Pride: jinakost v mezích tolerance

Karel Chlouba
Pochody hrdosti se staly tradiční ukázkou jinakosti. Jakou jinakost na nich dnes můžeme prezentovat je ovšem otázkou. Je to stále místo pro ty, co do společnosti nezapadli, nebo jsou už otevřeny pouze těm ochotným přizpůsobit se současným požadavkům na formu a uzavírají se v ideologii „každý za sebe“?

Už je to 43 let, co Craig Rodwell odmítl subtilně škemrat o práva komunity leseb, gayů, bisexuálů a transsexuálů (dále jen LGBT) a navrhl radikální vstup do veřejného života ve formě pochodu nazvaného „Christopher Street Liberation Day“.  Od té doby se pochody staly tradiční záležitostí nejen mnoha amerických a evropských měst.

Můžeme však dnes stále nazývat den nějakého pridu dnem osvobození (liberation day), nebo jsou dnešní pochody pouze jakýmisi zombie oněch dní, kdy jsme měli naivní představy, že se nemusíme nechat zaškatulkovat do předem vyznačených kategorií a že ti, kteří do nich nepasují, jsou stále jedněmi z nás?

Zaprodaly se dnešní průvody?

V čísle 69 Solidarity, která vyšla k Prague Pride 2012, jsme se historií boje komunity LGBT zabývali. Připomněli jsme slova z prohlášení Gay Liberation Front, „Jsme revoluční skupina mužů a žen postavená na vědomí, že sexuální osvobození pro všechny nemůže být dosaženo, pokud nepadnou existující instituce. Odmítáme společenskou snahu o prosazení genderových rolí a definic přirozenosti. My z nich vystupujeme. Jsme, kdo jsme“, a poukázali na novodobé radikální odmítnutí normativních požadavků na člověka ve formě Queer teorií.

Tyto myšlenkové linie už na průvodech hrdosti nejsou více viditelné než v každodenním světě (tedy téměř vůbec). Místo toho je naprosto běžné, že pochody dostávají záštity politiků, spolupracují s nadnárodními korporacemi a propagují pochybnou komerci. Queer se stává obchodním artiklem, doslova svou vlastní antitezí. Místo toho, aby sexualitu osvobozoval, slouží takzvané růžové ekonomice k formování komunity LGBT do nových formiček a pacifikaci jejího potenciálu proměnit svět. Místo toho, aby queer stereotypy rozbíjel, formuje nové. Formuje je tak, aby se dobře prodávali.

Účastníci pochodu obaleného v komerci a záštitách establishmentu nemohou oslavovat, že jsou sví nebo jiní, než se po nich chce, protože nejsou. Jsou přesně takoví, jaké je sponzoři chtějí mít, v opačném případě by je nepodporovali. Zdaleka ale nejde jen o to, že se přizpůsobujeme požadavkům trhu; jsme jeho produkty. Nejzásadnější na tom je právě zapomínání na ty, kteří se do vytyčených kategorií nevejdou. Už jsou pro nás jiným případem, do naší škatulky nezapadli.

Obsahově jsou tak pochody čím dál více vyprázdněné, po ničem nevolají, nic nežádají, neupozorňují na bolesti soudobé společnosti. Pouze představují jinakost v mezích establishmentem tolerované formy.

Manning ne, korporace ano?

Abychom opustili rovinu planých slov, stačí se podívat na skutečně závažný projev servility vůči establishmentu na průvodu hrdosti v San Francisku. Část organizátorů chtěla symbolicky ocenit právě souzeného Bradleyho Manninga, který poskytl zdroje amerických diplomatických depeší pro WikiLeaks, za což byli, slovy předsedkyně výboru pochodu, „disciplinováni“, a „byť i jen náznaky“ podpory Manninga zakázány.

Bradley Manning pomohl odhalit řadu válečných zločinů a nastínit nové světlo na mise amerických „mírotvorců“. Vysloužil si tak rok věznění v podmínkách, které lze označit za mučení, a k dnešku je ve vězení již přes tři roky. Manning byl v armádě také šikanován za svou homosexualitu (články Zachraňte vojína Manninga! a Začíná proces s Bradleym Manningem).

Glenn Grienwald – rovněž v britském deníku Guardian – poukazuje na to, že předsedkyně organizačního výboru sanfranciského pochodu Lisa Williamsová tyto kroky obhajovala původní frází Pentagonu o „ohrožení našich žen a mužů v uniformách“, která již byla opakovaně vyvrácena. Dále Grienwald vyjmenovává řadu korporací s kriminálními přečiny, se kterými výbor pochodu problém spolupracovat nemá, například AT&T a Wells Fargo.

Prague Pride

I u nás se neostýcháme vzít záštitu americké ambasády a vychvalovat na stránkách pochodu zástupce Obamovy administrativy. Copak nám Guantanamo nemusí ležet v žaludku? Copak nás netíží, že tato administrativa ani nedovolila OSN vyšetřit, zda se Manning skutečně ocital v podmínkách odpovídajících mučení? Spíše se potvrzují slova mnohých kritiků, že pochody se stávají nástrojem šíření americké „mírové“ mise.

Podobně svírá pražský Pride komerce – mezi podporovateli najdeme korporace – i projekty zaměřené čistě na růžovou ekonomiku. Například partner pochodu „Pinklife“ není nic jiného než stránky (tzv. microsite) dalšího partnera „Pražské správy nemovitostí“ vytvořené podle stereotypů spojených s komunitou LGBT, aby se lépe prodávalo. Právě tyto tlaky pak deformují původní ideu rebelie proti diktátu norem, do velké party podle norem.

Boj za práva LGBT není sám o sobě

Nebudeme-li své boje za rovnost zobecňovat, brzy zjistíme, že nemáme sílu bránit se proti ničemu. Sociolog Max Horkheimer tvrdil, že s nárůstem tenze ve společnosti roste i spotřeba energie na udržení ideologie, proto v krizi mocní často sáhnou po nějaké tradici, aby udrželi jednotu.

Stejně jako byli před rozpadem Římské říše perzekuováni křesťané, tak se ve fašizované společnosti může stát obětním beránkem znovu komunita LGBT. Netvařme se, že postavení LGBT není politická záležitost a že lze opresi rozdělit na tu, která se nás týká, a tu, která ne. Oprese rasové, sexuální, genderové a další jsou jen různé projevy téhož. Je jen otázkou času, než se jeden její projev transformuje v druhý (k tomu viz článek Rovnoprávnost sexuálních menšin: zákony a reality v tomto čísle).

Jistě nechci říct, že na současných pochodech je všechno špatně a odrazovat kohokoli od účasti. Buďme hrdí na to, kdo jsme a nebojme se to v průvodu vyjádřit. Naopak vyzývám k větší angažovanosti v tvorbě tváře průvodu, nicméně je třeba se zamyslet, zda jsme cestou ke dnešku něco neztratili, zda opravdu bojujeme stále za to samé, zda se nenecháváme uchlácholit, zatímco jiní (ti lišící se i od nás) za svou odlišnost hořce platí. Znovu se tedy ptám, dal by se dnes pochod stále nazvat dnem osvobození? Je vůbec sám pochod svobodný?

karel.chlouba@socsol.cz

Článek vyšel v letním dvojčísle Solidarity (č.80-81).

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •