Imploze evropského systému (delší verze)

Samir Amin

Osmdesát procent Rumunů soudí: „za Ceaucesca bylo líp“. Najdeme lepší příznak delegitimizace takzvané demokracie, která charakterizuje Evropskou unii? Zodpovědnost za bankrot evropského projektu nenesou jeho oběti, periferní země jako Česká republika, na vině jsou ekonomicky nejsilnější evropští hráči, respektive jejich vládnoucí třídy. Národovecká demagogie a šovinistické výstřelky proti přistěhovalcům, Romům, nezaměstnaným jsou na vzestupu. Tvrdohlavá obrana „evropského projektu“ vede k jeho zániku. Poučí se z této lekce ti, kterých se týká? Ptá se egyptský marxistický ekonom. Zkrácená verze překladu, která byla publikována v Solidaritě, je k dispozici zde.

V Evropě nyní převažuje názor, že toto společenství zemí má všechny předpoklady k tomu stát se ekonomickou a politickou mocností se Spojenými státy srovnatelnou, a proto také na nich nezávislou. Tím směrem ukazuje jednoduchý součet jejího obyvatelstva a HDP. Domnívám se však, že Evropa trpí třemi hlavními nedostatky, které takové srovnání vylučují.

Zaprvé, severní část amerického kontinentu (Spojené státy a to, co nazývám jejich externím státem – Kanada) je obdařena větším množstvím přírodních zdrojů než část Evropy na západ od Ruska, jak ukazuje evropská závislost na dovezené energii.

Zadruhé, Evropa je utvořena z velkého počtu historicky odlišných národů a rozmanitost jejich politických kultur, ačkoli se nutně nevyznačuje nacionálním šovinismem, má dostatečnou váhu na to, aby zabránila uznání „evropského lidu“ podle modelu „amerického lidu“ Spojených států. K této důležité záležitosti se vrátíme později.

Na třetím místě (a toto je základ pro zpochybnění takovéhoto srovnání): kapitalistický vývoj v Evropě byl a zůstává nerovnoměrný, zatímco americký kapitalismus se v oblasti Severní Ameriky vyvíjel dosti uniformním způsobem, přinejmenším od občanské války. Evropa na západ od historického Ruska (včetně Ukrajiny a Běloruska) je složena ze tří nerovnoměrně rozvinutých skupin kapitalistických společností. Historický kapitalismus – to znamená forma kapitalistického způsobu produkce, který se ustanovil ve světovém měřítku – se utvořil na počátku šestnáctého století v trojúhelníku Londýn – Amsterdam – Paříž a plně se rozvinul díky francouzské politické revoluci a anglické revoluci průmyslové. Tento model, který v dominantních centrech převládá až do současné epochy (Wallerstein jej nazývá liberálním kapitalismem) a který se po občanské válce ve Spojených státech rychle a důrazně prosazoval, zrušil dominanci otrokářů. V Evropě po roce 1870 tentýž model převládal v Německu a Skandinávii. Evropské jádro (Velká Británie, Francie, Německo, Nizozemí, Belgie, Švýcarsko, Rakousko a Skandinávie) se nyní podrobilo nadvládě toho, co nazývám ekonomickými, politickými a sociálními monopoly, které, pocházející z ranějších forem monopolního kapitalismu, získaly tento status v období 1975–1990.

Avšak monopoly vlastní této evropské oblasti nejsou „evropské“; jsou striktně „národní“ (tzn. německé, britské, švédské atd.), ačkoli obchodují na transevropské a dokonce transnacionální úrovni (uskutečňované ve světovém měřítku). Ve stejné situaci se nacházejí současné monopoly ve Spojených státech a Japonsku.

Druhá skupina zahrnuje Itálii, Španělsko a Portugalsko, ve kterých se stejný dominantní model – monopolní kapitalismus – utvořil později, po druhé světové válce. Proto si tyto společnosti ve formách ekonomického a politického vládnutí uchovávají specifika, která jim brání v tom, aby se vzepjaly a dosáhly relativně rovného postavení s dominantními zeměmi.

Avšak třetí skupina, skládající se ze zemí bývalého „socialistického světa“ a Řecka, neutvořila základnu pro monopoly náležící jejich vlastním národním společnostem (řečtí majitelé loděnic jsou možnou výjimkou, ačkoli jejich „řecký“ status je vysoce zpochybnitelný). Do druhé světové války byly všechny tyto společnosti odříznuty od rozvinutých kapitalistických vztahů, které charakterizovaly evropské jádro. Socialismus sovětského typu následně ještě více potlačil zárodečné národní kapitalistické buržoazie ve všech zemích, které nastoupily cestu „reálného socialismu“, nahradil buržoazní vládu státním kapitalismem, který měl sociální, pokud ne socialistické rysy. Když se tyto země znovu integrovaly do kapitalistického světa skrze členství v EU a NATO, sdílely stav ostatních v periferním kapitalismu, který neovládaly jejich vlastní národní monopoly, ale byly podřízeny těm, které sídlí v evropském jádru.

Heterogenita Evropy striktně vylučuje srovnání s celkem Spojené státy/Kanada. Dalo by se však namítnout: nemůže tato heterogenita postupně mizet právě na základě konstrukce Evropy? To je převládající mínění v Evropě. Ovšemže nesouhlasím, a vrátím se k této otázce později.

 

Může být Evropa srovnávána s americkým dvojitým kontinentem?

Jsem přesvědčen, že je realističtější srovnávat Evropu s americkým dvojitým kontinentem (Spojené státy – Kanada na jedné straně, Latinská Amerika a karibská oblast na druhé) než se Severní Amerikou samotnou. Americký dvojitý kontinent tvoří komplet v rámci světového kapitalismu, charakterizuje jej kontrast mezi ústředním a dominantním severem a periferním a podřízeným jihem. Tuto dominanci, proklamovanou v Monroově doktríně roku 1823, sdílela rostoucí americká moc se svým britským soupeřem (který se tehdy těšil celosvětové hegemonii) a nyní ji střeží především Washington, jehož monopoly mají značnou kontrolu nad ekonomickým a politickým životem jižně od hranic USA, navzdory posledním pokusům této dominanci čelit. Analogie s Evropou je nabíledni. Evropský východ je v periferní, podřízené pozici vůči evropskému západu. Podobně se má postavení Latinské Ameriky ve vztahu ke Spojeným státům.

Tato analogie, jako kterákoli jiná, má svá omezení, a pokud bychom je ignorovali, vedla by nás k chybným závěrům ohledně možné budoucnosti a efektivních strategií, které by otevřely cestu k nejlepší z takových budoucností. Na dvou úrovních převládají spíše rozdíly než analogie. Latinská Amerika je ohromný kontinent obdařený pohádkovým množství přírodních zdrojů – vodou, půdou, minerály, ropou a plynem. Východní Evropu s ní nelze srovnávat. Navíc, Latinská Amerika je mnohem méně heterogenní než východní Evropa: má dva související jazyky (ačkoli zde přežívá mnoho indiánských nářečí) a vesměs tu chybí šovinistické nepřátelství vůči sousedům. Ale tyto rozdíly, jakkoli mohou být důležité, pro nás nejsou hlavním důvodem, proč nepokračovat v takovém zjednodušeném analogickém rozvažování.

Dominance USA nad americkým jihem tvoří především prostředky ekonomické, jak ukazuje model panamerického společného trhu prosazovaný Washingtonem (ačkoli pokusy USA o jeho prosazení jsou nyní ve slepé uličce). Dokonce část tohoto modelu, NAFTA, která je již v účinnosti a anektuje a podřizuje Mexiko velkému severoamerickému trhu, institucionálně nezpochybňuje politickou suverenitu Mexika. Na tomto pozorování není nic naivního. Jsem si plně vědom toho, že neexistují bariéry oddělující ekonomické metody od těch fungujících na politické rovině. Organizace amerických států (OAS) byla správně latinskoamerickou opozicí nazvána „koloniálním úřadem Spojených států“ a seznam intervencí USA, ať už vojenských (v karibské oblasti), nebo formou podpory pučů, je dostatečně dlouhý  na to, aby to dokázal.

Institucionální forma vztahů mezi státy Evropské unie se odvíjí od širší a komplexnější logiky. Skutečně existuje něco na způsob západoevropské Monroevoy doktríny („východní Evropa je vlastnictvím západní Evropy“). To ale není všechno. Evropská unie není pouze „společným trhem“, jako byla na svém počátku, když zahrnovala pouze šest států, před tím, než byla rozšířena na zbytek západní Evropy. Během let po Maastrichtské smlouvě se stala politickým projektem. Jistě byla zamýšlena jako součást širšího projektu kontroly zobecněných monopolů. Ale dokázala se také stát arénou pro konflikty a pro zpochybňování těchto projektů a ustavených metod jejich zavádění. Evropské instituce mají spojovat národy Unie a vytyčovat prostředky k tomuto cíli, jako je vyměřování reprezentace států v Evropském parlamentu podle počtu obyvatel daného státu spíše než podle jejich HDP. Díky tomu v Evropě převládá náhled, společný i nejlevicovějším kritikům jejích institucí, že jiná Evropa je možná.

Než rozebereme teze a hypotézy o možných alternativních budoucnostech konstrukce Evropy, je nutné zmínit se na jedné straně o atlanticismu a imperialismu, na druhé straně o evropské identitě.

 

Evropa, nebo atlantistická a imperialistická Evropa?

Velká Británie je více atlantistická než evropská, což vychází z její dřívější pozice imperialistického hegemona – i když tento odkaz se nyní scvrkl na privilegovanou pozici London City v globalizovaném finančním systému. Velká Británie tedy podřizuje svůj zvláštní způsob členství v Evropské unii prioritě institucializace ekonomického a finančního euro-atlantického trhu, která převládá nad jakýmkoliv přáním aktivně participovat v politické konstrukci Evropy.

Ale nejenom že je Velká Británie atlantistická. Kontinentální evropské státy nejsou o nic méně, navzdory jejich zjevnému záměru konstruovat politickou Evropu. Důkazem je ústřední pozice NATO v jejich politickém systému. Skutečnost, že vojenská aliance se zemí mimo Unii byla de facto integrována do „evropské ústavy“, konstituuje bezprecedentní anomálii. Pro některé evropské země (Polsko, Maďarsko a pobaltské země) je ochrana ze strany NATO – tj. Spojených států – proti jejich „ruskému nepříteli“ (!) důležitější než jejich oddanost Evropské unii.

Přetrvávání atlanticismu a světová expanze operačního pole NATO po předpokládaném zmizení „sovětské hrozby“ jsou důsledkem toho, co jsem analyzoval jako vznik kolektivního imperialismu „triády“ (Spojených států, Evropy a Japonska). To znamená, že dominantní centra monopolního kapitalismu hodlají nadále dominovat navzdory vzrůstu dalších států. Jedná se o záležitost relativně pozdní transformace imperialistického systému, který byl před tím, a tradičně, založen na konfliktu mezi imperialistickými mocnostmi. Příčinou vzniku tohoto kolektivního imperialismu je jednotně se vyrovnat s výzvou lidí na periférii a států Asie, Afriky a Latinské Ameriky, dychtivých uniknout své podřízenosti.

Evropský imperialistický segment, o který se nám nyní jedná, zahrnuje pouze západní Evropu, kde všechny západoevropské státy byly v moderní době vždy imperialistické, ať už měly kolonie, nebo ne, protože vždy měly podíl v imperialistické rentě. Oproti tomu státy východní Evropy k rentě neměly přístup, protože nemají žádné vlastní monopoly. Jsou pohlceny iluzí, že na ni mají nárok pro své „evropanství“. Kdo ví, jestli někdy budou schopny se této iluze zbavit?

Imperialismus, který se stal kolektivním a takovým nadále zůstává, razí ve vztahu k jihu jednotnou politiku – politiku triády –, jež je politikou permanentní agrese proti lidem a státům, které se odváží zpochybnit její zvláštní systém globalizace. Kolektivní imperialismus má také svého vojenského vůdce, ne-li hegemona: Spojené státy. Ani Evropská unie ani státy, z nichž se skládá, již nemají „zahraniční politiku“. Fakta ukazují, že je zde pouze jediná strategie: souhlas se vším, co si Washington (snad v souladu s Londýnem) rozhodne. Evropa z pohledu Jihu není nic než bezpodmínečný spojenec Spojených států. V Latinské Americe snad panují určité iluze – tam totiž hegemonii brutálně uplatňují pouze Spojené státy, ne jejich subalterní evropští spojenci – nikoli však v Asii nebo v Africe. Držitelé moci ve státech na vzestupu to vědí: ti u moci v ostatních zemích přijímají status podřízených compradorů. Počítá se pouze Washington, nikoli Evropa, která ostatně třeba ani neexistuje. .

 

Existuje evropská identita?

Úhel pohledu, z kterého můžeme tuto otázku chápat, je imanentní Evropě. Z vnějšku – z pohledu Jihu – se „Evropa“ vskutku jeví jako skutečnost. Pro lidi z Asie a Afriky, jejichž jazyky a náboženství jsou „neevropské“ dokonce přes to, že tato skutečnost byla zmírněna misionářskými konverzemi ke křesťanství nebo přijímáním oficiálních jazyků dřívějších kolonizátorů, jsou Evropané „jinými“. Jiná situace ovšem panuje v Latinské Americe, která, tak jako Severní Amerika, vychází z konstrukce „druhé Evropy“ – „nového světa“, napojeného na formování historického kapitalismu.

O skutečné otázce evropské identity můžeme ovšem diskutovat jen tehdy, když se díváme na Evropu tak, jak je viděna zevnitř. Ale teze, které skutečnost této identity potvrzují, nebo popírají, se střetávají v polemice, jež vede každou ze stran k ohýbání reality ve svůj prospěch. Tak někteří vzývají křesťanství, ačkoli by logicky měli mluvit o katolickém, protestantském a ortodoxním křesťanství – a také bychom neměli opomenout ty, kteří nepraktikují žádnou náboženskou praxi, nebo ty, kteří jsou bez vyznání. Jiní budou poukazovat na to, že Španěl si bude více rozumět s Argenticem než s Litevcem, že francouzská žena bude lépe rozumět Alžířanovi než Bulharovi a že Angličané se pohybují s větší nenuceností v částech světa, kde se mluví jejich jazykem, než v Evropě. Osvícenství osmnáctého století stěží zahrnovalo více než trojúhelník Londýn – Amsterdam – Paříž, ačkoli bylo vyváženo až do Pruska a Ruska. Reprezentativní volební demokracie je stále velice nejistá a příliš nedávná, než abychom mohli její původ hledat již v době formování zřetelně rozmanitých politických kultur Evropy.

Originál vyšel v Monthly Review Volume 64, Number 4. Další články lze nalézt na monthlyreview.org

Není obtížné ukázat stále přítomnou moc národních identit v Evropě. Francie, Německo, Španělsko a Velká Británie byly všechny utvořeny ve stoletích krutých válečných konfliktů. Bezvýznamný ministerský předseda Lucemburska snad může říci, že jeho otčinou (nebo otčinou jeho banky?) „je Evropa“, žádný francouzský prezident, německý kancléř nebo britský ministerský předseda by si však nedovolil takovou hloupost vypustit z úst. Je ale společná identita pro legitimní projekt regionální politické integrace opravdu nezbytná? Jsem toho názoru, že v žádném případě není. Tedy pokud bude různost identit (nazývejme je „národnostními“) uznána a budou precizně stanoveny vážné důvody, které by tvořily základ společné vůle pro politickou konstrukci. Tento princip neplatí pouze pro Evropany: je stejně tak platný pro lidi z karibské oblasti, latinské Ameriky, arabský svět a pro Afriku. Není třeba věřit v „arabismus“ nebo „negritudu“, abychom přijali arabský nebo africký projekt jakožto zcela legitimní. Bohužel, „evropeisté“ tak inteligentně nepostupují. Velká většina z nich se domnívá, že stačí nazývat se „supranacionálními“, nebo „antisuverenistickými“, což (v lepším případě) nedává žádný smysl a dokonce takové tvrzení může být v rozporu se skutečností. Mé pojednání o životaschopnosti evropského politického projektu se tedy nebude zakládat na pohyblivých píscích „identity“, ale na pevné půdě klíčových zájmů a institucionálních forem jejich správy.

 

Je Evropská unie životaschopná?

Otázka nestojí, zda je nebo není možný „nějaký“ evropský projekt – odpověď je samozřejmě ano – ale zda je v současnosti ustanovený projekt životaschopný, nebo zda může být transformován tak, aby životaschopný byl. Nedbám na pravicové „europeisty“, tj. na ty, kteří v podřízení požadavkům monopolního kapitalismu přijímají Evropskou unii v zásadě takovou, jaká je, a zajímají se pouze o řešení pro současné „konjukturální“ potíže (které podle mého vůbec nejsou konjunkturální povahy). Zajímám se pouze o argumenty těch, kteří tvrdí, že „jiná Evropa je možná“, včetně zastánců reformovaného kapitalismu s lidskou tváří, stejně jako těch, kteří mají perspektivu socialistické transformace Evropy a světa.

Ústřední pro tuto debatu je povaha krize, která proniká Evropou a světem. Co se Evropy týče, krize eurozóny na jejím jevišti a její krizi v zákulisí od sebe nelze oddělit.

Nejpozději od Maastrichtské smlouvy, a domnívám se, že mnohem dříve, byly konstrukce Evropské unie a eurozóny pojímány jako komponenty ve výstavbě takzvané liberální globalizace, což je systém, který má zajišťovat exkluzivní dominanci monopolního kapitalismu. V tomto kontextu je nutným výchozím bodem analýza protikladů, které, podle mého názoru, činí tento projekt (a tedy evropský projekt, který je v tom obsažený) neživotaschopným. V nepodmínečné obraně „nějakého“ evropského projektu (projektu, který má tu výhodu, že již existuje) jistě zazní: lze ji přeměnit. Ale jaké podmínky to dovolí? Bylo by třeba dvojitého zázraku, a já na zázraky nevěřím: (1) že nadnárodní evropská konstrukce uzná skutečnost národních suverenit, rozličnost zájmů a zorganizuje institucionální fungování na této bázi; a (2) že kapitalismus do té míry, do jaké udržuje obecný rámec způsobu ovládání ekonomiky a společnosti, bude omezen tak, aby fungoval způsobem odlišným od toho, který je diktovananý jeho vlastní logikou, které aktuálně dominují monopoly. Nevidím žádný příznak toho toho, že by většina evropeistů byla schopna vzít tyto požadavky v úvahu. Nevnímám ani jejich levou menšinu, která je v úvahu bere, jako schopnou mobilizovat politické a sociální síly, které by dokázaly převrátit konzervativismus zavedeného europeismu. Z tohoto důvodu dospívám k závěru, že Evropská unie nemůže být ničím jiným, než je, a jako taková je neživotaschopná; krize eurozóny ukazuje na tuto nemožnost.

„Evropský“ projekt, jak je definován Maastrichtskou smlouvou, a projekt eurozóny byly veřejnému mínění prodávány prostřednictvím propagandistické kampaně, kterou lze popsat pouze jako slabomyslnou a neupřímnou. Relativně privilegovaným obyvatelům bohaté západní Evropy se tvrdilo, že vymazání národnostních suverenit v důsledku ukončí nenávistí poháněné války, které kontinent zalily krví (a lze pochopit, že tyto fráze měly úspěch). Tato slova byla servírována s omáčkou: přátelství velké americké demokracie, společný zápas za demokracii na tom rozlehlém, zaostalém Jihu, nová forma přijetí starých imperialistických sklonů atd. Ostatním, ubohým ďáblům Východu, bylo slíbeno bohatství skrze „dohánění“ západních standardů života.

Většina lidí v obou částech Evropy – na západě i na východě – tyto fráze spolkla. Na Východě lidé věřili, zdá se, že lpění na Evropské unii jim umožní Západ „dohnat“. To bylo opravdu terno. Cena, kterou zaplatili, snad jako trest za přijetí režimů praktikujících socialismus sovětského typu (takzvaný komunismus), bylo bolestivé strukturální přizpůsobování, které trvalo několik let. Byla jim vnucena „úsporná opatření“ (pro pracující, nikoli pro miliardáře). Sociální katastrofa na sebe nenechala čekat. Tak se východní Evropa stala periferií západní Evropy. Z jednoho nedávno publikovaného, seriózního průzkumu vyplývá, že osmdesát procent Rumunů tvrdí, že „za Ceaucesca bylo líp“. Lze vůbec najít lepší příznak delegimitizace takzvané demokracie, která charakterizuje Evropskou unii? Poučí se z této lekce ti, kterých se to týká? Pochopí, že logika kapitalismu nespočívá v dohánění, ale v jeho opaku, v prohlubování nerovností? Kdo ví!

Důvod, proč je Řecko nyní v srdci konfliktu, spočívá v tom, že Řecko je součástí eurozóny a že jeho lidé doufali, že uniknou osudu dalších („bývalých socialistických“) periferních balkánských zemí. Řekové si obecně mysleli (nebo doufali?), že když se vyhnuli neštěstí nadvlády „komunistů“ (kteří byli mocní v heroických dobách druhé světové války) díky laskavosti plukovníků, nebudou muset platit cenu, která byla uvalena na zbytek Balkánu. Evropa a euro s nimi budou jednak jinak. Evropská solidarita, a zvláště jejich partnerů v eurozóně, jakkoliv slabě se projevovala jinde (kde musely být potrestány zločiny „komunismu“), zafunguje v jejich prospěch.

Řekové na své naivní iluze doplatili. Měli by nyní vědět, že systém bude redukovat jejich status na status Bulharska a Albánie, jejich balkánských sousedů. Logika eurozóny se neliší od logiky Evropské unie; naopak posiluje násilnou povahu. Logika kapitalistické akumulace obecně produkuje důraz na nerovnost mezi národy (která je základem kontrastu jádro – periférie); a monopoly dominovaná akumulace ještě více posiluje imanentní tendenci systému. V odpověď bude zaznívat, že instituce Evropské unie zajistí prostředky k opravení vnitroevropských nerovností pomocí přiměřené finanční podpory, nasměrované k méně rozvinutým zemím v rámci Unie; a tomu obecně věří veřejné mínění. Ve skutečnosti tato podpora (krom zemědělství, což je otázka, které se zde nemůžeme věnovat) je příliš nedostatečná, aby umožnila jakékoliv dohánění; ale co je dokonce vážnější, organizuje pronikání monopolů, a tak posiluje tendenci nerovnoměrného vývoje skrze větší otevírání zahrnutých ekonomik. Dále má tato pomoc za cíl posílit některé subnárodní oblasti (například Bavorsko, Lombardii a Katalánsko), a tak oslabit schopnost národních států čelit diktátu monopolů.

Eurozóna byla vyprojektována, aby tento pohyb ještě prohloubila. Její fundament je definován statusem Evropské centrální banky, která má zakázáno půjčovat národním vládám (a dokonce nadnárodnímu evropskému státu), ale půjčuje exkluzivně bankám – za neuvěřitelně nízkou cenu. To, co se nazývá financializací systému, je inherentní strategie monopolů. Od počátku jsem analyzoval systém jakožto neživotaschopný, předurčený ke kolapsu, jakmile bude kapitalismus zasažen vážnou krizí; což se děje před našima očima. Zastával jsem názor, že jediná alternativa, která může podporovat postupnou a solidní konstrukci Evropy, vyžaduje udržování národních měn, napojených na systém definovaných směnných kurzů, pojímaný jako vážně dojednaná struktura směnných kurzů a průmyslových politik. A tento systém by měl být navržen tak, aby vydržel přinejmenším do, a eventuálně i za rámec dozrání vlastních politických kultur, které umožní ustanovení konfederačního evropského státu nad rozličnými národními státy, aniž by národní státy byly vymazány.

A tak se eurozóna propadla do krize, kterou bylo možné předvídat a která opravdu ohrožuje její existenci, což si konečně přiznali i v samotném Bruselu. Nemáme žádné indicie, že by Evropská unie byla schopna radikální sebekritiky, která by implikovala přijetí odlišného systému regulace měn a opuštění liberalismu, inherentního ve stále platných smlouvách.

Zodpovědnost za bankrot evropského projektu nenesou jeho oběti, tedy křehké země evropské periferie, ale naopak země evropského jádra (přesněji řečeno, vládnoucí třídy těchto zemí), především Německo, které ze stávajícího systému těžilo. Urážky směřované k řeckému lidu se tam jeví jako ještě odpornější. Lenoši? Daňoví podvodníci? Paní Lagarde zapomíná, že podvodníci, o kterých je řeč, jsou vlastníci loděnic chránění svobodami globalizace (podporovanými MMF). Svou argumentaci nezakládám na uznávání konfliktu mezi národy, i když se to tak může jevit. Vycházím z rozlišení konfliktu mezi zobecněnými monopoly (které se nacházejí pouze v zemích evropského centra) a pracujícími jak evropských center, tak periferií, (přestože cena úsporných opatření, ukládaných na obě skupiny, má na pracující v periferních zemích tvrdší dopad než v zemích jádra. Tzv. německý model, vyzdvihovaný všemi evropskými pravicovými politickými silami, stejně jako částí levice, v Německu fungoval díky relativní poddajnosti německých pracujících, kteří souhlasili se mzdami o 30 procent nižšími, než dostávají pracující ve Francii. Tato poddajnost většinou stojí za úspěchem německého exportu a velkého růstu rent, z nichž profitují německé monopoly. Každý by měl pochopit, jak tento model okouzluje bezvýhradné obhájce kapitálu!

Nejhorší má tudíž teprve přijít: tak nebo onak, náhle nebo postupně se evropský projekt rozpadne – počínaje eurozónou. Pak se vrátí na startovní čáru: tu z třicátých let dvacátého století. Budeme mít zónu marky, omezenou na Německo a země, kterým na svých východních a jižních hranicích dominuje, na Nizozemí a Skandinávii – autonomní, ale svolné se podřídit, Velkou Británii, která se od nestálosti kontinentální politiky bude ještě více distancovat prostřednictvím svého atlaticismu, na izolovanou Francii a nejisté a nestálé Španělsko s Itálií. Budeme mít nejhorší z obou světů: národní evropské společnosti, podléhající diktátům monopolů a doprovázející globalizovaný „liberalismus“ na jedné straně, vládnoucí síly dokonce ještě více odkázané na „nacionalistickou“ demagogii na straně druhé. Tento druh politické vlády znásobí příležitosti extrémní pravice. Přijdou (a nepřišli už?) Pilsudští, Horthyové, baltští baroni, uctívači Mussoliniho, Franka, Maurasse. Na pohled „nacionalistické“ řeči extrémních pravičáků jsou lživé, protože tyto politické síly (nebo přinejmenším jejich vůdcové) nejenže přijímají obecně kapitalismus, ale také jedinou formu, kterou může tento systém nabýt, totiž monopolní kapitalismus. Autentický „nacionalismus“ dnes může být pouze populistický v pravém smyslu tohoto pojmu: musí lidu sloužit, nikoli jej obelhávat. Pojem „nacionalismus“ musíme v tomto kontextu užívat s obezřetností, možná by bylo lepší nahradit jej „internacionalismem národů a pracujících“. Rétorika „nacionalistických“ pravičáků oproti tomu redukuje nacionalismus na násilné šovinistické výstřelky směrované proti přistěhovalcům a Romům, na něž hází vinu za současné neštěstí. Svou nenávist nakonec směřují i proti „chudým“, kteří v jejich očích nesou zodpovědnost za svou chudobu a údajně „zneužívají dávky“.

Ano, přesně tam vede tvrdohlavá, neústupná obrana evropského projektu navzdory bouři, která jím zmítá: k jeho zničení.

 

Existuje méně zdrcující alternativa? Míříme k nové vlně progresivních společenských transformací?

Nepochybně, protože v principu stále existuje více alternativ. Musíme si ale říci, za jakých podmínek by bylo možné tu kterou alternativu uvést do praxe. Nelze se vrátit k předchozí fázi kapitalistického vývoje, k období před centralizací kapitalistické kontroly. Můžeme jít pouze kupředu, začít současnou fází centralizace kapitalistické kontroly, pochopit, že nastal čas, kdy je třeba „vyvlastnit vyvlastňovatele“. Jiná životaschopná perspektiva není možná. Tento návrh nevylučuje vedení bojů, které jdou tímto směrem v určitých fázích. Právě naopak, musíme identifikovat strategický cíl každé fáze a uplatnit efektivní taktiku. Bez práce se strategiemi, které by se uplatňovaly v jednotlivých fázích, bychom se odsoudili k pouhému opakování laciných a impotentních sloganů typu „pryč s kapitalismem!“

V tomto duchu a s ohledem na Evropu je tedy počátečním a účinným krokem, který ostatně snad již probíhá, napadení takzvaných úsporných opatření , která jsou napojena na vzestup autoritářství a protidemokratické politiky. Nové nastartování ekonomického růstu, navzdory nejednoznačnosti tohoto pojmu (nastartování pomocí jakého jednání a jakými prostředky?) je cíl s tímto krokem vcelku přirozeně propojený. Nicméně musíme si uvědomit, že tento první krok narazí na systém monetárního řízení zavedený Evropskou centrální bankou (ECB) . Z tohoto důvodu nevidím možnost, jak se vyhnout „opuštění eura“ obnovením monetární suverenity jednotlivých evropských států. Potom a pouze potom se může otevřít manévrovací prostor pro změnu (jehož vytvoření vyžaduje vyjednávání mezi evropskými partnery) a  v něm také revizi právních textů, které strukturují evropské instituce. Jedině pak mohou být přijata opatření načrtávající socializaci monopolů. Představuji si například oddělení bankovních funkcí, a dokonce definitivní znárodnění bank, které se ocitly v potížích; snížení moci, kterou mají monopoly nad malými a středními podniky; přijetí silně progresivního zdanění; vyvlastnění prostředků společností, které se neustále přesouvají po světě v honbě za levnější pracovní silou, ve prospěch pracujících a místních vlád; diverzifikaci komerčních, průmyslových a finančních obchodních partnerů skrze vyjednávání, jmenovitě se zeměmi Jihu atd. Pro všechna tato opatření musíme uplatnit národní ekonomickou suverenitu, vyžadují tedy vypovězení poslušnosti unijním pravidlům, která je zakazují. Proto je myslím zjevné, že politické podmínky dovolující takové kroky nebudou nikdy současně existovat napříč Evropskou unií. Takový zázrak se nestane. Musíme se smířit s tím, že začneme tam, kde to bude možné, v jedné nebo několika zemích. Jsem přesvědčený, že jakmile se proces rozjede, bude se rychle nabalovat jako sněhová koule.

Síly sloužící monopolům již předkládají návrhy, které by kroky výše uvedené (jejichž formulace byla přinejmenším z části iniciována prezidentem Françoisem Hollandem) zbavily veškerého významu: „znovunastartujme růst tím, že učiníme všechny do jednoho konkurenceschopnějšími, zatímco budeme respektovat otevřenost a transparentnost trhů.“ Tento diskurs je nejenom diskursem Merkelové, ale stejně tak jejích sociálnědemokratických oponentů a prezidenta ECB Draghiho. Je ovšem třeba jasně říci, že „otevřené a transparentní trhy“ neexistují. Trhy, neprůhledné ve své přirozenosti, jsou doménou zápasících nadnárodních korporací. Máme co do činění s neupřímnou rétorikou, která musí být zavržena jako taková. Pokoušet se vylepšit vládní dohled nad trhy poté, co jsme je přijali v principu, tedy navrhovat pravidla jejich „regulace“, nebude mít valného účinku. Je to jako žádat monopoly, které těží ze systému, jemuž dominují, aby jednaly proti vlastním zájmům. Vědí, jak regulační pravidla, která by na ně měla být uvalena, neutralizovat.

Dvacáté století nebylo význačné jenom válkami krutějšími, než jaké lidstvo kdy poznalo, a do značné míry způsobenými konfliktem mezi imperialismy (kterých tehdy bylo několik). Vyznačovalo se také nesmírnými revolučními hnutími uvnitř periferních národů a v rámci lidu, který byl vůči tehdejšímu kapitalismu v periferním postavení. Tyto revoluce transformovaly Rusko, Asii, Afriku a Latinskou Ameriku ve zrychleném tempu, a tak přinesly zásadní dynamický faktor v přeměně světa. Ale v jádru imperialistického systému nalezly při nejlepším mdlou odezvu. Proimperialistické reakční síly si udržely kontrolu nad společnostmi pevně v rukou. To se vyvinulo v systém triády současného kolektivního imperialismu, což jim dovolovalo prosazovat své politiky „zadržování“ a pak „vytlačování“ první vlny vítězných zápasů za emancipaci většiny lidských bytostí. Zdrojem dvojího dramatu dvacátého století byl deficit internacionalismu mezi pracujícími a mezi národy: vyčerpání posunu, který začal v perifériích (první experimenty se socialistickou perspektivou, cesta od antiimperialistického osvobození k osvobození sociálnímu) na jedné straně, na druhé evropská socialistická hnutí přecházející do tábora kapitalismu/imperialismu, v případě sociální demokracie až k sociálnímu liberalismu.

Avšak triumf kapitalismu, čili triumf nadnárodních firem a jejich sítí, trval, jak se brzy ukáže, jen krátkou dobu (od roku 1980 do roku 2008?). Demokratické a společenské zápasy, které ve světě probíhají, například určité politiky v sílících státech, zpochybňují systém dominance monopolů a načrtávají druhou vlnu společenské přeměny. Tyto zápasy a konflikty zahrnují každou společnost na planetě, na Severu stejně jako na Jihu. Současný kapitalismus, má-li si udržet svou moc, musí útočit současně na státy, národy a pracující Jihu (aby extrémně vykořisťoval jejich pracovní sílu a plundroval jejich přírodní zdroje) a na pracující Severu, kteří s těmi na Jihu musí soupeřit. Objektivní podmínky pro mezinárodní konvergenci jednotlivých zápasů tudíž existují. Ale od existence objektivních podmínek k jejich aktivaci subjektivními sociálními aktéry přeměny stále leží vzdálenost, kterou je nutné překonat. Naším cílem není tuto otázku vyřešit několika velkými, lacinými a prázdnými frázemi. Hluboké studium těchto konfliktů mezi rozvíjejícími se státy a imperialismem triády a jejich artikulace do demokratických a sociálních požadavků pracujících v zemích, o které se jedná; studium pokračujících revolt v zemích Jihu, jejich limitů a variant budoucího vývoje, bojů, které vedou lidé v Evropě a v Americe – to vše jsou nevyhnutelné podmínky pro hodnotnou diskusi právě o možných podobách budoucnosti. Faktem zůstává, že na horizontu není žádné hnutí, které by slibovalo oživení internacionalismu. Má snad být druhá vlna zápasu o proměnu světa „remakem“ té první? Co se týče Evropy, objektu naší současné reflexe, dosud schází antiimperialistická dimenze jak ve vědomí aktérů zápasu, tak v jejich strategiích. Své reflexe „Evropy viděné zvnějšku“ musím uzavřít právě tímto zásadním poznatkem.

 

Z Monthly Review přeložili Martin Šaffek a Antonín Handl.

martin.saffek@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •