Z dějin třídních bojů: Německo 1918, Jižní Afrika 1913, Řecko 1973

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Martin Churaň

 

3. listopadu 1918  Povstání kielských námořníků

Před pětadevadesáti lety vypuklo v Německu povstání námořníků a dělníků vojenského přístavu v Kielu, které zahájilo tzv. listopadovou revoluci. První světová válka se tehdy chýlila ke konci, a ve vyčerpaném Německu se již šířilo vědomí, že je prohraná.

Když na konci října vojenské velení z čistě prestižních důvodů rozhodlo o vyslání námořnictva do poslední bitvy, začali se vojáci bouřit proti zbytečnému zabíjení: na několika lodích odmítli námořníci zvednout kotvu, zatímco na jiných sáhli k otevřeným sabotážím. Vzbouřenci byli rychle zatčeni.

Prvního listopadu se zhruba dvě stě padesát námořníků a topičů sešlo v kielském Domě odborů a usnesli se na požadavku jejich propuštění. Když důstojníci odmítli přijmout jejich delegaci, a místo toho byl následujícího dne dům obsazen, shromáždilo se 3. listopadu na popud dělnických aktivistů z Nezávislé sociální demokracie (USPD) několik tisíc lidí na hlavním náměstí a s heslem „mír a chléb“ se vydali ke káznici. Tam byli uvítáni střelbou, kterou někteří demonstranti opětovali a jíž padlo za oběť sedm mrtvých.

Nazítří již Kiel zachvátilo všeobecné povstání, po celém městě vznikaly vojenské a dělnické rady po sovětském vzoru. Tou dobou se do dění zapojila i oficiální sociální demokracie (SPD), která se ovšem snažila hnutí spíš zadusit: od října byla vládní stranou a povstání jí překáželo v dosažení vytouženého kompromisu se starými strukturami. Rozšíření rad do většiny velkých měst ovšem zabránit nedokázala a 9. listopadu byla nucena vyhlásit s těžkým srdcem republiku.

Zatlačit dělnické rady do pozadí se jí však nakonec podařilo. Pomohlo jí k tomu i to, že se ze začátku omezovaly na požadavky ohledně skončení války a lepšího zacházení s vojáky, zatímco změna společenských poměrů se do jejich hledáčku dostávala jen pomalu. V dalších měsících pak sociálně demokratická vláda udělala snahám o radikální dovršení revoluce krvavě přítrž. Přesto listopadová revoluce ve své první fázi dokázala dotlačit reformistickou levici k větším změnám, než zamýšlela.

 

6. listopadu 1913  Hornické protesty v Jižní Africe

Před sto lety se v Jižní Africe uskutečnil protestní pochod indických horníků, jehož iniciátorem byl Mahátma Gándhí, který v zemi v letech 1893 až 1914 pobýval. Ten od svého příjezdu vystupoval proti diskriminacím, jimž byli indičtí přistěhovalci vystaveni – již v roce 1894 založil organizaci Indický krajanský kongres (NIC).

Na začátku dvacátého století již měl promyšlenou strategii nenásilného odporu, kterou uplatnil například roku 1906, kdy na tři tisíce Indů odmítlo nosit vnitřní pasy, které jim vláda nařízením vnutila za účelem kontroly jejich pohybu. Vláda následně couvla a opatření odvolala.

V roce 1913 se Indové opět vzepřeli, tentokrát proti nové zvláštní dani, která na ně byla uvalena a která postihovala zejména horníky. Protest vyvrcholil 6. listopadu několikadenním pochodem, jehož se účastnily dvě tisícovky převážně horníků a kolem sto padesáti žen a dětí. Pro svou účast byl Gándhí zatčen, záhy propuštěn na kauci, načež se ihned znovu přidal k pochodu a byl podruhé zatčen.

Vládě bylo nicméně jasné, že jeho hnutí je silou, s níž musí počítat. Tak s ní mohl Gándhí v červenci 1914 dojednat řadu kroků zlepšujících postavení Indů v Jižní Africe: kromě zrušení sporné daně šlo o uznávání hinduistických a muslimských sňatků nebo o usnadněné spojování rodin.

Krátce na to Gándhí ze země odcestoval a již v následujícím roce se zapojil do boje proti britské nadvládě v Indii. Během dvaceti let strávených v Africe si Gándhí postupně utvořil představu o metodách boje, které později použil doma – zejména teorii nenásilí. Vývoj jeho názorů se však neomezil jen na to. Zatímco původně uznával nadřazenost bělochů v Africe a šlo mu pouze o to, aby Indové nebyli řazeni na úroveň černochů, časem se dopracoval i k myšlence rovnosti všech ras.

Také v samotné Jižní Africe měla jeho činnost dopad i po jeho odchodu: jeho taktikami se inspirovali černoši ve svém boji proti rasové segregaci, na kterém se často podíleli i Indové, a výrazné uplatnění našly mimo jiné v kampani občanské neposlušnosti z roku 1952.

 

17. listopadu 1973  Zásah proti studentské stávce v Řecku

Před čtyřiceti lety byla v Řecku násilně rozehnána studentská stávka proti tzv. diktatuře plukovníků. Stávka byla vyvrcholením dlouhodobé nespokojenosti s vojenským režimem, který zvlášť silně postihoval i studentské prostředí – zmiňme jen politiku „morální obrody“, která se projevovala např. šikanováním mládeže za „nevhodné“ oblečení nebo za nošení dlouhých vlasů.

Největší odpor však vzbuzovalo odvádění politicky špatně zapsaných studentů na vojnu. Proti němu již v únoru 1973 vypukla stávka na aténské právnické fakultě, kterou brutálně ukončila policie. Další vzpoura vzplála 14. listopadu na aténské polytechnice, kde se studenti opevnili v budově a tři dny amatérským rádiem, sestaveným díky výbavě univerzitní laboratoře, vysílali do města prosby o pomoc.

Před polytechnikou se rychle shromáždily tisíce převážně mladých demonstrantů. Mezi požadavky stávkujících zaznívalo kromě konce diktatury i vystoupení Řecka z NATO a uzavření amerických vojenských základen na řeckém území (USA byly v zemi velmi nepopulární pro svou podporu plukovnického režimu). 17. listopadu v ranních hodinách zasáhla proti škole armáda – hlavní vchod do polytechniky vylomila pomocí tanku. Odhady počtu mrtvých toho dne kolísají mezi čtyřiadvaceti a cca devadesáti. Krveprolití ukázalo neupřímnost částečné liberalizace, kterou režim od začátku roku nastoupil a za kterou o týden později udělal tečku převrat uskutečněný stoupenci tvrdé linie.

To už ovšem byly dny diktatury sečteny. V červenci 1974 se natolik zdiskreditovala neúspěšnou intervencí na Kypru, že ztratila podporu elit a přišla o moc palácovým převratem, který obnovil parlamentní systém. I když studentská vzpoura neměla na tyto události již žádný vliv, může i dnes sloužit jako vzor odporu proti nespravedlivé moci.

martin.churan@socsol.cz

Vyšlo v listopadové Solidaritě roku 2013 (č. 84).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •