Pád Nečasovy vlády a prohnilost českého kapitalismu

Ondřej Lánský, Jan Májíček

Nedávno uplynul měsíc od zatčení ředitelky kabinetu předsedy vlády Jany Nagyové, které spustilo poslední krizi vlády Petra Nečase. Ačkoli Nagyová společně se zatčenými exposlanci byla později propuštěna, vláda mezitím padla. To, co se děje nyní, však více než kdy předtím ukazuje, jak prohnilý český kapitalismus je. A zároveň Nečasova vláda vyprovokovala vznik hnutí, které se vymezuje proti neoliberalismu.

Nečasova vláda padala dlouho. Začalo to nedlouho po jejím složení prvními skandály se stranou Věci veřejné a zametáním korupce pod koberec v případě bývalého ministra životního prostředí Drobila. Pak následovaly různé koaliční krize každé tři až čtyři měsíce: od sporu o Ladislava Bátoru mezi TOP 09 a ODS přes nejasná odvolávání ministrů (Fuksy či Pospíšila) až po vyvrcholení kauzou Nagyová.

Na druhé straně, a to je podstatnější, se asociální škrty této vlády setkaly s aktivním a širokým odporem zdola. Dosud největším v dosavadní historii České republiky a zcela v souladu s tím, jak protestují lidé po celém světě. Největší ránu dostala Nečasova vláda demonstrací na Václavském náměstí v Praze v dubnu 2012, uspořádané společnou platformou občanských iniciativ a odborů Stop vládě, kdy proti její neoliberální politice protestovalo na 100 tisíc lidí. Ačkoli si to sama ve své aroganci neuvědomovala, vláda, která se setká s takovýmto odporem, už může jen prohrávat. A prohrála nejen, co se legitimity vládnutí týká.

Rány utržil i neoliberalismus

Druhou rovinou prohry Nečasovy vlády totiž byla samotná politika. Programové priority prosadila jen zčásti; jmenujme některé. Důchodová reforma se v podstatě zhroutila, protože do soukromého druhého pilíře – nabourávajícího solidární průběžné financování – prakticky nikdo nevstoupil. Zdravotnické nadstandardy zrušil Ústavní soud. Takzvané sKarty budou zrušeny. Nebyla prosazena vysokoškolská reforma. Naopak prošlo nespravedlivé a asociální zvýšení daně z přidané hodnoty anebo církevní restituce.

Sečteno a podtrženo: vláda s původní podporou 118 poslanců prosadila jen malou – byť sociálně škodlivou a nespravedlivou – část ze svého programu. Hlavní vládní strana ODS odchází značně oslabena, stejně jako pravice obecně. Zároveň působení této vlády vytvořilo široké sítě odporu a spolupráce, které mohou znepříjemňovat život každé další vládě, jež by chtěla pokračovat v neoliberálních reformách či politice udržování neoliberálního panství.

Pád „vysněné vlády“ pravice zanechal z počátku všechny její stoupence v šoku. Stačilo ale pár dnů a už se novinářský mainstream postavil proti „policejní a justiční zvůli“, která prý tak nespravedlivě zasáhla do politiky. Bývalý premiér Nečas společně se svými věrnými z ODS (mezi nimi například  Marek Benda) pokračuje v blouznění o „splétání kauz“.

TOP 09 přešla do výhodné opozice, ač rétoricky nadále také trvá na podpoře sto jedna hlasů vládní koalici v čele s Miroslavou Němcovou. TOP 09 své voliče ujišťuje, že ať se stane cokoli, oni budou pracovat třeba z opozice na důležitých zákonech – a to se „slušňácké“ městské elitě, která hlavně chce klid a pořádek, líbí. TOP 09 má o svůj elektorát pravděpodobně postaráno.

To ODS je na tom se svým elektorátem o poznání hůře. Stále se zmenšuje skupina lidí, která žije obdivem k Václavu Klausovi. Začíná získávat podobu spíše ultrakonzervativní a konspirační teorie vyznávající síť bloggerů, kteří si čtou navzájem své články. Druhou skupinou jsou živnostníci a podnikatelé, pro které je hlavním mottem „drzé čelo lepší než poplužní dvůr“ – lhostejno zda se jedná o malé drzounky nebo zločince napojené na státní nebo komunální rozpočty. Třetí skupinu pak tvoří ideologicky popletená směsice, která volí ODS, aby se k moci nedostali „ti socani“. Jednak proto, že „tam byl Paroubek“, a dále proto, že socani „jsou jako ti komunisti“ (navíc s nimi v krajích vládnou či spolupracují, že ano), a komunismus „už jsme tu 40 let měli“ a tak dál.

A jak je na tom levice

Na levici stále díky péči prezidenta Zemana roste a vzkvétá konzervativní levice, a to nejen vně klíčových aktérů (SPOZ), ale hlavně napříč sociálními demokraty (a komunisty) jako takovými. Konzervativní levice má jednu výhodu oproti liberálnější sociální demokracii: má tradiční, srozumitelný a vládním angažmá nezatížený jazyk. Zato u sociálních demokratů se při slovech, že to myslí upřímně, jen málokdo cynicky neusměje a nevzpomene Stanislava Grosse. Vedle toho jsou morální apely prezidenta Zemana brány vážně.

Navíc místo „modernizace“ a „reforem“ mluví konzervativní levice o „průmyslu jakožto národním zájmu“, o tom, že „Romové se neumí chovat“, a pravice že jsou zloději. Jasné a srozumitelné. To vnitřně rozpolcená sociální demokracie vůbec neumí a komunisté jsou stále zahleděni do sebe. Přitom by české levici více než prospěla levicová volební alternativa mimo ČSSD i KSČM. Ačkoli se návrhy na takové projekty občas objevují, zatím není žádný z nich dostatečně silný, aby uspěl. Pokud by takový subjekt do voleb šel, musel by uspět hned napoprvé.

Stejně jako je novinářský mainstream sjednocen na tom, že policie a státní zastupitelství to v kauze Nagyová přehnala, shodnou se na tom, že ČSSD už je díky krokům prezidenta Zemana před rozpadem. Zbožné přání. Sociální demokracie hraje mnohem důležitější roli, než kterou může hrát jedna strana stranického spektra. Je to strana, která dokáže – nebo dokázala – zorganizovat a uřídit jakýsi sociální kompromis. Není náhodou, že jejím oblíbeným místem jednání je takzvaná tripartita. Sociálně rozjitřená společnost potřebuje útěšnou vládu, která bude vysvětlovat, že pravice chtěla, aby platili chudí, ale potřeba je, abychom platili všichni. Hlavně žádné očekávání a žádné požadavky!

Rozpad sociální demokracie, či dokonce překreslení mapy české levice je fantazie pravicových novinářů, kteří české společnosti už dávno nerozumí – pokud kdy rozuměli.

jan.majicek@socsol.cz

Článek vyšel v letním dvojčísle Solidarity (č.80-81).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •