Johana Lomová: Na troskách privatizace, ztracené veřejné kontroly a komerce vyrůstá obnova spolkového života

„Použili jsme symbol pěsti, který je převzatý ze známých francouzských plakátů z roku 1968, a spojili ho s komínem věže Mánesu. Studenti Černického vylezli na střechu, kde transparent v podobě pěsti vztyčili. Ale dlouho tam nevydržel,“ říká výtvarník Alexej Klyuykov, který je jedním z autorů transparentů. (foto: Kateřina Krejčová)

Ve dnech osmnáctého a devatenáctého dubna proběhla symbolická okupace budovy Mánes v Praze na protest proti současnému fungování Nadace českého výtvarného umění. „Prostor byl v devadesátých letech sídlem neziskových kulturních organizací, které odsud byly postupně vypovězeny a budova začala sloužit komerčním pronájmům bez jakýchkoli kulturních cílů,“ stojí na stránkách iniciativy Mánes umělcům.

„Netransparentní jednání nadace vyvrcholilo zprávou, že Mánes by měl být zástavou půjčky potřebné na jeho rekonstrukci. Osud výstavní síně, která představovala důležité centrum soudobého umění, je tak krajně nejistý. Naší akcí bychom rádi upozornili na původní spolkový smysl budovy,“ pokračuje kurátor Ptáček.

 

Na průběh okupace a na cíle iniciativy jsme se ptali její mluvčí Johany Lomové.

Jak iniciativa Mánes umělcům vznikla? Zformovala se spontánně v reakci na to, co se děje s budovou Mánesa?

Je to trochu komplikovanější. Nejedná se pouze o budovu nebo stav, ve kterém se v současné době nachází. Jde nám v prvé řadě o nadaci, která tuto budovu spravuje. Delší dobu jsme diskutovali o tom, jak by dnes mohl fungovat spolkový život. Nadace českého výtvarného umění (NČVU) je ukázkovým příkladem toho, co se se spolkovým životem po roce 1989 stalo. Náš hlavní cíl tak je reformování nadace ve spolek s členskou základnou, jakási deprivatizace. NČVU, o jejímž fungování i majetku rozhoduje devět členů správní rady, kteří se vzájemně volí, je velice uzavřenou společností spravující velké jmění. Vlastně spravovala velké jmění, jehož velká část během 20 let a pod dohledem různých členů správní rady postupně zmizela.

Před Mánesem probíhala celá řada různých improvizovaných vystoupení. Kdo je zapojen do okupace, kdo vystupoval, kdo se podílel na přípravě programu a co všechno se tady dělo?

Celá akce spojená s jednotlivými vystoupeními byla koncipována jako jakási manifestace podpory. Jednalo se o vystoupení různých osobností: umělců, historiků umění, hudebníků, kteří svým vystoupením, jehož náplň nebyla předem jasná, vyjádřili po svém iniciativě sympatie. Zmíním alespoň aukci Noama Daroma, který dražil předměty, jež našel v okolí Mánesa; jednalo se o jakousi dražbu zbytků starého Mánesa. Působivá byla performance studentů a pedagogů VŠUP, kteří před Mánes přišli s malířskými stojany, místo obrazů na nich vytvářeli transparenty. Důležité je zmínit, že umělci, kteří nás podporují, jsou ze všech možných stran i věkových kategorií.

DJské vystoupení hudebnice, herečky a performerky Johany Švarcové (foto: KK)

Sledovala jsem v Událostech, komentářích (18. dubna) rozhovor s druhým mluvčím iniciativy Jiřím Ptáčkem a členem správní rady Nadace českého výtvarného umění Milanem Bufkou. Bufka argumentoval tím, že komunitní život v Mánesu přece probíhá, protože v budově bude zprovozněna kvalitní restaurace. Máte pocit, že tito lidé chápou vaše požadavky, že se pohybujete ve stejném diskurzu a oni rozumí tomu, proč tady jste?

 

Milan Bufka má velice bohatou minulost. Řekněme kontroverzní. Ze správce konkurzní podstaty plzeňské společnosti Škoda se stal ředitelem Galerie hlavního města Prahy. Dříve, než byl loni v létě propuštěn, získal post člena správní rady NČVU, kde měl zastupovat zájmy potenciálního sponzora Martina Romana. Zjednodušeně můžeme tvrdit, že to je manažer. Podle televizního vystoupení lze tvrdit, že rozdíl mezi společenským a spolkovým životem nechápe. Zatím jsme se o důsledcích nedorozumění nebavili. Nám jde výhradně o spolkový život; společenský život pro nás není náhradou. Jsme široká skupina lidí, kteří mají zájem na formování uměleckého a intelektuálního prostředí. Po řadě zkušeností jsme došli k názoru, že bez organizace není možné být smysluplnou opozicí například rozhodnutím Ministerstva kultury. V takové situaci nám společenský život nepomůže.

Zároveň však platí, že skupina, která okupaci iniciovala, není společenstvím organizovaným. Během měsíce od akce chceme uspořádat otevřené volby, ze kterých by mělo vzejít devět členů rady, kteří by reálně reprezentovali současnou scénu. Až pak se uvidí, jak budou oni dále pokračovat, jakým způsobem budou chtít komunikovat se stávajícími členy správní rady.

 

„Je zajímavé, že dnes už se ví, jaká restaurace bude v Mánesu po  rekonstrukci. Jaký zde bude kulturní program však nikdo netuší,“ pozastavují se organizátoři. (foto: KK)

 

Jak souvisí zmíněné požadavky s budovou Mánesu?

Souvisí historicky a volba budovy byla symbolická. Když na konci devatenáctého století vznikl Spolek výtvarných umělců Mánes, který ve třicátých letech minulého století také postavil svou spolkovou budovu, jednalo se o skupinu umělců, která vznikla a následně fungovala na základě členství a společné kultivace kulturního života. Právě takový způsob zřízení je pro nás inspirativní. Majetek spolku Mánes byl v padesátých letech převeden na Český fond výtvarných umění a na počátku devadesátých let pak na nadaci, stejně jako majetek jiných fondů. Myslím, že je velice zajímavé, jakým způsobem vznikaly nadace na začátku devadesátých let, kdy se jednalo o „čistou“ privatizaci společného majetku. Často rozsáhlé jmění bylo tehdy spojeno s nepočetnými správními radami či přímo na ně převedeno. Namísto široké členské základny tak o všem rozhodovala skupina, která byla nutně motivována partikulárními zájmy.

 

Jeden z transparentů před budovou (foto: KK)

 

Redaktoři Deníku Referendum okomentovali projev historičky umění Mileny Bartlové na podporu Okupace Mánesa takto: „Iniciativa i akce dokládají, že by byla chyba házet českou uměleckou scénu do jednoho politického pytle s tvůrci prezidentské kampaně TOP 09 Volte Karla“. Jak se k tomu stavíte? Vnímáte tuto událost zároveň jako nějaký politický manifest? Hovoříte o protestu proti privatizaci veřejného prostoru – do jaké míry jde o politickou akci?

V tento okamžik mohu mluvit jen sama za sebe. Kdybychom tvrdili, že okupace Mánesa byla politickou akci, tak bychom ztratili část podporovatelů. A nám jde v prvé řadě o to propojit současnou uměleckou scénu, aby vznikla skupina lidí, kteří třeba mají různé zájmy, vytvářejí různý typ umění, ale mají společný zájem na spolkovém životě.

Osobně jsem přesvědčena o tom, že ze své podstaty jednáme politicky. Tím pádem i tato akce je pro mě osobně politická. Milena Bartlová ve svém proslovu před Mánesem řekla, že to není tak, že bychom museli vždycky poslouchat daná pravidla. V případě NČVU je stávající situace zcela legální. To, že nadace má majetek, spravuje tento majetek a to, jak s ním nakládá, je všechno v souhře se zákonem. Nic z toho však nezaručuje, že se jedná o situaci legitimní. To je základní pozice, ze které celá okupace vychází, a bezesporu se jedná o princip, který lze vztáhnout i k jiným oblastem, než jakou je současný stav NČVU.

Chtěla bych se zastat umělecké scény. Zdaleka to není tak, že by všichni výtvarníci nebo umělci podporovali Karla Schwarzenberga. To je zjednodušení. Byl to segment, část umělecké scény, která byla hodně hlasitá a pravice ji využila ke svým cílům. To je všechno. Podobně tomu bylo i v jiných oblastech.

 

Umělec Noam Darom draží zbytky starého Mánesa (foto: KK)

Nehrozí nebezpečí, že to, jak nadace nakládá s majetkem, brzo legální nebude? Myslím teď ono kritizované ručení budovou?

Budova Mánesa není uvedena jako základní majetek nadace (není uvedena ve stanovách), a tím pádem s ní lze dělat úplně cokoli. Legální to tedy bude i v situaci, kdy by stavbu získal někdo, kdo by zde zřídil třeba supermarket. Jediným argumentem by pak opět bylo, že legální a legitimní není totéž.

 

Tato akce má výrazný komunitní charakter. Okupace vůbec bývá místem, kde se komunita generuje, kde zapouští kořeny. Máte pocit, že jako umělci se teď lépe poznáváte, organizujete a že tady vzniká něco, co do budoucna bude fungovat i na jiné rovině než jako jednorázová demonstrace?

Já hluboce věřím v to, že něco podobného spolku vznikne. Že se zformuje společenství lidí napříč dnes existujícími skupinkami, kteří spolu budou komunikovat, budou diskutovat o problémech a kteří budou schopni si v rámci své skupiny zvolit reprezentaci, jež by je mohla zastupovat. Velký problém umělců, kurátorů a dalších je, že kdykoli nastane jakýkoli problém, tak se scéna rozdrobí do tisíce segmentů podle toho, kdo má jaké zájmy, kdo komu věří. A tady může být potenciál vytvořit spolek, který by na základě demokratických principů vytvářel stanoviska, byl hlasem, který bude slyšet.

 

„Podstatu našeho protestu vyjadřují tři klíčová hesla: tunelování, ztráta veřejné kontroly a komerce. Ztráta veřejné kontroly znamená, že nadaci nelze nijak kontrolovat a není zodpovědná nikomu mimo rámec správní rady. Tunelování, protože hospodaření je tím pádem netransparentní a existuje určité podezření, že s majetkem se dějí nekalé věci. Třetím heslem je komerce, protože ve výstavní síni v době před rekonstrukcí neexistoval žádný kurátorem koncipovaný program, který by sledoval kulturní cíle, ale byla zde praxe komerčních pronájmů,“ přibližuje organizátorka Tereza Stejskalová genezi hesel na transparentech, jimiž umělci na dva dny ozdobili okolí budovy. (foto: KK)

Jak konkrétně by potom ten spolkový život probíhal?

Přesnou představu nemáme a nechceme předem říkat, jak to bude. To všechno musí vzniknout na základě diskuze.Velký problém pro nás bylo si vyřešit, z jaké pozice toto vše organizujeme. Dříve, než jsme před Mánes přišli, jsme silný mandát neměli. Během postupného zveřejňování našich názorů se pod manifest iniciativy podepsaly stovky lidí, takto jsme jakousi legitimitu získali. Vše probíhá postupně. Důležité je v prvé řadě zvolit reprezentaci.

 

Nemůže vlastně už tady vzniknout problém z hlediska toho, kdo bude zapojen do okruhu, který bude zástupce volit, a na základě čeho se určí, kdo je kompetentní rozhodovat?

To je velký oříšek. My jsme se systematicky snažili oslovit opravdu co nejširší část současné scény, protože považujeme za důležité, aby nikdo nebyl opomenut. Stále diskutujeme o tom, jakým způsobem to definovat, ale pokud bychom se vrátili zpět k původnímu spolku Mánes, tak jeho členem mohl být kdokoli, kdo vystavoval, kdo byl aktivním účastníkem aktuální výtvarné scény. Pro nás to tedy znamená kdokoli, kdo se podílí na současném dění. Jsem přesvědčena, že současné umění je pojmenovatelnou entitou.

 

„Umělecká scéna je rozdrobená, ovládá ji individualistický étos. To, že se tu sešlo tolik lidí, kteří spolu běžně nespolupracují, je výjimečné,“ shodují se organizátoři, když bilancují průběh dvoudenní symbolické okupace. (foto: KK)

 

Nabízí se otázka, zda omezení pouze na uměleckou obec problém příliš nemarginalizuje. Jak artikulovat tento příklad privatizace veřejného prostoru na nějaké širší politické rovině? Pokud budete hovořit pouze o umělcích, nebude to veřejností vnímáno čistě jako problém umělecké komunity a ještě navíc pouze pražské?

Komunikujeme i s lidmi z Brna, Ostravy, z regionů… pragocentrismu se v tento okamžik neobáváme. Překročení hranic umělecké obce je tématem ožehavějším. Když byla nedávno demonstrace před ministerstvem kultury kvůli grantům (protest za živou kulturu ze 14. února, viz fotoreportáž v únorové Solidaritě – pozn. redakce), tak mě osobně zásadně vadilo, že to není prezentováno jako široce politické téma. Zde bylo jasné, že se nejedná o problém odtržený od politiky škrtů a dalších

Pavel Humhal z Ateliéru monumentální tvorby AVU vyzval v rámci akce „Nevaž se, přivaž se“ kolemjdoucí, aby se vzájemně přivázali za tkaničky. (foto: KK)

pohybů na současné politické scéně. V případě Mánesa mám pocit, že má smysl si nejdřív zamést před vlastním prahem a definovat si, jak naše výtvarná scéna má fungovat, než budeme dále politizovat celé téma privatizace. Pokud bychom tady byli kvůli privatizaci veřejného prostoru, pak by to mělo být široce politické téma. Ale my jsme tady především proto, že chceme reformovat fungování NČVU a obnovit v budově Mánesa spolkovou činnost.

 

Rozhovor vedla Kateřina Krejčová.

Rozhovor vyšel v květnové Solidaritě roku 2013.

katerina.krejcova@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •