapadesáti lety získala Guinea jako první francouzská kolonie v černošské Africe nezávislost, aby se vzápětí přihlásila k revolučnímu socialismu. Iniciátorem tohoto kroku byl nacionalistický politik a předák odborového hnutí Všeobecná unie pracujících černošské Afriky (UGTAN) Sékou Touré, který pod heslem „raději svobodu v chudobě než blahobyt v otroctví“ dovedl Guinejce k tomu, aby v zářijovém referendu jako jediní v Africe odmítli novou francouzskou ústavu i s její novou úpravou vztahu kolonií k metropoli, a v souladu s podmínkami hlasování tak automaticky rozhodli o odtržení.
Nový stát se stejně jako většina afrických zemí přihlásil k idejím třetího světa a panafrikanismu, ve vnitřní politice pak nastoupil cestu rozsáhlého znárodňování průmyslu a služeb i zásahů do vlastnictví půdy na venkově na úkor velkostatkářů. Od začátku se musel vyrovnávat s nepřátelstvím Francie (která ve dnech bezprostředně před nezávislostí rozebrala a odvezla ze země veškerou infrastrukturu včetně telegrafických kabelů) i nedůvěrou Západu.
Ještě osudnější mu však byla samotná povaha nového režimu: Sékou Touré zavedl v Guineji diktaturu s vypjatým kultem osobnosti a systematizovaným udavačstvím a jeho chorobná touha po moci se projevovala periodickým odhalováním skutečných či domnělých spiknutí v nejrůznějších vrstvách obyvatelstva, následovaným čistkami tu mezi úředníky, tu mezi studenty a učiteli, lékaři či právníky, etnickými menšinami apod.
Počet obětí se odhaduje na padesát tisíc, zatímco hospodářský rozvoj země byl více než žalostný. A tak nepřekvapí, že v době své náhlé smrti v r. 1984 byla již ohromná autorita, kterou Touré původně doma i za hranicemi měl, dávno ztracena a že následný vojenský převrat a odsouzení posledních let jeho vlády přijali Guinejci s úlevou. Osudy Guineje jsou dobrým příkladem toho, co se stane, když je revoluce nadekretována režimem, aniž by byla prováděna zdola.
Potlačení studentských demonstrací v Mexiku (2. října 1968)
Před pětačtyřiceti lety byla mexickou armádou potlačena studentská demonstrace na náměstí Tří kultur v hlavním městě (tzv. druhý masakr v Tlalelolcu) proti autoritativnímu režimu. Tím byla učiněna krvavá tečka za třemi měsíci masových studentských protestů, zahájených 23. července.
Roznětkou byl tehdy brutální zákrok policie proti rvačce dvou skupinek středoškolských studentů, během kterého byli zbyti všichni žáci a učitelé, kteří se právě nacházeli v okolí. Po neméně tvrdém rozehnání protestního pochodu o tři dny později přistoupili studenti k okupacím škol.
Násilné vyklizení jedné z nich (čtyři stovky raněných) pak 1. srpna vedlo k stotisícové demonstraci vedené rektorem a zaměřené mimo jiné proti porušení autonomie vysokých škol. Po dalších čtyřech dnech došlo ke studentské stávce a vzniku národního stávkového výboru (CNH). Zatímco statisícových demonstrací se konalo ještě několik, školy se staly místem otevřených diskusí v Mexiku do té doby velmi neobvyklých.
Když 18. září v rozporu se zákonem o vysokých školách deset tisíc vojáků obsadilo Mexickou národní univerzitu, začalo hnutí ztrácet nenásilný charakter, a stále častěji přicházely ke slovu zápalné láhve. Zároveň studenti rozšířili své původní požadavky (jako vyšetření policejních brutalit a zrušení některých ustanovení trestního zákona) o politickou demokratizaci, hospodářskou spravedlnost a snížení závislosti na USA.
Poslední dějství revolty se odehrálo 2. října na úředně zakázané demonstraci, kde proti pěti až deseti tisícům účastníků stanulo zhruba pětitisícové vojsko. Za dodnes nevyjasněných okolností (spíše než o pokus levicových extremistů vyprovokovat lidové povstání se jednalo o provokaci armádních živlů, možná však bez vědomí vyšších míst) došlo přes poklidnou povahu pořádané akce k střelbě na pořádkové jednotky, které odpověděly palbou do demonstrantů. Zásah si vyžádal dvě až tři stovky mrtvých mezi studenty. Svou roli tu sehrálo zřejmě i to, že vláda si za každou cenu přála konec protestů ještě před zahájením olympijských her, k němuž mělo dojít o deset dní později.
Po této události bylo hnutí zcela potlačeno. Přes svůj neúspěch (zcela bez odezvy zůstaly zejména jeho četné snahy oslovit dělnické prostředí), výrazně narušilo legitimitu vládnoucí Revolučně institucionální strany PRI (člena Socialistické internacionály!) a víru ve spravedlnost mexické poručnické polodemokracie, která do té doby nebyla příliš zpochybňována.
Generální stávka v Čechách (14. října 1918)
Před pětadevadesáti lety, v posledních válečných týdnech předcházejících vzniku Československa, proběhla v českých zemích generální stávka. Jejím bezprostředním důvodem byl odpor proti vývozu potravin a surovin na frontu v době, kdy v zázemí řádily hlad i epidemie. Zároveň v ní však šlo i o podobu budoucího státu, jehož vznik byl tou dobou již vysoce pravděpodobný, avšak otevřenou otázkou zůstávalo, do jaké míry se v novém státu prosadí změny společenských poměrů.
Ačkoliv podnět původně vzešel od nesocialistických politiků, ujala se ho ihned Socialistická rada (sdružující sociální demokraty a národní socialisty), která se usnesla na vyhlášení jednodenní stávky na pondělí čtrnáctého. V té době (od 11. října) již odborová ústředna železničních zřízenců organizovala pasivní rezistenci, která vývoz potravin prakticky znemožnila.
Socialistické strany se však rozhodly udělat další krok a k hospodářským požadavkům přidaly proklamaci, hlásící se k „nezávislé republice“. Ta měla být v den stávky slavnostně přijímána na táborech lidu po celé zemi. Účast na stávce byla masová (ovšem pouze na českém jazykovém území), úřady (díky bezelstnosti socialistických předáků s předstihem informované) však vojenskými opatřeními snadno zmařily doprovodnou politickou manifestaci.
Zatímco ve velkých průmyslových střediscích dokázali zradikalizovaní dělníci uskutečnit demonstrace pořádkovým silám navzdory, a na některých místech (zejména na venkově) byla republika skutečně vyhlášena, v Praze přítomnost ozbrojených jednotek přiměla levici k zrušení většiny plánovaných shromáždění.
Politické cíle stávky odmítly i české nesocialistické strany, které se od nich (nikoliv však od stávky samotné) před i po jejím proběhnutí veřejně distancovaly coby od porušení národní jednoty. Slabinou celého pokusu bylo kromě jeho chatrné organizace i to, že chtěl radikální požadavky prosazovat pouze symbolickou akcí. Přesto zůstal 14. říjen pro prvorepublikovou levici datem, které často stavěla nad říjen osmadvacátý.
Vyšlo v říjnové Solidaritě roku 2013 (č. 83).
