Rovnoprávnost sexuálních menšin: zákony a realita

Eliška Kubicová
Nedávné události ve Francii, Rusku a jinde jsou velmi silným připomenutím toho, že navzdory výrazným zlepšením, ke kterým v posledních letech dochází, je sen o rovných právech sexuálních menšin stále velmi vzdálený realitě. A to i v Evropě, která je v tomto aspektu výrazně napřed oproti ostatním částem světa.

 

Zákaz „propagace netradičních vztahů“

Když koncem května rozhodovala ruská Duma o zákoně zakazujícím „veřejnou propagaci netradičních vztahů“ (míněno samozřejmě především vztahů homosexuálních) a tím (mimo jiné) i konání jakýchkoliv průvodů hrdosti, zněla slova kritiky nejen od aktivistů, ale také mnoha evropských státníků. Dokonce Evropský parlament vydal usnesení, ve kterém tento krok explicitně odsoudil, společně s dalšími projevy homofobie, jež byly v nedávné době zaznamenány v několika východoevropských zemích, například v Maďarsku nebo Litvě.

Kontroverzní zákon byl putinovským parlamentem nakonec skutečně schválen a pokud projde senátem a bude podepsán prezidentem (což je téměř jisté), vstoupí v platnost a práva příslušníků sexuálních menšin v Rusku budou významně omezena. Kritika ze strany evropských politiků a lidskoprávních organizací samozřejmě pokračuje, ale našly se i souhlasné projevy, pocházející například od amerických konzervativců, jejichž postoj k této problematice je všeobecně známý a nikoho již nemůže překvapit.

Ruský krok vypadá téměř neuvěřitelně a v podstatě absurdně v kontextu současné Evropy, která míří v otázce práv homosexuálů přesně opačným směrem. V posledních dvou dekádách zde pomalu ale jistě přibývaly a stále přibývají země, které zakotvily přímo do ústavy ochranu proti diskriminaci na základě sexuální orientace nebo genderové identity, stejně jako země, které zákonem umožňují manželství nebo alespoň registrované partnerství pro páry stejného pohlaví.

Současná situace ve světě

V celosvětovém srovnání je Evropa (respektive Evropská unie) regionem, kde mají sexuální menšiny svá práva zajištěna poměrně dobře. Hnutí vystupující proti právům homosexuálů zde nemají ani zdaleka takovou razanci jako například ve Spojených státech; proti těmto právům se veřejně vyslovují v podstatě výhradně extremisté různého ražení a některé církve.

Mnohé západoevropské země měly či mají přední politiky nebo jinak veřejně činné osobnosti, které se otevřeně hlásí k odlišné sexuální orientaci. Z 28 zemí Evropské unie jich celkem 10 včetně čerstvě přistoupivšího Chorvatska umožňuje registrované partnerství stejnopohlavních párů, dalších 7 pak uznává právo na plné manželství (jako zatím poslední jej za bouřlivých protestů konzervativců uznala Francie – o tom více v článku Manželství pro všechny ve Francii z květnové Solidarity, který je dostupný na webu; ale také v britském parlamentu v současné chvíli leží návrh na zavedení manželství pro homosexuální páry).

Všechny členské země EU samozřejmě mají zákonné normy bojující proti diskriminaci, projevům nenávisti a podobně, protože ty jsou ostatně vyžadovány evropským právem. Ovšem pouze některé skutečně explicitně zakazují diskriminaci na základě sexuální orientace nebo genderové identity jednotlivce. Největší nedostatky v tomto směru nacházíme především v zemích východní Evropy, jako je mimo jiné Polsko, Maďarsko, Litva, Lotyšsko.

Tyto země mají totiž nerovné postavení příslušníků sexuálních menšin zakotvené přímo v ústavě, která explicitně vymezuje manželství jako svazek mezi mužem a ženou, takže je jakékoli zrovnoprávnění i do budoucna předem vyloučeno – pokud by tedy nedošlo ke změně ústavy, což je ale ve všech zmíněných zemích alespoň v blízké době silně nepravděpodobné.

V těchto zemích – a z tohoto pohledu by se mezi ně dala zařadit i Česká republika, která má přitom zákonné normy nastaveny poměrně příznivě – navíc platí, že společnost vykazuje mnohem vyšší míru tolerance vůči homofobním projevům. Nutno ale podotknout, že Východoevropané jsou na tom v celosvětovém srovnání stále poměrně dobře.

Relativně příznivá je situace příslušníků sexuálních menšin také v Latinské Americe, která v tomto směru zaznamenává v posledních letech poměrně bouřlivý vývoj. Páry stejného pohlaví zde mohou uzavírat manželství v Argentině, Brazílii a Uruguayi, registrovaná partnerství pak v Kolumbii a Ekvádoru. V dalších zemích probíhá na toto téma diskuse a v nejbližší době lze pravděpodobně očekávat další rozšíření tohoto seznamu.

Navzdory tomuto poměrně optimistickému vývoji stále existuje významná část světa, kde jsou práva sexuálních menšin státem ignorována, nebo dokonce systematicky potlačována. V mnoha zemích hrozí za homosexualitu tresty, v sedmi státech dokonce trest nejvyšší. Jedná se o Írán, Mauritánii, Jemen, Súdán, Saúdskou Arábii, Somálsko a Nigérii.

Když byla v roce 2008 na půdě Organizace spojených národů projednávána rezoluce zakazující „násilí, obtěžování, diskriminaci, stigmatizaci a předsudky na základě sexuální orientace nebo genderové identity“, jednalo se o významný průlom: tato tématika byla po dlouhou dobu považována v rámci OSN za tabu z důvodu očekávaného odporu.

Výsledkem byla rezoluce podepsaná k dnešnímu dni 94 státy (z nichž drtivou většinu tvoří státy Evropy a obou Amerik); 46 států nepodepsalo, dalších 54 států naopak vydalo vlastní, nesouhlasné stanovisko. Mezi přední iniciátory tohoto odporu patřil zástupce Vatikánu (s argumentem, že by taková rezoluce mohla být využita k nátlaku na státy, aby umožnily sňatky homosexuálů); většina signatářů se pak rekrutuje ze zemí severní Afriky a Blízkého východu.

Evropská realita

Z výše uvedeného by se zdálo, že je Evropa pro příslušníky sexuálních menšin nadmíru příznivým místem. Jenomže zákony, rezoluce institucí a slova politiků jsou jedna věc; realita vypadá často úplně jinak. V úvodu zprávy, kterou počátkem letošního roku vydala k problematice práv LGBT (leseb, gayů, bisexuálů, transsexuálů) Evropská agentura pro základní práva (European Agency for Fundamental Rights), se mimo jiné píše:

„V roce 2012 téměř polovina respondentů účastnících se evropského průzkumu mezi příslušníky sexuálních menšin uvedla, že v průběhu uplynulého roku zažili diskriminaci nebo obtěžování na základě sexuální orientace. Čtvrtina respondentů byla obětí útoku nebo vyhrožování násilím v průběhu posledních pěti let. V případě transsexuálních jedinců to bylo dokonce 35 procent. Jen málokdy přitom dotyční nahlásili diskriminaci nebo násilí úřadům, především proto, že byli přesvědčení, že by se tím stejně nic nevyřešilo.“

Data zveřejněná v tomto průzkumu velmi dobře ilustrují onu zmiňovanou diskrepanci mezi zákonnými opatřeními a jejich skutečnou účinností. Nebo jinými slovy: ukazují, že zavést zákony ochraňující minority je (alespoň v Evropě) poměrně snadné, ale samo o sobě to ani zdaleka nevede k větší toleranci ze strany většinové společnosti, jež je navzdory pokrokovému zákonodárství ve většině evropských zemí stále zoufale netolerantní, ba někdy až nenávistná.

Tak kupříkladu počet LGBT osob, které v posledním roce pocítily diskriminaci v práci nebo při hledání zaměstnání, je relativně nízký. Pohybuje se od 12 procent v Dánsku do 30 procent na Kypru; celoevropský průměr je 20 procent (není bez zajímavosti, že druhou nejnižší míru – 13 procent – má Česká republika). Ačkoli to stále není úplně málo, další čísla jsou mnohem víc alarmující: zhruba polovina všech respondentů (52 procent) se domnívá, že veřejné projevy nesnášenlivosti vůči LGBT osobám jsou v jejich zemi poměrně častým jevem. Kolem 75 procent se pohybuje počet těch, kteří běžně slýchají vtipy a posměšky na adresu sexuálních menšin; 9 z 10 respondentů uvádí, že byli během své školní docházky obětí šikany.

Poměrně vypovídající jsou také odpovědi na otázku po tom, jak moc jsou rozšířené urážlivé projevy ze strany politiků. V tomto případě navíc velmi plasticky vystupují rozdíly mezi jednotlivými evropskými zeměmi: počet těch, kdo odpověděli, že jsou „velmi rozšířené“, je 60 procent v Litvě, 51 procent v Itálii, 44 procent v Bulharsku. Naproti tomu stojí s pouhým jedním procentem Dánsko, Lucembursko a Belgie. I Česká republika patří mezi země se spíše nižším počtem.

Výše uvedené podle všeho znamená, že (alespoň v tuto chvíli) relativní útlum diskriminace nepramení ani tak z upřímného přesvědčení většinové společnosti o tom, že je třeba respektovat menšiny, jako spíše z poměrně úspěšné implementace a vymáhání antidiskriminačních zákonů. Jaký bude vývoj do budoucna, o tom se lze zatím pouze dohadovat; v situaci, kdy je ve většině evropských jazyků označení pro homosexuála nadávkou, a nikdo se nad tím zásadně nepozastavuje, ovšem mnoho důvodů k optimismu není.

Při pohledu na mapu je relativně jasně vidět, že se situace výrazně zhoršuje směrem na východ, s o něco menší intenzitou pak směrem na jih.

Co z toho plyne pro Česko?

Česká republika byla vždy poměrně liberální, respektive tolerantní zemí, mimo jiné díky své silné sekulární a humanistické tradici. Výsledky zmiňovaného výzkumu i náš právní řád naznačují, že skutečně zřejmě patříme k nejtolerantnějším evropským zemím. Případy diskriminace nebo násilí jsou výrazně méně časté než jinde, podle průzkumů CVVM se navíc pomalu, ale jistě zvyšuje počet těch, kteří se domnívají, že páry stejného pohlaví by měly mít právo na uzavření manželství nebo i adopci dětí.

(Jiří Hromada v rozhovoru, který vyšel v Solidaritě loni v srpnu, v souvislosti se zavedením registrovaného partnerství v Česku uvedl, že „v roce 2006 [jsme] udělali ústupek, abychom získali potřebné hlasy […], a sice ten, že jsme připustili v paragrafu 13, odstavci 2 větu: ‚Trvající partnerství brání tomu, aby se některý z partnerů stal osvojitelem dítěte.‘ Přistoupili jsme na tuto formulaci, protože nám bylo zcela jasné, že je to protiústavní moment a že stačí, aby zákon vstoupil v platnost a ti, kteří s tím budou mít problém, podali stížnost k Ústavnímu soudu, a ten to musí zrušit. Pohříchu ale stále čekám na dvojici, která by tohoto kroku chtěla využít. Občan této země může kdykoli požádat o adopci dítěte jako jedinec. Takže je neuvěřitelné, že jej o toto ústavní právo nějaká zákonná norma připravuje.“ – rozhovor Čeká nás horký podzim.

Přesto přese všechno ale zůstává pravdou, že každodenní zkušenost vykresluje poněkud odlišný obrázek. Přihlouplé posměšky na adresu homosexuálů jsou v podstatě normou, a to mnohdy i mezi jinak poměrně kultivovanými lidmi. A mnohem zásadnější jsou případy, kdy slýcháme homofobní projevy od vlivných osobností. Takto jsme při příležitosti průvodů Prague Pride v posledních dvou letech byli svědky poměrně razantních výbuchů homofobie, vycházejících z katolicko-konzervativních kruhů, blízkých bývalému prezidentovi Klausovi.

Ostatně na skutečnost, že tolerance vůči sexuálním menšinám u nás ani zdaleka není samozřejmá, poukázala i takzvaná kauza Putna. Některé argumenty používané v této věci prezidentem Zemanem byly velmi podobné těm, které zaznívaly na přelomu května a června v Rusku; své rozhodnutí nejmenovat literárního historika Putnu profesorem Zeman oznámil (shodou okolností?) na Mezinárodní den proti homofobii (více o kauze v článku Plody přímé volby).

I česká společnost má tedy před sebou ještě poměrně dlouhou cestu k dosažení úplné rovnoprávnosti sexuálních menšin. Zmiňované konzervativní skupiny jsou a pravděpodobně v nejbližší době zůstanou poměrně marginální záležitostí; čímž se nicméně nesmíme nechat ukolébat. Hrají jim do karet dvě podstatné skutečnosti.

Zaprvé mají poměrně privilegovaný přístup do médií a veřejného prostoru obecně, který zcela neodpovídá jejich početní síle. Souvisí to jednak s jejich blízkým vztahem k bývalému prezidentovi a dalším politikům, jednak s trendem posilování vlivu katolické církve, jež byl nedávno ukotven i ekonomicky skrze takřečené církevní restituce (těm jsme věnovali zejména článek Co bylo ukradeno, musí být vráceno?).

Zadruhé, a to je podstatnější, podobné tendence budou nevyhnutelně přežívat tak dlouho, dokud budou dopadat na úrodnou půdu. Dokud nám budou „nevinné“ vtípky či poznámky na adresu homosexuálů připadat normální, nebo alespoň dostatečně neškodné na to, abychom se proti nim nevymezovali pokaždé, když je uslyšíme.

Cílem tohoto textu bylo ukázat, že formální rovnoprávnost není dost, protože skutečná rovnoprávnost nastane teprve tehdy, až bude plně uznána posledním členem naší společnosti. Toho samozřejmě nelze dosáhnout ze dne na den, ale můžeme alespoň začít. Například tím, že budeme ve svém okolí s důrazem bojovat proti jakýmkoli homofobním tendencím, byť by byly skryté třeba ve formě vtipů a náhodných poznámek.

eliska.kubicova@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •