Bydlení – zboží jako každé jiné

Tvrzení, že bydlení je zboží jako každé jiné, není chmurný popis situace, kdy lidé ztrácejí bydlení jen pro své nízké příjmy. Je to závěr prvního odstavce úvodu „Koncepce bydlení ČR do roku 2020“ – dokumentu, podle kterého se řídí současná bytová politika státu. Není proto divu, že bytová politika v Česku dlouhodobě selhává.

Připomeňme si nejdříve dvě pravděpodobně nejzávažnější bytové krize, které se udály za poslední rok, a sice ve dvou lokalitách – na ostravském Přednádraží a v ústeckých Předlicích.

 

Přednádraží

Po letech neřešených problémů s kanalizací stavební úřad rozhodl, že je nutné obyvatele Přednádraží vystěhovat. Situace byla způsobena dlouhodobým sporem majitele Roztočila s obcí o to, kdo má infrastrukturu poškozenou povodněmi opravit.

Ač bez viny, museli se obyvatelé – většinou bez nabídky náhradního bydlení – vystěhovat. Své domovy sice opustit odmítli, avšak se stupňujícím se tlakem (byla vypnuta voda, vyhrožovalo se odebráním dětí, úřady práce odmítly vyplácet dávky) jich stále více odcházelo, povětšinou na ubytovny. Postupem času zůstal obydlen pouze dům číslo 8, jehož obyvatelé se jej stále pokouší opravit svépomocí.

Není bez zajímavosti, že poblíž Přednádraží se má vybudovat soukromá vysoká škola, takže vysídlování lukrativních pozemků přišlo jako na zavolanou. Přednádražní situaci jsme věnovali sérii článků v Solidaritě číslo 70, 71 a 72 (k dispozici na webu).

 

Předlice

V ústecké čtvrti Předlice se po letech chátrání propadl strop činžovního domu, přičemž usmrtil jednu obyvatelku. Město evakuovalo zbylé obyvatele do tělocvičny, ovšem nebylo schopné jim zajistit důstojné bydlení: skončili na ubytovně v Krásném Březně. Tento objekt vlastní firma Czech Property Investment (CPI) – stejná společnost, které patřil propadlý dům. Ta se náhle začala zajímat o stav ubytovny, načež konstatovala, že je nevyhovující, vypověděla smlouvu jejímu provozovateli a rozhodla se ji uzavřít. Provozovatel, CPI, město – nikdo nebyl schopný sehnat adekvátní bydlení. Se situací pohnuli až aktivisté, kteří přijeli z celé republiky. Společně s postiženými Romy se jim podařilo sehnat bydlení tak, aby alespoň nedošlo k rozdělování rodin.

Předlická událost byla ještě okořeněna počínáním lidskoprávní organizace Člověk v tísni. Ta v rozhodujících chvílích svým „klientům“ (tak rodiny nazývá) místo pomoci škodila tiskovou zprávou, ve které je za vzniklou situaci neopodstatněně vinila. Pro kritiku Člověka v tísni není bohužel v tomto článku místo: odkažme proto na letošní sedmé číslo čtrnáctideníku A2 (konkrétně na článek Strážci postkomunistického dobra).

Těmito událostmi předlická krize bohužel neskončila, ale nejspíše teprve začíná. Podle Miroslava Brože z občanského sdružení Konexe hrozí zhroucení desítek dalších domů, uvedl to v minulé Solidaritě. Když se pokusil přimět úřady plnit jejich práci přivoláním hygieny do nejzbědovanější budovy, vyústilo to pouze v další vystěhovávání.

Událostmi v Předlicích jsme se šířeji zabývali v předchozích dvou číslech Solidarity v článcích Bydlení je právoÚstí nad Labem – řečení pro chudé rodiny je v nedohlednu.

 

Místo sociálního bydlení…

Na ubytovnách tedy končí lidé, kteří ne z vlastního zavinění přišli o nájemní bydlení. Často mají pro svůj etnický původ zásadní problém při shánění nového bydlení – slýchávají „menšiny nebereme“. Vzhledem k tomu, že rasismus je v české společnosti momentálně na vzestupu, je nabídku trhu potřeba nahradit sociálním bydlením. Ministerstvo pro místní rozvoj však soudí, že je zbytečné přijímat zákon o sociálním bydlení.

Krom optimistické víry ve zrovnoprávnění Romů navrhuje ministerstvo zřízení institutu bytové nouze (nové sociální pojistné události) a pokračování v dotačních programech pro obce za účelem výstavby sociálních bytů. Takový institut je teprve v přípravách, ne-li v úvahách, a proto jej nelze dost dobře soudit. Problém s dotačními programy je dvojí. Zaprvé se do nich obce zapojují, jen pokud mají zájem a volné prostředky. Zadruhé objem prostředků na ně dlouhodobě klesá, přestože dle analýz ministerstva působí úspěšně.

 

…polovězeňské ubytovny

Absence sociálního bydlení by byla závadná sama o sobě. Není to ovšem nic proti poslednímu výstupu ministerstva v této oblasti: jedná se o takzvanou studii o ubytovnách. Ministerstvo pro místní rozvoj na své stránky umístilo dokument, jenž nesplňuje snad žádné náležitosti výzkumné práce a ze kterého má vyplývat, že ubytovny mohou sloužit (a dokonce by měly!) jako součást sociálního bydlení. Totiž dle „výzkumníků“, o jejichž tvrzení se dokument opírá, prý existuje značné množství osob, které nejsou mimo ně schopny žít. Toto tvrzení vyvozují z toho, že ubytoven stále více přibývá.

Přitom ještě více než úroveň práce děsí její závěr: pro udržení pořádku shledává prospěšným neustálý dozor; kamerový systém na chodbách, omezení návštěv, absenci společenských prostor a podobně. Požaduje se tedy režim možná přísnější, než je ve věznicích s dohledem. Výčet chyb a absurdit v této zprávě by byl takřka nekonečný, zájemci ji a její posudky mohou získat na webu (cuni.academia.edu/StepanRipka/Activism).

 

Stačí být chudý

Ve výše zmíněných případech hrál podstatnou roli rasismus, ovšem to, co způsobil a co bylo v posledku rozhodující, byla chudoba. Po Romech jsou druhou pravděpodobně nejohroženější skupinou důchodci. Po ostudném snížení valorizace na úroveň třetiny inflace a třetiny růstu mezd (a tedy po faktickém snížení důchodů) se už tak napjatá situace penzistů ještě zhoršila.

Nízkopříjmové domácnosti pociťují inflaci vždy hůře než statistický průměr. A to nejen proto, že mají značně omezené zdroje – v letech 1999–2010 se hlavní výdaje chudých zdražovaly rychleji než zbytek zboží a služeb. Více než třikrát byla inflace pro nemajetné dokonce o víc jak jeden procentní bod vyšší než inflace průměrná. Zrušení dolní sazby daně z přidané hodnoty tak muselo napáchat neskutečné škody.

 

Na stará kolena

Krom snižování příjmů čelí penzisté ještě jednomu zásadnímu problému: často žijí sami v relativně velkých bytech, a tomu odpovídají nájmy. Příspěvek na bydlení, který by jim měl pomoci, se počítá následovně. Od nájmu nebo normativu – podle toho, co je nižší – se odečte 35 procent (pro Prahu 30 procent) příjmu domácnosti. Normativ je určen na základě velikosti obce a počtu členů domácnosti – pro jednočlenné domácnosti je určen jako průměrný nájem byt o výměře 38 metrů čtverečních. Samostatně žijícímu důchodci tak příspěvek příliš nepomůže.

I když odhlédneme od toho, že by člověk měl mít právo dožít na místě, kde bydlel po celý život, ukáže se, že stěhování nepomůže. Zpravidla totiž není kam se stěhovat. Dle odhadů Rady seniorů ČR chybí v republice na 77 tisíc odpovídajících malých bytů.

 

Další vyhlídky

Úplně samostatnou kapitolou je pak ztráta práce či náhlé onemocnění. Příspěvek na bydlení se totiž vyplácí zpětně, a navíc je nutné doložit údaje o příjmech a platbách za nájem za poslední tři měsíce. Ve výsledku tak stačí jednou ve finanční tísni nezaplatit nájem a člověk se ocitne vně systému. Alespoň v tomto ministerstva pro místní rozvoj a práce a sociálních věcí slibují změnu: ale jen slibují.

Stále větší nedostupnost bydlení lze ilustrovat na zvyšujících se státních vydáních na příspěvky na bydlení: mezi lety 2007 a 2012 narostly na úroveň 367 procent. Počet těch, pro které se bydlení stalo nedostupné, zcela přesně sledovat nelze. Během posledního sčítání lidu jich bylo 11 496 – započteni byli však jen ti, kteří využívali služeb azylových domů. Všech jich může být i několikanásobně více.

 

Filip Vidímský

filip.vidimsky@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •