Demokracie v zajetí armády?

Barbora Čapinská

Po více než roce od velké egyptské revoluce, která loni v únoru svrhla třicetiletí vládnoucího Husního Mubaraka a vyústila ve zvolení prezidenta Mohammeda Mursího, propukly v Egyptě opět masové protesty. Této situace však využila egyptská armáda, jež svrhla prezidenta Mursího a nastolila dočasnou vládu, údajně s cílem stabilizovat situaci v zemi.

Problémy přetrvávají

Příčinou letošních protestů, stejně jako v roce 2011, byla zhoršující se sociálněekonomická situace v zemi. Avšak také se projevilo rozhořčení a zklamání z toho, že svržení Husního Mubaraka nepřineslo kýžené změny. Nedošlo ke svržení starých institucionálních struktur a k odstoupení pohlavárů Mubarakova režimu z mocenských pozic, včetně vedení ministerstva vnitra a armády.

Armáda je nadále jedním z nejmocnějších aktérů v zemi, a to jak politicky, tak ekonomicky, protože jí vlastněné podniky představují významnou část egyptského hrubého domácího produktu.

První revoluce také znamenala nástup neoliberálních reforem. Prezident Mursí dlouhodobě vyjednával s Mezinárodním měnovým fondem o získání téměř pětimiliardové půjčky výměnou za škrty ve veřejných výdajích a další liberalizaci egyptské ekonomiky.

Mursí opakovaně překračoval své pravomoci a soustřeďoval moc ve svých rukou. Tím si znepřátelil velkou část obyvatelstva. Rázně se také stavěl proti opozici a protestujícím občanům. Během jednoho roku zemřelo nebo bylo zraněno mnoho mladých lidí a pracujících, kteří se účastnili protivládních demonstrací.

Podle Mezinárodního Rozvojového Centra (International Development Centre) se v lednu 2013 konalo 864 protestů, z čehož se více než polovina týkala sociálních a ekonomických problémů. Jen v březnu 2013 se pak konalo 1345 demonstrací a v dubnu dokonce 1462. Pro představu: za celý rok 2012 se událo celkem 4 tisíce protestů!

Míra mobilizace nižších společenských vrstev je nevídaná a vypovídá o závažnosti celé situace. Zatímco po prvních 100 dnech moci čítala podpora prezidenta 78 procent obyvatel, v posledních týdnech jeho vlády klesla na pouhých 32 procent. Nespokojenost vzrůstá také v důsledku častých výpadků přísunu energie a vody, nedostatku paliva a rostoucích cen.

Mnozí Egypťané byli také rozezleni opakovaně vyjadřovanou podporou Spojených států Mursího režimu, pro které je Egypt významným spojencem v této oblasti. Za jeho vlády Egypt podpořil izraelský útok na Gazu na podzim 2012 a podpořil by USA během případné intervence v Sýrii. Americká velvyslankyně v Egyptě odsoudila protesty a prohlásila, že volby jsou vhodnějším způsobem ke zlepšení situace v zemi než demonstrace.

Rozbouřená země

Začátkem května 2013 se rozběhla kampaň skupiny Tamarod (Rebelové) s prostou myšlenkou, a sice získat 15 milionů podpisů pod prohlášení vyjadřující  nedůvěru prezidentu Mursímu a požadující předčasné volby. Kupodivu se podařilo během tří týdnů získat kýžený počet podpisů, včetně čísel občanských průkazů, v některých případech dokonce i otisků prstů.

Do shromažďování podpisů se zapojila celá řada lidí a po tomto úspěchu organizátoři kampaně vyhlásili  sérii týden trvajících protivládních protestů. Vládnoucí Muslimské bratrstvo a jejich spojenci na to zareagovali svoláním demonstrace na podporu prezidenta. Situace v zemi byla napjatá, obyvatelstvo dramaticky polarizované.

Prezident Mursí již ve čtvrtek 26. června udělil armádě policejní pravomoci s cílem zamezit plánovaným protestům. Ta následně rozmístila tanky a vojáky na strategická místa po celé zemi. Obsazena byla ministerstva, Egyptská centrální banka, prezidentský palác v Káhiře, okrajové části hlavního města a tři klíčová města u Suezského průplavu: Port Saídu, Suezu a Ismailii.

30.června, v den prvního výročí ustavení vlády prezidenta Mursího, vyšlo do ulic údajně až 17 milionů lidí protestovat proti vládě. Na centrálním náměstí Tahrir v Káhiře – symbolu předchozí revolty proti Husnímu Mubarakovi – se shromáždilo milion lidí, jiná stotisícová demonstrace se uskutečnila před prezidentským palácem Ittihadia. Stejně tak došlo k masovým demonstracím ve všech velkých městech sedmadvaceti guvernorátů. Na mnoha místech se ovšem střetli odpůrci a zastánci prezidenta.

V neděli 30. června varoval náčelník armády generál Adbul Fattah al-Sisi, že pokud se politické strany neshodnou na řešení situace v zemi, egyptská armáda bude nucena zasáhnout. Ve středu 3. července, po třech dnech neutuchajících demonstrací v celé zemi, prezident rozhodně prohlásil, že odstoupit nehodlá. Zdůrazňoval při tom, že je legitimním vládcem země, zvoleným v řádných demokratických volbách. Ještě téže noci však armáda nečekaně zatkla prezidenta Mursího a dalších 77 hlavních členů Muslimského bratrstva. Stalo se tak bezprostředně poté, co armáda oznámila pozastavení platnosti ústavy, jmenování předsedy Nejvyššího ústavního soudu, jmenování prezidenta Adly Mansoura a premiéra Mohameda ElBaradei.

Nejistá budoucnost

Není vůbec jasné, co tato „revoluce“ přinese nejchudším obyvatelům Egypta. Armádou podporovaná technokratická vláda bude pravděpodobně pokračovat ve škrtech a spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem. Nově dosazený prezident Mansour byl napojen na Mubarakův režim a ElBaradei je úzce spjat se zahraničními ekonomickými vládnoucími elitami ve Spojených státech. Je také známo, že ElBaradei podporuje opatření vyjednaná s MMF. Ta zahrnují i škrty v dotacích na zboží základní potřeby, jakým je třeba obilí a palivo.

Ale ani Hnutí Tamarod, které iniciovalo protesty a jež se stalo novou platformou podporovanou liberální skupinou Fronta národního osvobození, není skutečnou revoluční stranou, jež by mohla podstatně zlepšit sociálněekonomickou situaci v zemi a zejména zlepšit postavení nejchudších vrstev společnosti.

V ohrožení je celý proces demokratizace země, neboť zdaleka není jisté,  jak se zachová armáda. Lidé v ulicích svržení Mursího vlády oslavovali. Avšak jsou si vědomi toho, co může armáda učinit – úplně zvrátit demokratizační procesy, které započaly v roce 2011. Na druhou stranu je zřejmé, že armáda jednala především pod tlakem ulice a že se zdráhá zasáhnout proti protestujícímu davu, neboť si není jistá, jak by se zachovali řadoví vojáci.

Egypt se tak ocitá na významné křižovatce, ze které však žádná z cest nevede růžovým údolím. Víra a nadšení lidí v jejich schopnost významně ovlivnit další vývoj však dává velkou naději, že tento „protirevoluční puč“, jak je některými komentátory nazýváno sesazení Mursího armádou, nevyústí v nedemokratickou vládu.

O egyptské revoluci vycházely v Solidaritě texty pravidelně, jsou dostupné na webu. Například: Miliony lidí zpět v egyptských ulicích, Nové egyptské odbory nejsou na prodej, Egyptská revoluce nabírá nový dech, Revoluce 1848 a „arabské jaro“, Druhá egyptská revoluce, Egypt po referende o ústave: boj pokračuje.

barbora.capinska@socsol.cz

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •