Západ připravuje stažení svých vojáků z Afghánistánu. Současně však francouzská intervence v Mali a její důsledky pro sousední země, zejména Alžírsko a Mauretánii, dává tušit, že v severo-západní Africe se schyluje k dalšímu velkému mezinárodnímu konfliktu, který i podle britského premiéra Davida Camerona může trvat „několik desetiletí“.
Abychom porozuměli tomu, co se dnes v této oblasti odehrává, musíme si uvědomit, že význam celého afrického kontinentu v očích západních mocností strmě stoupá. K tomu přispívá zejména stále rostoucí zájem o zdroje ropy, zemního plynu a uranu, které se na území Afriky a při jejím pobřeží nacházejí.
Vojenské intervence Francie v jejích bývalých koloniích nejsou ničím novým ani ojedinělým. Podobným způsobem uplatňuje svůj vliv Británie v oblasti Velkých afrických jezer. Nové „rvačky o Afriku“ se účastní pochopitelně i Spojené státy, které v posledních letech dokonce budují zvláštní vojenské velení pro Afriku, známé pod názvem Africom. To bylo zodpovědné za intervenci v Libyi v roce 2011. Pozadu nezůstává ani Čína, která má velké plány zejména v Subsaharské Africe a JAR.
Stará záminka pro novou válku
Ačkoli se představitelé Francie a dalších velmocí ze všech sil snaží prezentovat konflikt v Mali jako další dějství globální války proti islamistickému terorismu, zájem francouzských těžebních firem zejména na nalezištích ropy, plynu a uranu v Mali, Alžírsku a Nigeru je zjevný.
Pravým cílem francouzské intervence v Mali tak není porazit islamisty, údajně napojené na Al-Káidu, nýbrž naopak rozšíření tohoto konfliktu do celého regionu za účelem ideologického ospravedlnění toho, co se dá bez většího přehánění nazvat neokolonialismem. Jen málokterý západní politik nebo novinář si totiž dovolí kritizovat intervenci, která je namířená proti islamistickému terorismu. Islamisté, kterým se naopak daří vzbuzovat dojem, že jsou jedinou anti-koloniální silou dneška, tak získávají sympatie značné části populace a začarovaný kruh násilí se uzavírá.
Vše tak nasvědčuje tomu, že se metody francouzské (neo)koloniální politiky za poslední desetiletí příliš nezměnily. Vzpomeňme občanskou válku ve Rwandě v první polovině devadesátých let, kde se Francie za každou cenu snažila ochránit své investice a neštítila se při tom nečinně přihlížet jedné z největších genocid od konce druhé světové války.
Ideové ospravedlnění francouzské intervence v Mali je dalším opakování minulých chyb, založených na představě, že takovéto krize lze řešit hrubou silou. Opět, podobně jako například v Afghánistánu, Somálsku či Súdánu, jsou zastírány hluboké kořeny tamní krize, tady zejména její sociální a ekonomický rozměr. Mali je jedna z nejchudších zemí na světě, kde okolo 70 % obyvatel žije s méně než dvěma dolary na den. Extrémní sucho posledních let navíc způsobilo slabou úrodu a následně potravinovou krizi. Francouzská vláda se však přesto tváří, že největším problémem této africké země jsou islamisté a na boj proti nim denně vydává okolo 400000 euro.
Štěpán Lohr
stepan.lohr@socsol.cz
Článek byl částečně inspirován textem Alexe Callinicose „West’s greed in new scramble for Africa“, vydaném na SocialistWorker.co.uk.
Článek vyšel v březnovém čísle Solidarity roku 2013
