Dagmar Žitníková: Optimalizace rovná se omezení péče (delší verze)

Dagmar Žitníková

Na sto tisíc lidí podepsalo petici proti rušení nemocnic. Ministerstvo zdravotnictví proto nalezlo jinou cestu, jak počet zařízení a dostupnost péče omezit. Jak se projevuje trh ve veřejném zdravotnictví? Proč dvousložkové pojistné znamená konec solidárního systému? A může být v podfinancovaném rezortu dostatek personálu? S předsedkyní Odborového svazu zdravotnictví a sociální péče jsme mluvili o „nejhorším období pro zdravotnictví“, které právě nastává. Zkrácená verze rozhovoru, která byla v časopisu publikována, je k dispozici zde.

POHOTOVOST VE ZDRAVOTNICTVÍ

Na pořadu dne je snižování počtu nemocnic a omezování zdravotní péče. Kde se tyto záměry vzaly?

Před rokem a půl v souvislosti s akcí „Děkujeme, odcházíme“, kdy se lékaři dožadovali navýšení platů, se objevila informace, že ministerstvo zdravotnictví chce zrušit 10 tisíc lůžek v nemocnicích. V té době se proti rušení lůžek náš odborový svaz velmi tvrdě postavil. Vyvolali jsme jednání s premiérem Nečasem, který nám sdělil, že se jedná o irelevantní informaci a neví, kde se číslo 10 tisíc lůžek vzalo. Řekl, že pokud by se takový záměr vyskytl, pochopitelně by se o něm jednalo. Po akci „Děkujeme, odcházíme“ se zdálo, že se situace zklidnila. Ministr zdravotnictví o rušení lůžek nejednal, dokonce našemu odborovému svazu přislíbil zvýšení platů v roce 2012, tedy nejen lékařům, ale i sestrám, laborantům, ošetřovatelům a dalším. V této souvislosti si dovoluji podotknout, že náš odborový svaz měl požadavek, aby se zvýšily platy a mzdy nejen zdravotnickým pracovníkům, ale všem zaměstnancům v nemocnicích.

Následně, když se začalo jednat o úhradách na rok 2012, se znovu objevila informace, a to nejen o záměru ministerstva zdravotnictví zrušit 10 tisíc lůžek, ale záměr se rozšířil na rušení celých nemocnic. Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci se zdravotními pojišťovnami sdělilo, že vypracuje kritéria, jak by měla vypadat síť nemocnic a jaká péče by se v nemocnicích měla poskytovat. Mimoto ve stejné době vytvořilo ministerstvo vyhlášku, která určuje časovou a místní dostupnost zdravotní péče. Parametry vyhlášky jsou ovšem nastaveny tak, že je podle nich možné významně snížit počty nemocnic. Pokud by se ministerstvo striktně vyhlášky drželo, tak by nemocnice mohly zůstat jen v krajích. Proti vyhlášce odbory spolu s různými občanskými sdruženími opakovaně protestovaly. Stávající vyhláška je zákonným podkladem k redukci sítě nemocnic.

Jak se situace dále vyvíjela?

Na podzim loňského roku se ukázalo, že naše obavy byly oprávněné. Ministerstvo společně se zdravotními pojišťovnami předložily seznam nemocnic, s nimiž by měla být obnovena smlouva na poskytování zdravotní péče a s nimiž by smlouva obnovena být neměla. Z celkového počtu 156 nemocnic neměla být obnovena smlouva s 32 nemocnicemi. Návrh vyvolal obrovskou vlnu protestů. Ze zástupců odborů, občanských sdružení, pacientských organizací a dokonce i asociací zaměstnavatelů se vytvořil takzvaný krizový štáb, který měl za cíl zastavit rušení nemocnic. Vytvoření krizového štábu byla ojedinělá a historicky první akce, kdy se spojily všechny subjekty, jichž se rušení nemocnic týkalo. Krizový štáb vytvořil petici, jeho zástupci se účastnili protestních akcí. Informováním regionů, starostů, poslanců, senátorů a hlavně mediálním tlakem na ministerstvo zdravotnictví se záměr zrušení 32 nemocnic podařilo zastavit. V současné chvíli máme informace, že 98 % nemocnic má podepsané smlouvy o poskytování zdravotní péče.

Takže hrozbu zavírání nemocnic se částečně podařilo odvrátit…

V daný okamžik ano, ale vyvíjí se to dále. Ministerstvo zdravotnictví se svého záměru zrušit nemocnice nevzdalo. Když se nepodařilo zrušit nemocnice administrativně, zřejmě přišel na řadu „plán B“, který je ve své podstatě ještě horší. Rušení nemocnic má proběhnout pod ekonomickým tlakem. Ministerstvo zdravotnictví každý rok vydává takzvanou úhradovou vyhlášku, která určuje, kolik nemocnice dostanou peněz za poskytovanou péči. Ta letošní snižuje reálné příjmy nemocnic až o 12 % oproti roku 2011. Konkrétně ministerstvo počítá s tím, že nemocnice samy začnou dělat „nezbytná opatření“. Začnou snižovat rozsah péče, nenaplní kritéria zdravotních pojišťoven a zákonných norem. Touto formou jsou nemocnice tlačeny k restrukturalizaci a – jak říká ministerstvo – k optimalizaci sítě. Jako odbory říkáme, že optimalizace péče rovná se omezení péče.

Co přesně znamená úhradová vyhláška?

Úhradová vyhláška ve zdravotnictví určuje, kolik kdo dostane zaplaceno za poskytování zdravotní péče. Ta letošní je snad úplně nejhorší za celou dobu své existence. Na její tvorbě se ovšem podepsala řada faktorů, na jejichž riziko odbory dlouhodobě upozorňovaly. Zásadních problémů je více. Úhradová vyhláška především rozděluje objem peněz, které do zdravotnictví plynou z různých zdrojů. A ty zdroje jsou dnes osekané. Hlavním zdrojem příjmů zdravotního pojištění je pojistné od zaměstnanců a od osob samostatně výdělečně činných. A tady jsou první problémy: „zastropováním“ odvodů se snížily příjmy zdravotního pojištění, OSVČ platí v poměru nižší odvody než zaměstnanci, rozjel se „švarcsystém“. Mezi další velký problém musíme zařadit nízké platby státu za lidi bez příjmů – děti, důchodce, studenty, nezaměstnané. Stát za ně platí velmi nízkou částku, která už čtyři roky nebyla valorizována a šest let nedoznala větších změn.

A jistě se projevilo i zvýšení daně z přidané hodnoty od Nového roku…

Ano, zvýšení DPH nebylo ve zdravotnictví nikdy ničím kompenzováno a projevuje se také inflace. Když si vše dáme dohromady, tak je naprosto zřejmé, že nastává nejhorší období pro zdravotnictví a v konečné fázi pro pacienty. Dopady zvýšení DPH ve zdravotnictví jsou odhadovány na zvýšení nákladů okolo 2,5 miliard. Co se týká mezd a platů, podle Českého statistického úřadu je propad reálných platů v loňském roce okolo 1 %. Od Nového roku bude situace určitě horší, k DPH se přidalo zvyšování cen energií a služeb a tak dále.

V této souvislosti je nutné připomenout i další fakt. V České republice je na zdravotnictví v celkovém součtu vydáváno velmi málo finančních prostředků. Naše procento HDP vyčleněné na zdravotnictví patří k jednomu z nejnižších v rámci zemí Evropské unie. Přesto máme, a to je raritní, velmi efektivní zdravotnictví. To ovšem pravděpodobně nebude dlouho platit. Letošní úhradová vyhláška je likvidační pro všechny segmenty ve zdravotnictví.

Předpokládáte nějaké konkrétní dopady vyhlášky?

Reálné úhrady nemocnicím podle úhradové vyhlášky poklesnou u akutní péče reálně o 13,5 %, u následné péče o 12,5 %, u ambulantní péče dokonce až o 20 %. Čili žádných 5 %, o kterých hovoří ministr Heger. Snižování úhrad se týká všech zdravotnických zařízení. Snížení úhrad nejsou dnes schopné bez restrikcí ustát ani fakultní nemocnice. Samostatnou kapitolou jsou lázně. Ministerstvo zdravotnictví vloni vydalo nový seznam diagnóz, které jsou hrazeny ze zdravotního pojištění. Seznam je oproti původnímu zúžený. V důsledku této změny a v kombinaci s úhradovou vyhláškou se mohou lázně propadnout až o 50 % (sic!) v příjmech ze zdravotního pojištění, což je pro tento sektor katastrofa. V lázních se propouštějí zaměstnanci, dochází k uzavírání léčebných domů. Dopady nikdo nevyčíslil.

Zmínila jste rušení lůžek… která by byla obětována jako první?

Nejvíce se hovořilo o rušení lůžek na dětských odděleních a také o rušení porodnic. Lůžka na dětských odděleních jsou problém, protože dětská oddělení v nemocnicích ve většině případů zajišťují zároveň lékařskou službu první pomoci. Samostatné dětské lékařské pohotovosti byly v minulosti ve městech zrušeny. Pokud by se zrušila dětská oddělení v regionálních nemocnicích a uplatnila se vyhláška o časové a místní dostupnosti, tak by se dětská oddělení přesunula jen do krajských nemocnic a to si vůbec nedokážu představit. Už dnes se někteří lidé dostávají do nemocnice velmi těžce. Každý nemá auto a veřejná doprava je v mnoha regionech problém, zvláště pak v noci.

Takové následky bude ministerstvo zdravotnictví asi složitě vysvětlovat…

Podle ministerstva máme hodně nemocnic. Je prý vůči jiným evropským zemím neobvyklé mít v každém městě nemocnici. Ministerstvo tvrdí, že časová dostupnost mezi nemocnicemi nastavená na jednu hodinu jízdy osobním automobilem je naprosto přijatelná. S tím odbory nesouhlasí. Jako příklad lze uvést Rakousko, které má menší počet obyvatel, rozlohou je srovnatelné s ČR a má 280 akutních nemocnic, zatímco u nás jich je pouze 154. Celkově jsme přesvědčeni, že kroky ministerstva nevedou ke zlepšení péče o pacienty, ale naopak, pokud se budou aplikovat nové právní předpisy, tak se zdravotní péče stane méně dostupnou a zhorší se. Mimochodem další novinkou, kterou ministerstvo zavedlo a která má „zlepšit“ kvalitu poskytované péče, je personální vyhláška, stanovující počet zdravotníků na jednotlivých odděleních. Absurditou je, že vyhláška stanoví pouze minimální počty a nemocnice dnes, pokud mají více zaměstnanců, než je minimální počet, tak z ekonomických důvodů (nízká úhradová vyhláška) snižují počty pracovníků na odděleních. Běžně se v praxi děje, že když nemocnici chybí finance, snižuje počet personálu. S tím klesá úroveň zdravotní péče. A ministerstvo tvrdí opak!?

Jak by se stanovoval optimální počet pracovníků?

V roce 2007 byla zpracována studie1 na optimální počet pracovníků, kteří by se měli na jednotlivých odděleních starat o pacienty. Porovnával se počet sester a dalších zdravotníků, kteří by v závislosti na ošetřovatelské náročnosti na pacienta a lůžko podle typu oddělení v daném úseku měli pracovat. Navržený počet se srovnával s počty zaměstnanců, které v té době upravoval sazebník výkonů. Krátce po vypracování se materiál „ztratil“, protože z něj vyplynulo, že počet zaměstnanců na odděleních by měl být významně posílen. Současná personální vyhláška jde pod původní sazebník. Takže o jakém zvyšování kvality poskytované péče se hovoří? V současnosti se vracíme do hluboké minulosti. Na odděleních zase slouží sestry po jedné, lékaři různých odborností mohou pracovat na službách. Pacient to ovšem neví. Ministerstvo tvrdí, že vše zlepšuje, realita je ovšem zcela jiná. A pan ministr se při svých lživých proklamacích ani nezačervená.

V posledních letech se přistoupilo k takzvanému pásmovému odměňování. Co to znamená pro zaměstnance?

Pásmové odměňování, jinak také zvláštní určení platového tarifu, je věc, která ve svých začátcích měla sloužit k tomu, aby bylo možné v kolektivní smlouvě zvýšit platy určenému okruhu zaměstnanců. V ČR byla část tarifních tabulek pod úrovní minimální mzdy, tak se vymyslelo výše jmenované zvláštní určení. To mělo sloužit k tomu, aby zaměstnanec, který má nárok na určitou platovou třídu, byl zařazen do vyššího platového stupně. Platová třída odráží náročnost práce, platový stupeň odráží délku let praxe. Zaměstnanec se zařadí do platové třídy podle nejnáročnější práce, kterou vykonává, a do platového stupně podle délky praxe. Zvláštní určení platového tarifu říká, že je možné zaměstnance zařadit bez ohledu na délku praxe. Dříve se tento institut využíval ve prospěch zaměstnanců. Lidé v nižších platových třídách se zařazovali do nejvyššího platového stupně. Jednalo se například o uklízečky, vrátné, pomocné kuchaře. Lidem se takto zvyšoval základní plat, který byl v jejich třídách nízký. Před dvěma lety tento institut zneužilo ministerstvo práce a sociálních věcí v souvislosti se snížením platů státních zaměstnanců. Dnes je tedy možné zařadit zaměstnance, který má například praxi 30 let, do platového stupně zaměstnance s délkou praxe jeden rok. V reálu to znamená, že takto zařazený člověk si na základním platu pohorší i o tisíce korun. Odbory proti pásmovému odměňování pořádaly velkou demonstraci. Dosáhli jsme částečného zmírnění. V kolektivních smlouvách se snažíme domlouvat, že se v příspěvkových organizacích pásmové odměňování zavádět nebude.

Vraťme se k otázce úhrad. Řekněme, že přijde větší epidemie až pandemie, co by to se zdravotnictvím udělalo?

Tyto nepředvídatelné události velmi „zatočí“ s rozpočtem, protože dnes jsou úhrady nemocnicím stanovené tak, že je základní sazba vypočítaná podle úhrady za diagnózu a pak je do ní složitě zakomponovaný počet pacientů, které dané oddělení ošetří. Musí ošetřit určitý počet pacientů, zároveň tento počet nemohou překročit. Pokud dojde k porušení principu, postihnou nemocnici tvrdé sankce. Pokud by například došlo k epidemii, nemocnice nejenže nedostanou za péči zaplaceno, ale navíc jim pojišťovny strhnou úhrady za přečerpání péče, což je velký paradox. Budoucí vyhlídky pro zdravotnictví jsou horší než současnost. Odbory opakovaně upozorňovaly, že je nutné zvýšit finanční prostředky ve zdravotnictví. Chtěli jsme jít solidární cestou. Požadovali jsme zvýšit platbu za státní pojištěnce, řešit dopady DPH, zreálnit úhrady od OSVČ. Ministerstvo je ovšem dosud hluché a nepodniklo žádné kroky k zvýšení celkového objemu financí vyčleňovaného na zdravotnictví. Navíc představa ministra je taková, že by se neměla posilovat solidarita, ale že by se měla posílit „osobní zodpovědnost“. Finance do zdravotnictví by měly přitéct od pacientů formou přímých plateb či formou dvousložkového pojistného.

 

Petiční archy lze získat na stránkách ČLK.

TAŽENÍ PROTI SOLIDARITĚ

Od kdy je solidární princip ve zdravotnictví oslabován a co vlastně předcházelo současnému stavu?

Zlomem byl rok 2007, kdy ministr Julínek připravil reformu zdravotnictví. V letech 2007 až 2010 bylo z jeho reformy realizováno jen málo, především zavedení poplatků. Ty pouze otevřely cestu k tomu, aby se zdravotnictví stalo čím dál tím méně solidární. Další zlom je v reformě současného ministra zdravotnictví, kdy se od zákona o zdravotní péči přistoupilo k zákonu o zdravotních službách. A právě posun od „zdravotní péče“ k „zdravotním službám“ napovídá, že došlo k zásadní změně v přístupu. Ústava hovoří o nároku na bezplatnou zdravotní péči pro pacienty, zatímco služba evokuje něco, co je zpoplatněno. Vytvořily se podmínky k tomu, aby se zcela změnil úhel pohledu na poskytování zdravotní péče. Samozřejmě, že péče nebyla nikdy zdarma, platíme si pojistné, ale to je solidární. Solidaritu dnes ministerstvo zpochybňuje, vytváří prostor pro individualitu.

Původně tento trend zkoušel stávající ministr Heger praktikovat stanovením standardu a nadstandardu, což nevyšlo, protože zkrátka nebyla poptávka po nadstandardu. Ekonomická situace běžných lidí není nastavená na nadstandard.2 Po zjištění, že rozdělení na standard a nadstandard nevyřeší problém financování, přistoupilo ministerstvo k plánům na zavedení dvousložkového pojistného. Dvousložkové pojistné je problém. Ministerstvo sice tvrdí, že jeho placení má být marginální a řádově se má jednat o připlácení ve výši desítek nebo stovek korun, to ovšem není pravda.

V čem spočívá dvousložkové pojistné?

Pro vysvětlení začnu od ekonomiky. V Česku se na zdravotnictví vyčleňuje zhruba 8 % HDP, zatímco v Německu nebo Rakousku je to okolo 11% HDP. Rozdíl jsou tři procenta. Našich současných 8 % na zajištění péče nestačí. Ta 3 % musíme někde získat. Ministerstvo se rozhodlo, že se tento tříprocentní rozdíl získá od lidí na přímých platbách a k tomu poslouží právě dvousložkové pojistné. V čem tedy spočívá? Pojistné se bude skládat ze dvou složek. První a ta současná zůstane beze změny – to znamená, že dál budou pojistné odvádět zaměstnanci, zaměstnavatelé, OSVČ, stát za státní pojištěnce. K této složce se vytvoří ještě složka druhá a její výši si bude určovat zdravotní pojišťovna, u které jste pojištěni. Zdravotní pojišťovna vám řekne, kolik si zaplatíte na druhé složce.

A jak by to dopadlo v reálu? Ministerstvo zdravotnictví dnes vehementně tvrdí, že druhá složka bude marginální a že se jedná řádově o desítky korun. Není to pravda. Když ministerstvo hovořilo o zavedení dvousložkového pojistného, poprvé přiznali, že jejich představa je, aby lidé na pohyblivé složce pojistného dopláceli tisíc korun měsíčně – všichni bez výjimky. V první fázi by druhá složka pojistného, kterou ministerstvo prosazuje, začala na desetikorunách až stokorunách, ale časem bude logicky stoupat. Chybějící finance je nutno dokrýt. Pojišťovny si pak budou určovat hladinu poplatku samy. Odbory upozorňují, že to bude podobně jako s důchodovou reformou. Pacienti, potažmo celá veřejnost, bude brzy přesvědčována o výhodnosti dvousložkového pojištění – ale to je mýtus! Dvousložkové pojistné a další kroky ministerstva zdravotnictví rozbíjí solidární systém zdravotnictví. Naše veřejné zdravotnictví je solidární, nedovolme ho rozbíjet. Naopak jej kultivujme a zlepšujme. Nepouštějme se do hazardních systémů, které se neosvědčily jinde a od kterých se dnes upouští. V Holandsku funguje dvousložkové pojistné a podle posledních informací se chystá velká reforma celého systému, protože právě tento dvousložkový model se v praxi neosvědčil.

Pravice mluví o tom, že zdravotnictví je plýtvavé, zatímco rozpočtová politika vlády je prý odpovědná. Byly odpovědné privatizace nemocnic, které za předminulých krajských vlád pravice uskutečnila?

Když nemocnici převedete soukromému subjektu, absolutně ztrácíte možnost mít vliv na její fungování. Typickým příkladem jsou středočeské nemocnice. Ve chvíli, kdy se tyto nemocnice privatizovaly, byl v jednotlivých smlouvách dohodnutý rozsah zdravotní péče, kterou musejí poskytovat. Nastala však situace, že zdravotní pojišťovny s nimi následně neuzavřely smlouvu na poskytování daného druhu péče, tudíž daný typ péče z nemocnice zmizel. Tímto způsobem se následně péče stává pro lidi nedostupnou. Stejný systém hrozí nejen v případě privatizace, ale i v případě ekonomických pronájmů nemocnice. Příkladem je Nemocnice Valašské Meziříčí. V době pronájmu měla nemocnice velmi kvalitní oddělení urologie, ale po určité době se změnily parametry, péče nebyla smluvena, oddělení se zrušilo a žádným způsobem se to již nedá ovlivnit. Jak už jsem zmínila, v největším ohrožení jsou dětská oddělení. Když jsou nemocnice privátní nebo v pronájmech, nemůže do jejich struktur vstupovat nikdo – ani ministerstvo, ani kraje, ani města. Situace, kdy kraje financují své nemocnice a řeší rozsah poskytované péče, je po privatizaci znemožněna. V krajních případech by se dalo odvolávat i na obchodní vztahy a financování formou „nekalé soutěže“.

Kdo konkrétně na privatizacích vydělává?

V současnosti se to nedá říct jednoznačně. Některé skupiny z toho samo sebou prospěch mají. Pokud má nemocnice soukromého vlastníka a vydělá, zisk jde vlastníkovi „do kapsy“. Loni byla zveřejněna informace, že jedna ze společností, která vydělala na zdravotnictví, je skupina Agel. Zisk ve zdravotnictví je velmi paradoxní situace, na kterou odbory dlouhodobě upozorňují. Pokud máme povinné pojištění a někdo je tak dobrý, že má zisk, měl by ten zisk vrátit do systému. Zdravotnictví by mělo fungovat jako veřejná nezisková služba. Pokud tedy například Agel vydělá, měl by peníze reinvestovat zpět do zdravotnictví. Další vývoj by mohl vést k tomu, že se vytvoří další skupiny, které na zdravotnictví začnou vydělávat a nebudou zisk reinvestovat zpět. Reinvestice by se měla dotýkat čehokoli. Když už jsme u Agelu, tak bych považovala za správné, aby se případný zisk rozdělil i mezi zaměstnance. Ti jsou těmi, kteří vytvářejí hodnoty a jejich mzdové ohodnocení není nadstandardní, ale spíše naopak. V soukromých nemocnicích mají zaměstnanci nižší mzdy než ve veřejnoprávních.

Jakou pozici mají odbory v Agelu a jaká je jeho vlastnická struktura?

V Agelu mají odbory poměrně silnou pozici. Nic ovšem nepřišlo samo. Za odbory je kus práce a v posledních měsících zde dokonce vznikla Evropská rada zaměstnanců. Agel je akciová společnost rozdělená na dvě části – Agel CS a Agel SK. Tyto struktury mají pod sebou nejen nemocnice, ale i jiné provozy. Problémem, který vnímáme velmi intenzivně, je propojení vlastnických struktur majitelů nemocnic s vlastnickými strukturami zdravotní pojišťovny.

Jaká je vaše vize do budoucna a jak by zdravotnictví mělo vypadat?

Nemyslím si, že systém zdravotnictví, jak tu funguje a o který se snažíme, je špatný. Spíše naopak. Myslím, že bychom neměli za každou cenu měnit osvědčené postupy a „reformovat“. Kombinace mnoha způsobů může být spíše na škodu. Řešit se musí především financování, a to za předpokladu zachování solidárního systému – napravit pokřivené úhrady, zvýšit platbu státu. Řešit možnosti snížení DPH na léky, zdravotnické pomůcky a zdravotnický materiál. Do budoucna je nutné řešit právní formy nemocnic, tady by transformace obchodních společností na veřejná a nezisková zdravotnická zařízení byla přínosem. To by ovšem předpokládalo vytvořit nový zákon. Osobně, po zkušenostech z poslední doby, bych také preferovala systém jedné zdravotní pojišťovny. A k systému obecně: měla by být vytvořena celková koncepce fungování zdravotnictví na základě demografických údajů a měla by být stanovena síť zdravotnických zařízení. Co se týče zahraničních vzorů, touto cestou bych nešla. V minulých letech byla v ČR zpracována celá řada koncepcí (jedna z dobrých byla koncepce paní doktorky Emmerové). Stačila by tedy kultivace stávajícího systému a  zamezení možnosti vyvádět peníze mimo zdravotnictví formou outsourcingu, který náklady nesnižuje, ale naopak zvyšuje. Pro nás jako odbory je rovněž nejdůležitější jednotný systém odměňování tarifními platy.

Konstatujete, že jsme měli fungující zdravotnictví, které je podrobováno neoliberálním reformám. Jaké byly nebo doposud jsou jeho přednosti?

Nejdůležitějším pozitivem je široká dostupnost kvalitní zdravotní péče. Systém je za poslední roky rozbíjen, je to vidět například na ochraně veřejného zdraví. Tu jsme měli výborně nastavenou, stejně jako prevenci a očkování, které bylo levné a efektivní. Po změně systému jsou kupříkladu očkovací látky dražší a hůře dostupné u lékaře. Ve zdravotnictví se podle mého musí uplatňovat spíše regulační mechanismy než mechanismy s přístupem volného trhu. Bez regulace není možné dosahovat lepších výsledků a tržní konkurence žádné významné výsledky nepřináší. Volná soutěž, deregulace a logika trhu ve zdravotnictví prostě nefungují.

Jak si vysvětlujete, že přesvědčení o potřebě přizpůsobovat zdravotnictví fungování trhu si získalo tolik zastánců?

Důvodů je několik. Ten hlavní je, že pro lidi je obecně lepší plout s proudem. Málokdo dnes vyslovuje názor, který se liší od toho oficiálního. Lidé se bojí a to i ti, u kterých bychom to nečekali. Zaměstnanci jsou čím dál více ekonomicky závislí. Navíc se vždy našly nějaké zástupné problémy, které rozdělily i homogenní skupiny. Společnost se polarizuje, hledá se to, co jednotlivé skupiny rozděluje. Velký význam sehrávají média a demagogie ministerstva zdravotnictví. Pan ministr Heger lže. Odborům, pacientům a dalším – musí si být vědom toho, že nemluví pravdu. Odbory mu mnohokrát předložily fakta a analýzy, obojí popírá. „Nejlépe“ to shrnul v několika větách na jednání tripartity, při němž se zástupci zaměstnavatelů v roce 2011 přidali k návrhu odborů stáhnout projednávané reformní zákony. Ministr se vyjádřil následovně: Zaměstnavatelé by si měli uvědomit, co vlastně chtějí, a že on je ten, kdo po 20 letech dává poprvé naději, že se naše socialistické zdravotnictví změní ve zdravotnictví tržní. Zaměstnavatelé si mají uvědomit, zda hájí pravicové, nebo levicové zájmy a zda mají pravicové, či levicové vidění světa. To stačilo k tomu, aby zaměstnavatelé vzali zpět svůj původní požadavek stažení zákonů z poslanecké sněmovny.

Celá koncepce se tedy točí kolem otázky, jak vnímáme zdravotnictví. Zda jako veřejnou službu, na kterou má nárok každý, nebo jako ekonomickou příležitost „urvat si“ pro sebe nějakou část, kterou využiji pro svůj vlastní prospěch.

Dají se předjímat kroky ministerstva? Existuje způsob, jak vzdorovat privatizačnímu a neoliberálnímu tlaku?

Neoliberální politika nemá pro většinu lidí žádnou alternativu. To, co se u nás nyní děje, je likvidace střední třídy. Většina společnosti neustále chudne, kdežto profituje jen nepatrné množství lidí, a vznikají tak obrovské sociální rozdíly. Lidé jsou dnes ekonomickými nevolníky. Na tento vývoj nesmíme přistoupit, musíme otevírat otázky osvěty, vysvětlovat souvislosti, aby lidé chápali dění v kontextu.

Jinak všechny změny, které ministerstvo chystá v jednotlivých novelách, povedou k tomu, že se zavedou zdravotní pojišťovny ve formě veřejnoprávních korporací a od nich je pak už jen krůček k soukromým společnostem. To představuje i zákon o univerzitních nemocnicích, ve kterém se hovoří o tom, že univerzitní nemocnice bude nezisková obchodní společnost, což je nesmysl. Stejným způsobem se pak přemění zdravotní pojišťovny v obchodní společnosti a jediným krokem, kterým by se toto dalo řešit, je znárodnění.

Co je z pozice vašeho svazu možné dělat v dohledné době? Trvá ještě stávková pohotovost?

Ano, trvá. V dohledné době na výkonné radě projednáme další kroky. Trvá i naše účast na krizovém štábu. Situace ve zdravotnictví bude gradovat. V nejbližší době se zcela jistě přidáme k iniciativě pro podání návrhu Ústavnímu soudu na zrušení úhradové vyhlášky a současně se zapojíme do kampaně za zvýšení úhrad za státní pojištěnce. Opět se rozjede mediální kampaň a samozřejmě budeme všemi způsoby tlačit na vládu, aby se zvýšil objem finančních prostředků ve zdravotnictví.

 

Protest lékařů proběhne 1. března. O vývoji budeme dále informovat.

DODATEČNÉ OTÁZKY

Jaká je nutná kvalifikace například zdravotní sestry?

Dnes musí mít minimálně vyšší odborné nebo vysokoškolské vzdělání. Při zvažování zrušení vysokých odborných škol tedy budou muset mít vzdělání vysokoškolské. Nástup mladých lidí do práce je pak často zklamáním, protože sestra s magisterským titulem očekává odbornou práci, kterou v mnoha případech absolutně nevykonává. Dalším zklamáním je i výše jejího nástupního platu. Do budoucnosti bude nutné řešit i tyto problémy, neboť stále častěji dochází k tomu, že sestry po škole nenastupují do nemocnic a hledají uplatnění mimo obor. Za více peněz a méně zodpovědnosti.

Zmiňovala jste přípravu zákona o univerzitních nemocnicích, co konkrétně by to znamenalo?

Jedna věc je právní forma fungování, druhá věc jsou dopady na poskytovanou péči. Velká změna v oblasti poskytování zdravotní péče zatím z návrhu zákona nevyplývá. Návrh, alespoň pokud je nám známo, neřeší majetkové otázky mezi fakultami a nemocnicemi, byť právě toto bylo deklarováno. Odbory z hlediska zaměstnanců nejvíce zajímá odměňování zaměstnanců. Odbory trvají na odměňování platovými tarify. Je pro nás nepřijatelné, aby se systém tarifů změnil na systém směrem k smluvním mzdám.

 

Rozhovor v únoru 2013 vedli David Miler a Lukáš Matoška. Na převedení záznamu do textové podoby se podílela Karolína Babíčková.

redakce@socsol.cz


1 Studii vypracovalo Národní centrum ošetřovatelství a nelékařských zdravotnických oborů (www.nconzo.cz).

2rozhovoru ze Solidarity č. 65 říká David Miler k otázce tzv.  standardů a nadstandardů: „Stejně jako garance dostupnosti zdravotní péče je toto v podstatě její snížení, vymezení nároku je tedy snížení nároku. Nejde o  to, rozdělit péči na ‚základní‘ a ‚ekonomicky náročnější‘ – tam by byla alespoň jakási lidsky uchopitelná logika. Ale je to ještě zajímavější. Například laparoskopické operace (metoda, kdy kamera i nástroje jsou do dutiny břišní zavedeny pomocí malých trubiček, pozn. redakce), byly zařazeny mezi ekonomicky náročnější. Jenže tato metoda je naopak ekonomicky méně náročná. Samotný výkon je sice dražší, trvá déle, ale snižuje dobu hospitalizace včetně pobytu na specializovaných pooperačních jednotkách, zároveň snižuje nároky na drahý obvazový materiál. Celkově tudíž vyjde levněji. Je to spíše do jisté míry obchod se strachem, jelikož každý z nás se samozřejmě bojí o své zdraví, bojí se bolesti a bojí se umírání. Takže ve chvíli, kdy jste v roli pacienta a lékaři vám řeknou, že vám buď udělají klasickou laparotomii (to znamená chirurgické otevření břicha, klasický řez), což bude bolet a hospitalizace bude delší, anebo si budete muset připlatit za ten ‚nadstandard‘, tak vás strach z nepříjemností přiměje raději si připlatit. Je to sice drahé, ale nebude to tolik bolet a budete rychleji fit. – Vymezení ‚nároku‘ představuje vykročení k americkému modelu – základní ošetření bude hrazeno z pojištění, které platíme všichni, a  jako ‚ekonomicky náročnější‘ bude bráno to, co je obchodovatelnější. Nejde o to, jestli je to dražší pro zdravotnické zařízení, ale o to, že se s tím dá obchodovat. Pacient si připlatí za svůj strach.“

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •