Pátého prosince ve věku nedožitých 106 let zemřel brazilský architekt Oscar Niemeyer – bohém, vizionář a komunista, který měl klíčový vliv na vývoj moderní architektury dvacátého století.
Jeho tvorba byla vpravdě revoluční – vyznačovala se odvážným využíváním abstraktních forem a křivek, přičemž základním materiálem byly železobetonové konstrukce. V mládí byl Niemeyer ovlivněn mimo jiné Le Corbusierem, s kterým později spolupracoval na jedné z nejznámějších funkcionalistických budov na světě, sídle OSN v New Yorku. Niemeyer se však proslavil zejména svými stavbami v rodné Brazílii, kterých od poloviny 30. let navrhl bezpočet. Byl autorem přibližně 600 projektů – od obytných domů přes vládní budovy, církevní stavby, mosty, až po různé památníky a skulptury.
Využíval do krajnosti možnosti betonových konstrukcí, jeho tvorba se vyznačovala lehkostí a vzdušností. Inspirován přírodou, mořem, horami a ženským tělem, vyhýbal se rovným půdorysům a přímkám. Vystupoval proti špatně chápanému funkcionalismu; estetické kvality díla pro něho byly podmínkou, nikoli nadstavbou, kterou je potřeba podřídit funkci. Vzýval čistotu tvarů, odmítal ale kreslit podle pravítka.
Oscar Niemeyer byl rovněž znám svými levicovými názory. Od mládí se pohyboval v okruhu brazilské levicové inteligence a v roce 1945 vstoupil do Brazilské komunistické strany (PCB), jejímž členem byl až do své smrti. Po druhé světové válce měl již mezi odbornou veřejností takové jméno, že byl pozván, aby přednášel v USA na Harvardu a Yale University. Jeho působení v USA však mělo poměrně krátké trvání – kvůli svému politickému přesvědčení čelil neustálým problémům s americkou vízovou politikou. V roce 1953, v době vyhrocené antikomunistické kampaně ztělesněné republikánským senátorem McCarthym, musel Niemeyer nakonec USA opustit definitivně. Politické dění však zasáhlo do Niemeyerova života ještě několikrát.
Po návratu do Brazílie se Niemeyerovi naskytla neuvěřitelná příležitost – byl osloven tehdejším prezidentem Juscelinem Kubitschekem, aby se stal hlavním architektem při budování nového hlavního města. Neomezen prakticky ničím, rozhodl se postavit město jako jedno velké umělecké dílo. Město Brasilia, vybudované v rekordním čase necelých čtyř let doslova na zelené louce, je dnes díky Niemeyerovi a jeho spolupracovníkům živoucím muzeem moderní architektury.
Tento urbanistický komplex se však stal také zdrojem vážných kontroverzí. Mnozí mu vyčítali nepřiměřené megalomanství a kritizovali kontrast, který při srovnání takřka dokonalé Brasilie s ostatními brazilskými městy vzniká. Kritikové namítali, že na tento projekt byly zbytečně vyplýtvány finanční zdroje, které mohly být jinak použity na rozvoj infrastruktury či na různé sociální programy v této rozvojové zemi. Tyto námitky jsou zcela jistě oprávněné, nicméně byla to právě Brasilia, která se stala symbolem znovunabytého sebevědomí brazilského lidu, tvořeného potomky původních indiánů, zotročených Afričanů a bílých kolonizátorů. Smysl tohoto projektu tak zůstane zřejmě navždy jádrem sporu.
V roce 1964 proběhl v Brazílii státní převrat a následně se vlády v zemi zmocnila vojenská junta. Niemeyer musel stejně jako řada dalších levicových umělců emigrovat a na řadu let se usídlil v Paříži, kde podle jeho návrhu vyrostla další světově proslulá budova – sídlo Francouzské komunistické strany. Přesto, že v Brazílii stále vládla vojenská diktatura, Niemeyer se mohl postupně vracet domů již v průběhu 70. let. Po pádu vojenského režimu se aktivně podílel na obnově PCB a v letech 1992–1996 byl dokonce jejím předsedou.
Své levicové názory šířil až do své smrti, často a rád rozvíjel své vize beztřídního města, kde by neexistovaly luxusní čtvrti boháčů, oddělené ostnatým drátem od chudinských favel. Jak ostatně řekl v jednom rozhovoru, „Skrze architekturu jsem vyjadřoval své ideály – tvořit jednoduše, pro všechny stejně a hledět na lidi s optimismem, neboť každý má nějaký dar. Nechci nic jiného než šťastný svět. Je na tom něco špatného?“
Štěpán Lohr
stepan.lohr@socsol.cz
Vyšlo v lednové Solidaritě roku 2013
