Karolína Chloubová: Nebýt tunelu Blanka, měli bychom Prahu bez bariér

Vážená čtenářko, vážený čtenáři,
 
bezplatně zde zveřejňujeme články, které už vyšly v Solidaritě. Činíme tak proto, aby si je mohl přečíst každý – bez ohledu na to, zda se v jeho okolí nachází distribuční místo či zda si může dovolit předplatné. Čtete-li naše články pravidelně a umožňuje-li Vám to Vaše situace, velmi oceníme, pokud si Solidaritu předplatíte. Předplatitelé udržují vydávání časopisu v chodu.
 
S díky
Vaše redakce

 

Karolína Chloubová (foto: Solidarita)

V rozhovoru jsme se stačili dotknout jen dvou druhů jejích občanských aktivit. Také díky jejímu odhodlání nedávno proběhl Studentský Majáles. Ten majálesovou akci zbavil komerce a vrátil do hry studentskou kritiku. Vedle toho, že je členkou iniciativy Za svobodné vysoké školy, se angažuje za bezbariérové město. Adresovala otevřený dopis primátorovi poté, co byla kvůli developerovi uzavřena jedna z mála přístupných stanic metra v centru Prahy. Proti těmto a dalším společenským bariérám bojuje Karolína Chloubová.

 

MAJÁLES PATŘÍ STUDENTŮM

Proč vlastně letos v květnu proběhly dvě majálesové akce?

Z pozice organizátorky Majálesu, kterému jsme dali přívlastek Studentský, bych řekla, že se konal jenom jeden majáles, a potom je zde akce zvaná Pražský Majáles, ale tu my za majáles nepovažujeme. Nejde totiž o akci, kterou iniciují a pořádají studující. Ti jsou k ní spíše jen přizváni. O celé akci rozhoduje někdo jiný. A už v tomto bodě vidíme velký problém. Myslím, že to studenty dokonce celkem degraduje, jako by sami nebyli schopni si tuto slavnost uspořádat. Naše představa o majálesu se tedy liší, a to ne jen v tomto bodě.

O čem tedy skutečný majáles je?

Co je na majálesu podstatné, je právě to, že ho organizují studenti. Když se podíváme na historii, vždy to byla studentská záležitost, což se promítlo v kritické podobě průvodu. Studenti v nich satirickou formou poukazovali na společenské problémy. Kritika byla pro tuto akci důležitá, v různých historických obdobích se týkala různých společenských problémů, a proto byly tyto slavnosti často zakazovány.

A čím se oproti tomu vyznačuje Pražský Majáles?

Studentský Majáles podpořil i nejznámější americký disident – Noam Chomsky

Akce ve Stromovce tento kritický potenciál ztratila. Není divu. Je to předně komerční festival, tvořený známými moderátory, kapelami a podobně. Také se za něj platí poměrně vysoké vstupné. Kritiku tam ani nikdo nechce, ta by přece odrazovala zákazníky, kazila by zábavu a to škodí zisku. Vysoké vstupné už předem vylučuje řadu studentů z účasti. A zde se dostáváme k poměrně závažnému problému. Jde o to, že kdo neplatí, nevolí – čili chceš volit, zaplať. Pokud si studenti nekoupí vstupné na Královskou párty, kde se vybírají kandidáti na krále majálesu, a pak také na samotný Majáles, což může stát klidně třeba 450 korun, tak si nemohou zvolit krále.

Komunikovali jste s organizátory konkurenční akce?

S organizátory Pražského Majálesu jsme se na jejich výzvu sešli někdy v listopadu. Nabídli nám, že by se náš projekt mohl stát součástí toho jejich. To jsme museli odmítnout, pochopitelně. Nicméně nabídli jsme jim spolupráci, konkrétně účast na debatách o tom, co majáles je. Později s námi organizátoři odmítali komunikovat. Odmítali také účast v médiích, když jsme u toho byli my. A to nejhorší, co přišlo, bylo, že nám začali dělat problémy v různých redakcích, s nimiž mají dobré vztahy. Z časopisu StudentPoint nám dokonce stáhli článek, protože se jednomu z organizátorů nelíbil. Vtipné je, že nás označili za „militantní“.

Jak s komerčním „majálesem“ souvisí takzvaná Miss Univerzity Karlovy?

Jde o projekt, který sem přišel asi před dvěma roky, je propojen s Pražským Majálesem. Vítězka Miss UK se uchází o titul Miss Majáles.

Co si o této akci myslíš Ty nebo kolegové?

Jednak tato soutěž podle nás nepatří na Karlovu univerzitu. Se schopnostmi a inteligencí to nemá mnoho společného. Jde tam hlavně o to, jak studentka vypadá. Přijde nám velmi nedůstojné, aby se studentky před svými děkany, vyučujícími a spolužáky procházely na pódiu v plavkách a ti je pak hodnotili. Celkově takovéto soutěže vedou ostatní k tomu, aby krásu spatřovali v jednom předpřipraveném obrazu, a to není dobře. Co se týče napojení na majáles, tak my jsme oproti tomu volili krále, respektive královnu. Nediskriminovali jsme na základě pohlaví, kdežto na Pražském Majálesu je jen král, na toho kandidují jen pánové, pro studentky je titul miss. Takže studentky se tam procházejí v plavkách, zatímco pánové se ucházejí o titul krále, který dostane klíče od Prahy. (K této kauze viz článek Soutěže miss aneb kdo vlastně konstruuje ideál krásy?, který vyšel v Solidaritě 77 – pozn. red.)

Zmiňovala jsi, že vás zajímala historie majálesů. Diskutovali jste o tom. Jak na ní konkrétně navazoval váš autentický Majáles, který proběhl v prostorách Karlovy univerzity?

Každý z nás se zhlédl v jiném majálesu v historii. Sledovali jsme, jak majálesy probíhaly dřív. Jeden významný, na který jsme uspořádali i přednášku, byl majáles z roku 1965. Na něm byl zvolen králem básník Ginsberg. Další významný, který nás inspiroval, byl po dlouhé době povolený majáles roku 1956. A samozřejmě nás inspiroval i Jirásek. Všechny tyto majálesy v sobě mají kritické prvky. Náš Majáles na ně navázal tím, že vytvořil prostor k tomu, aby na něm nějaká kritika mohla zaznít. A vlastně ještě na tuto podstatnou věc jsme navázali. Že jsme jako studující schopni si slavnost uspořádat sami.

Jaká kritika zazněla?

Předně bych upozornila, že za celý Majáles jsme nemohli zvolit jednotné téma a jednotně se postavit za nějakou věc, protože Majáles má vytvářet prostor pro různé názory. Nicméně silně tam byl odsouzen kapitalismus transparentem „Kapitalismus? Ne, raději knihu“. Na jiném transparentu bylo možné číst ironické „S kapitalismem na věčné časy“, případně si vybavuji ještě nápis „Peníze – základ života“. Dále studenti parodovali nacionalismus: „Malé Čechy – Maločechům“.

V rámci předmajálesového dění proběhlo několik akcí, přičemž tou nejdůležitější, souhlasíš-li, byla Akademická noc. Ta proběhla na několika fakultách, zejména na pražské filozofické. Jak ji hodnotíš?

Byla to určitě největší akce předmajálesového dění. Navazovala na Noc univerzit a Týden neklidu (loňské protesty proti vysokoškolské reformě, viz tehdejší čísla Solidarity na webu – pozn. redakce). Téma reformy vysokoškolského zákona je totiž stále aktuální a studenty zajímá. Dosud nevíme, jak bude konečná podoba novely vypadat, byla tu tedy poptávka po debatě na toto téma. Dále různí akademici během Noci přednášeli o ideji a poslání univerzity. Cílem bylo i v ostatních studentech vzbudit o toto téma zájem, neboť podobné akce vytvářejí nějaký pocit sounáležitosti v rámci akademické obce. Bez toho by asi nikdo neměl chuť bránit akademické svobody, na něž vláda často útočí. Konaly se i přednášky zabývající se tématy od lidských práv přes životní prostředí až po prezentaci různých spolků. (Viz článek Studentské hnutí – jak dál, který vyšel v Solidaritě 77.)

Zmínila jsi reformu vysokoškolského zákona. Jak vnímáš právě probíhající diskuzi o novele, která je v dané situaci ve fázi vnitřního připomínkového řízení?

Akademická obec zmiňuje několik zásadních výhrad k novele. Hrozí určitá nebezpečí, což připomíná minulý rok, mimo jiné přetrvávají tendence k prosazení manažerského modelu řízení škol. Je třeba o věcech diskutovat mezi studenty už teď, bez toho, pokud bude potřeba opravdu začít protestovat, nebudou studenti vědět, o co jde. Diskuze o těchto věcech upevňuje akademickou samosprávu, aby ji pak také jako v případě majálesu za studenty nevykonával někdo jiný. Jak jsem zaslechla, Karlova univerzita je jednou z mála, kde studenti nejsou v senátu jen na okrasu.

 

Bezbariérových stanic metra je v Praze málo…

ZA MĚSTO BEZ BARIÉR

Zároveň se angažuješ za bezbariérovou Prahu, za takové město, které by bylo přístupné všem. V té souvislosti jsi před časem psala otevřený dopis primátorovi hlavního města Prahy…

Otevřený dopis jsem psala loni v srpnu. Účastnila jsem se happeningů, které pořádalo sdružení Asistence. V Praze se bezbariérové úpravy provádějí velmi pomalu. V centru se naposledy jako bezbariérová stanice metra roku 2011 zpřístupnila Národní třída, před tím Florenc roku 2006. Na té prodlevě je vidět, že město se tím moc netrápí. V centru je hrozné se pohybovat, protože jakmile někam jede metro, tak trasy tím směrem nejsou suplovány jinými spoji, a ve velké většině zastávek metra nevystoupíte. Je to taková tyranie přestupování. Když se chci dostat někam na Malou Stranu řekněme z Černého Mostu, nemohu jet pouze metrem, musím metrem, pak tramvají a pak zas přestoupit na jinou tramvaj. Přičemž bezbariérové tramvaje rozhodně nejezdí každých 10 minut, to by byl luxus. Takže důvod, proč jsem napsala ten dopis, je, že se situace zásadně změnila k horšímu, neboť se kvůli soukromému zájmu, který se upřednostnil, zavřela stanice metra Národní třída na dva roky, aniž by vlastně byla nějaká náhrada lidem, kteří jsou tím poškozeni. Dále jsem se v dopisu ptala, jak se primátor k věci staví, připomněla jsem mu předvolební sliby ODS, jimiž se zavázali k tomu, že zpřístupní řadu stanic metra. (K tomu viz článek Smuteční průvod za stanici metra Národní třída, který vyšel v Solidaritě 68 – pozn. red.)

Jak dlouho se například Ty dostáváš z domova do školy?

Kvůli uzavření Národní třídy se mi cesta do školy protáhla o půl hodiny. A na té cestě vás může hodně věcí překvapit, jako třeba nejezdící výtah na Florenci. Další problém je, že během studia často jezdím na přednášky do Jinonic, ale jinonická zastávka není bezbariérová. Zdůrazňuju, že investice do bezbariérové dopravy nejsou investicí pro úzkou skupinu lidí, každý bude jednou starý a každý bude dopravu bez bariér potřebovat. Výtahy jsou využívány i rodiči s kočárky, lidmi po úrazech, cestujícími se zavazadly. Prostě bezbariérová doprava zkvalitňuje život širší veřejnosti. Pokud je někdo pohybově znevýhodněn, tak si opravdu rozmyslí cestu do divadla, ví-li, že mu cestování jen tam zabere třeba půl druhé hodiny s třemi přestupy a čekáním na bezbariérové spoje, a totéž musí absolvovat nazpět.

Ostatně projekt takřečeného Copa centra, který realizuje magnát Sebastian Pawlowski, vedle toho, že zavřel jedinou bezbariérovou stanici široko daleko, byl kontroverzní i proto, že zlikvidoval gotickou zástavbu v podzemí a zastavuje jedno z mála veřejných prostranství v této lokalitě. O co tady podle Tebe jde?

Nelíbí se mi nepoměr, s nímž se tu k lidem přistupuje. Pawlowski si přinejmenším na své Copa centrum vydělal pronájmem Škodova paláce magistrátu, který město před lety paradoxně prodalo za babku. A teď magistrát panu Pawlowskému dovolil uzavřít stanici Národní třída desetitisícům Pražanů jenom proto, že on si chce stavět kanceláře. Co z toho ti Pražané, kterým se teď prodlužuje cesta, budou mít, opravdu nevím. Ale ti, kdo tuto dohodu uzavírali, si jistě přilepšili. Pravdou je, že magistrát nebyl schopen ani vyjednat, aby se Pawlowski podílel na financování výtahu na Národní třídě, ačkoli když se výtah začal budovat, už se vědělo, že se tam ty kanceláře stavět budou. Magistrát vůbec není schopný s různými developery domluvit spolufinancování výtahů na metro. Přitom byla už řada projektů, kde se toho dalo využít, mimo jiné při stavbě Paladia (stanice metra Náměstí Republiky, do které byl zabudován vstup do obchodního centra, je nadále bariérová – pozn. red.).

Dá se nějak vyčíslit a k něčemu početně přirovnat, na kolik by vyšla zcela bezbariérová doprava v Praze?

Máme tu spoustu nákladných projektů, které město realizuje. Mezi největší patří tunel Blanka. Za tu cenu, na kterou se projekt nakonec vyšplhal, by bylo možné realizovat plně bezbariérovou Prahu. Škoda, že podobně objemné částky nejsou investovány právě do veřejné dopravy. Místo toho se všemožně podporuje doprava osobní, automobilová, která Praze škodí.

Můžeš uvést příklad nějakého konkrétního města, kde se podařilo plně bezbariérovou dopravu vybudovat?

Dobrým příkladem je Vídeň. Dopravu bez bariér ve Vídni začali řešit v devadesátých letech a za těch dvacet let udělali spoustu práce. Metro je kompletně bezbariérové, ba dokonce některé stanice metra jsou vybaveny více než jedním výtahem. V rakouské metropoli si uvědomují různé výhody bezbariérové dopravy, vědí totiž, že obyvatelstvo stárne a každý bude přístupnou dopravu jednou potřebovat.

Existuje cesta ze současného stavu? Je kritika, kterou vyjadřujete třeba prostřednictvím zmíněného sdružení Asistence, slyšet? Zajímají se lidé o věc, reagují na situaci politické strany jinak než ODS?

Asistence se snaží o to, aby se přijala nějaká koncepce. Má jít o dlouhodobou koncepci vybudování bezbariérové dopravy, jež by říkala, co se zpřístupní, přičemž výhledově by se počítalo s plošným zpřístupněním. To je cíl, o kterém se Asistence pokouší jednat se zastupiteli. Bohužel, když jedni zastupitelé něco slíbí, není jisté, jestli se toho budou držet ti po nich. Nicméně téma bezbariérovosti se daří čím dál více prosazovat. Jde o velkou zásluhu Asistence a jmenovitě Erika Čipery, bez kterého by se o tom možná ani nemluvilo.

 

Rozhovor vedl Lukáš Matoška.

lukas.matoska@socsol.cz

Vyšlo v červnové Solidaritě roku 2013 (č.79)

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •