Gabi Zimmer: Na krizi nejvíce doplatily ženy

„Jsem jenom parlamentářka,“ říká o sobě se sebekritickou nadsázkou radikálně levicová europoslankyně Gabi Zimmer. Foto: Solidarita (Kateřina Krejčová)

Škrty dopadají celoevropsky na ty nejzranitelnější. Zvláště na ženy, které měly za stejnou práci výrazně nižší mzdy než muži už před krizí. Proč se tomu dosud nevzepřely odbory? A existuje alternativa k asociální politice? Můžeme ji spatřovat v řecké radikálně levicové opozici. Také z bývalé východoněmecké vládní strany se vyvinula fungující moderní levice. Mohou si z tohoto příkladu vzít něco čeští komunisté? I na to přišla řeč s německou europoslankyní a předsedkyní klubu Evropské sjednocené levice a Severské zelené levice.

Jako europoslankyně se specializujete mimo jiné na rovnost mužů a žen – nejen v zaměstnání. Jak změnila současná krize život evropským ženám?

Rozlišujme fáze krize. Na začátku této ekonomické a finanční globální krize byli postiženi především pracovníci různých odvětví průmyslu, zaměstnanci automobilek a podobně. Avšak v posledních dvou letech, kdy byla zavedena takzvaná úsporná opatření, postihuje krize stále častěji ženy. Je to kvůli škrtům ve veřejných rozpočtech, škrtům v sociálních výdajích, ve zdravotnictví a vzdělávání. Země jako Řecko nebo Španělsko dosahují vysoké míry nezaměstnanosti žen. Od počátku krize obecně vzrostlo ohrožení ženské populace chudobou.

V členských státech eurozóny je ve jménu obnovy konkurenceschopnosti vyvíjen tlak na seškrtání všech sociálních výdajů. Ze stejného důvodu jsou lidé nuceni pracovat v podmínkách „flexikurity“, v prekarizovaných podmínkách, a vzrůstá míra chudoby. (Flexikurita je spojována s důrazem na „flexibilitu“ zaměstnanců v sociálních státech, je využívána neoliberální rétorikou – pozn. redakce.) Předpokládáme, že to bude mít značný vliv na starší obyvatelstvo a různé rizikové skupiny v Evropské unii. Na ženy obecně, ale především na migrantky, příslušnice etnických minorit, ženy s dětmi nebo ženy samoživitelky. Pod drobnohledem mám také postupující prekarizaci akademických zaměstnání, která ženy zastávají. (Prekarizace práce znamená devalvaci plnohodnotného pracovního poměru na částečné úvazky a podobně – pozn. redakce.)

Toto jsou tendence, s nimiž musíme bojovat a které musíme zastavit. Musíme obnovit veřejné služby, vytvořit pracovní místa a zároveň dát ženám možnost kombinovat rodinný a pracovní život.

Mluvíte o šovinismu odborářů. Proč jsou odbory pro ženy pořád tak málo atraktivní?

Odbory vyrostly z bojů za práva průmyslových dělníků. Dlouho byly předpokládanou samozřejmostí určité charakteristiky jejich předáků, jako je schopnost motivovat či být dostatečně slyšet. A v odborech se tradičně mělo za to, že ženy nemohou plnit tyto funkce. V posledních pětadvaceti  letech od sjednocení Německa sice najdete ženy v odborech, ale na jejich vrcholu jsou zpravidla muži. V odborech stále není rovnost pohlaví považována za kardinální problém.

K tomu odbory musí chápat, že existuje velmi podstatný problém pracovníků s časově omezenou pracovní dobou a že tento druh prekarizované práce má zřetelně ženský aspekt. Vypadá to, že už pochopily, ale trvalo jim to příliš dlouho. Odborové svazy by se aktuálně měly více zajímat o rovnost pohlaví a samy zapojovat více žen do vedení.

Myslíte si, že Evropská odborová konfederace dosáhla úspěchů ve snižování platového rozdílu mezi pohlavími?

Podíváte-li se na výsledky – nikoli. Co se Německa týče, je na předposlední příčce platové rovnosti pohlaví ze všech členských států Unie. Je zde dvacetipětiprocentní rozdíl mezi platy žen a mužů. Odbory jsou sice na správné straně, pokoušejí se odstranit platovou nerovnost mezi pohlavími, ale musejí se snažit více: měly by například pravidelně zahrnovat tuto otázku do vyjednávání se zaměstnavateli o mzdách a o kolektivních smlouvách.

Člověka napadne, pokud platovou rovnoprávnost adekvátně neprosazují odbory, kdo tedy…

Ano… každopádně potřebujeme zastavit privatizace a liberalizaci veřejného prostoru a služeb – ženy tvoří většinu zaměstnanců v této sféře. Zároveň je nám třeba takových veřejných služeb, které ženám umožní, aby kombinovaly rodinný život s pracovním. Potřebuje legální i mimoprávní závazky, které ženám ulehčí vymáhání jejich práv.

Chybí nám diferencovanější statistiky zohledňující nerovnost pohlaví. Uvedu příklad Německa: je sice na prvních příčkách zaměstnanosti žen, ale zevrubnější pozorování ukazuje, že má nejvyšší podíl žen pracujících v prekarizovaných zaměstnáních. Skloubíte-li obě tyto skutečnosti, vyjde vám, že Spolková republika je na vrcholu zaměstnanosti žen právě díky značnému podílu prekarizované práce. A právě proto potřebujeme více statistických dat, která osvětlí, co prekarizovaná práce obnáší a jak konkrétně ovlivňuje nerovnost pohlaví.

Foto: Solidarita (KK)

Zmínila jste migranty. Jaká je nyní jejich situace napříč Evropou… zhoršují se jejich životní podmínky?

Zhoršují. V podmínkách krize se některé vlády uchylují k mobilizacím, které se zaštiťují nacionalismem. V Evropě se zavádějí bariéry, které ji mají „ochránit“ před migranty ze zemí postižených válkou, hladomorem, přírodními katastrofami. Postavme se tomu. Je naopak nutné zajistit sociální a lidská práva pro migranty a uprchlíky. Ovšem migranti dnes bohužel ani nejsou zmiňováni v rámci Evropské charty sociálních práv. Levice by měla bojovat za to, aby migranti byli zahrnuti do všech evropských sociálních a lidských práv. (K tomu viz článek Za práva migrantů a migrantek – pozn. redakce.)

A co částečná fašizace v Řecku? Může krajně pravicový „výklad“ problému dlouhodobě získávat lidi?

Nemyslím si, že by to bylo automatické. Lidé nepůjdou za nacionálně populistickými či fašistickými uskupeními samozřejmě. V řecké straně Chryssi Avgi (Zlatý úsvit) je však spatřována alternativa zavedených stran, které nejsou schopny zemi spravovat v čase krize. A pokud nejsou demokratické strany schopny ukázat demokratickou cestu z krize a ospravedlnit opatření, která jsou vydávána za nutná, bude se stále více lidí poohlížet po takových uskupeních, jako je Zlatý úsvit. Podle posledních průzkumů má tato strana zhruba dvanáctiprocentní podporu, což nepochybně ohrožuje demokracii.

Proto jsem ráda, že SYRIZA, která sdružuje levicové síly v Řecku, se rozhodně postavila proti Zlatému úsvitu a přesvědčuje občany o nutnosti demokratické cesty z krize. (V lednu proběhla masová antifašistická demonstrace v Athénách – pozn. redakce.) Nadto chce do překonání krize zapojit banky, finanční trhy, superbohaté a zastavit privatizace veřejného majetku i služeb.

Jaké máte zkušenosti se zástupci SYRIZY?

Účastnili jsme se dlouhých diskuzí s jejím předsedou Alexem Tsiprasem. A myslím, že on je pozoruhodný levicový politik. Mladý muž s bohatými zkušenostmi z politického boje – velmi dobrá kombinace pro levici. Tsipras je vnímán jako poctivý bojovník za spravedlnost, který není zapleten do korupčních sítí v Řecku. Proto je akceptován a zároveň prezentuje návrhy na cestu z krize, včetně té dluhové. Například požadoval svolat dluhový audit – podobně jako Německo v roce 1953 – a navrhnout splacení dluhů, ovšem jen takových, za které je Řecko skutečně zodpovědné, nikoli těch, které byly způsobeny spekulacemi mezinárodních finančních trhů. (K Řecku viz rozhovor s Panosem Garganasem – pozn. redakce.)

Co říkáte na nová hnutí reagující na škrty, mezi které patří třeba španělští Indignados?

V Evropě máme nyní novou generaci sociálních hnutí. V listopadu roku 2012 jsem se účastnila konference ve Florencii, kde se setkala nová sociální hnutí s těmi tradičními. Myslím, že potřebujeme nový začátek. Třiadvacátého března bude v Bruselu pořádána konference sociálních hnutí, odborů a různých levicových sil, které chtějí organizovat rozsáhlé protesty proti úsporným opatřením. Dobře že se sdružují, bude možné testovat novou politickou kulturu a připravovat se na další summit, který je plánován na konec května či začátek června v Athénách.

Je důležité hledat nové formy spolupráce, protože se nacházíme v defenzivní pozici. Musíme být otevření a pracovat nejen na úrovni jednotlivých států, ale i na nadnárodní úrovni. Jedině na této úrovni můžeme porozumět neoliberální politice; nemáme žádnou jinou referenci.

V řadě zemí radikálně levicové strany chybí. Čeští komunisté se distancovali od minulého režimu, ale neprodělali transformaci v moderní levici. Vy takovou zkušenost máte. Můžete přiblížit, jak se bývalá vládnoucí strana Sozialistische Einheitspartei Deutschlands (Sjednocená socialistická strana Německa) proměnila v dnešní Die Linke (Levici)?

Na začátku bylo rozhodnutí skoncovat s veškerými formami stalinismu. Na kongresu roku 1989 jsme se dohodli, že chceme dále pokračovat a že socialismus znamená více než to, čeho jsme byli svědky v letech předtím, a také že mnoho lidí je členy Sjednocené socialistické strany, protože chtějí bojovat za lepší svět, a nikoli za stalinský totalitní systém. Chtěli jsme tuto stranu opustit jiným způsobem, protože nám přišlo čestnější říkat, že jsme ti samí lidé, ale poučení. Poznali jsme, že jít cestou takzvaného socialismu bez dostatku demokratických práv není možné. Poučili jsme se, že nikdy není možné říkat: nejprve vybudujeme novou společnost a až potom uvažujme o demokracii. Je třeba demokracii zavádět od samého počátku. Přitom nebylo možné, abychom se jako řadoví členové Sjednocené socialistické strany vzdávali odpovědnosti za minulá léta; nemohli jsme jen obviňovat přestárlé vedení z toho, že ztratilo kontakt s realitou nebo nerozumělo perestrojce. Jako členové jsme to dlouho tolerovali a museli jsme za to převzít zodpovědnost a reflektovat svou minulost v Německé demokratické republice. Po těžkých diskuzích jsme se rozhodli, že lidé, kteří pracovali pro tajné služby, o tom musejí mluvit otevřeně, přičemž bude u každého zvlášť rozhodnuto, smí-li za stranu kandidovat.

To zní jako dobrý recept…

Myslím, že Die Linke je jedinou stranou v „postkomunistické“ Evropě, která byla schopna vydat se touto cestou. Díky tomu jsme se v letech 2005 a 2011 mohli sloučit s jinou částí organizace, v níž převažovali odboráři ze západního Německa, a vytvořit novou levicovou stranu. Nicméně my z

Ukázka rozhovoru vyšla v Haló novinách

bývalého východního Německa jsme byli toho názoru, že západní levice by také měla reflektovat své chyby z minulosti a nevymlouvat se jen na oslabení své pozice někdejší politikou východní části.

My jsme se poučili v několika ohledech. Zaprvé, nikdy neoddělujme lidská práva od sociálních a individuálních. Levice má bojovat za lidská práva a neomezovat se na tvrzení, že lidská práva jsou jen ideologickým nástrojem vládnoucí třídy. Zadruhé, chceme-li změnit společnost, musíme být schopni se učit a přijímat novou politickou kulturu.

Pokud má společnost mít novou kulturu, musíme ji mít také, pokud má být udržitelná, musíme se i my chovat udržitelně, pokud bojujeme za práva žen, měli bychom je být schopni uplatňovat v našich organizacích, pokud bojujeme za emancipaci, tak bychom ji sami měli reflektovat. Pro současnou moderní levici existují nová kritéria: levice by měla být evropská, integrovat sociální hnutí, bojovat i za individuální svobody, bojovat za emancipaci žen a musí se zříci nacionalismu.

Úvodem jste zmínila konkurenceschopnost. V jejím jménu se v evropských zemích osekávají zákoníky práce podle vodítka Číny nebo Afriky. Zdá se, že chceme-li dlouhodobě čelit této tendenci v Evropě, musíme se zasazovat za práva pracujících v třetím světě. Artikulujete na půdě europarlamentu takové požadavky?

Ano. I když jsou samozřejmě v Evropské unii různé pozice – od starých konzervativců přes průmyslové lobbisty až po lidi, kteří více reflektují životní a pracovní podmínky lidí i mimo Unii. Mnoho evropských poslanců je angažováno v záležitostech důstojnosti života a práce v zemích, jako je Čína, Indie, Brazílie nebo Spojené státy. V závislosti na organizační struktuře Evropského parlamentu vysíláme konkrétní delegace na jednání s parlamenty po celém světě. Pořádáme setkání s čínskými delegáty, s takzvanými ACP zeměmi (Afrika, Karibik, Pacifik). Díky tomu máme konkrétní informace a zároveň konkrétní možnosti k vyjednávání se členy ostatních parlamentů.

Tento rok byl pořádán již čtvrtý vrcholný summit mezi Komunistickou stranou Číny a různými politickými stranami europarlamentu. To je pro nás velmi zajímavé a důležité: Čína má zájem o užší spolupráci s Unií. A my bychom měli této příležitosti využít i k diskuzi, nejen k vytváření tlaku a kladení požadavků. Jako europoslanci můžeme zprostředkovávat své pozice a názory ostatním; ovšem v dialogu, nikoli formou závazných požadavků.

Jak si představujete budoucnost kapitalismu?

Kapitalismus se musí změnit, neboť ten současný není schopen řešit globální problémy, s nimiž se potýkáme. Není schopen vyřešit ekologickou krizi, změnu klimatu, potravinovou krizi a další. Netuším, zda dojde k revoluci, která zničí kapitalismus a vybuduje novou společnost, jak se domnívají mnozí naši spojenci na radikální levici. Myslím, že musíme hledat cestu transformace už teď a začít s budováním nové společnosti uvnitř této.

Největší výzvou pro levici je budování předpokladů pro takovou transformaci. Rozšiřovat demokracii, solidaritu, lidská a sociální práva. Uvažovat o redukci pracovní doby, o novém charakteru práce, o demokratizaci ekonomiky, včetně finančních trhů. Jakožto radikální levice však musíme zohledňovat poměr sil a na základě těchto prvních kroků rozvíjet vlastní strategii. Je to běh na dlouhou trať a opravdu nemůžu říci, jestli se kapitalismus zhroutí tento měsíc, za dva roky nebo kdy. A také nevím, co přijde po současném kapitalismu. Fašismus, nové diktatury?

Pokud chceme překonat tento druh kapitalismu, musíme začít nyní – učinit první kroky a zároveň motivovat ostatní, motivovat je k tomu, aby kladli současnému kapitalismu všemožný odpor. Aby se postavili proti novým privatizacím, liberalizacím a tak dále. Musíme hájit své vlastní zásady a hledat nové cesty.

 

Rozhovor vedl při příležitosti karlovarského semináře Nadace Rosy Luxemburgové k problematice rovnosti mužů a žen v prosinci 2012 Lukáš Matoška. Videozáznam, který vyjde na TV Solidarita, pořídila Kateřina Krejčová. Na přepsání záznamu se podílel Adam Bartoš.

lukas.matoska@socsol.cz

Vyšlo v březnové Solidaritě roku 2013

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •