Slovinskem obchází strašidlo – strašidlo revoluce

Ve Slovinsku pokračuje masivní sociální povstání, které postupuje s daleko silnějším politickým odhodláním do nové etapy politické dospělosti. Co začalo jako osamocená jiskra na konci listopadu 2012 v Mariboru, druhém největším městě Slovinska, se rozšířilo během několika týdnů do dalších měst a kulminovalo jako celonárodní povstání, které je složené z širokých mas obyvatel.

Fotografie nepokojů, rozbitých oken, slzného plynu a policejní represe vypovídaly o nebývalém politickém násilí v ulicích. Toto sociální povstání také zbortilo ústřední mýtus příběhu o úspěšném překonání socialistické minulosti Slovinska. Skrytý za maskou zbrusu nového světa, evropský neoliberalismus nakonec odhalil svou nejvíce reálnou a brutální tvář. Pohádka o společnosti volného trhu a férových voleb v právním státě jako o domnělých strážcích mladé demokracie se utopila v kdysi chutném „Cabernet Slovignon“.

V prosincových týdnech roku 2012 vyrazily do ulic desetitisíce lidí, okupovaly hlavní náměstí a skandovaly dnes již známá hesla jako „Máme toho dost!“, „Je s nimi konec, jsou odepsaní!“ nebo „Dali jsme parlament, ale ulice nedáme!“ Veřejné odsouzení zkorumpované politické reprezentace se opřelo o hmatatelné důkazy ve zprávě Výboru proti korupci, který nalezl přesvědčivá fakta o zapletení obou hlavních postav slovinské politické scény, Janeze Janši (předsedy vlády a předsedy pravicové Slovinské demokratické strany) a Zorana Jankoviće (starosty Lublaně a předsedy hlavní středové strany Pozitivní Slovinsko), v největších korupčních skandálech.

Namísto převzetí plné zodpovědnosti a rezignace tito politici a mnoho jiných i nadále nelegitimně setrvávají ve svých politických funkcích. Tato zpráva o korupci přilila další olej do ohně a zradikalizovala požadavky sociálního hnutí. Počáteční kritika morálky zkorumpovaných státních úředníků se proměnila v kritiku politické reprezentace a systému jako takového. Protestující poznali, že je něco shnilého ve státě slovinském a vedoucí loutky jsou jen nejviditelnějším symptomem daleko hlubší a pod povrchem skryté strukturální krize kapitalismu.

 

Z pohodlí domova do ulic

V posledních třech měsících tento masový protest spojil mnoho odlišných sociálních skupin a jednotlivce rozličných politických názorů a generací – dělníky a studenty, LGBT aktivisty a prekariát, ekology, anarchisty a socialisty. Všechny skupiny požadují hlubší sociální změnu. „Všeslovinské povstání“ dalo nový smysl solidaritě. Místo obvyklého stěžování si z pohodlí gauče se lidé zapojili do veřejných protestů.

Bylo by však chybou okamžitě spojovat ty, kteří tvoří hnutí, s nějakým předem daným ideálem. Naopak, toto „lidové“ hnutí je spletité a dělené rozkoly a ambivalencemi. I přesto, že je společný záměr jasný a klade si za cíl svržení vládnoucí třídy, je nutné konstatovat, že cesty a cíle nového politického uspořádání jsou jasné méně. Tento konfliktní okamžik otvírá politický prostor mimo pragmatická a zavedená pravidla oficiálního politického procesu. A tak jsme svědky rozmanitých perspektiv, které sahají od moralismu (konzervativně liberálního postoje, prohlašujícího „potřebu nových, dobrých lidí a skutečného právního státu“), přes nacionalismus („protest za lepší Slovinsko“) až k silnější radikální tendenci v podpoře sociální transformace.

Lidé se postavili proti neutěšeným sociálním podmínkám nového Slovinska a mnoho skupin se snaží formulovat socioekonomické alternativy k existujícímu řádu. Před několika měsíci nemyslitelné aspirace, jako požadavky přímé demokracie nebo demokratického socialismu, se dostávají do centra diskuze v mainstreamových veřejnoprávních médiích. Tato lidová politická agenda již není vytvářena a formována existujícími institucemi nebo politickými stranami. Právě teď je formována lidmi v ulicích, na nespočtu veřejných vystoupení, kulturních akcích a v politických diskuzích nových lidových rad, výborů a iniciativ, které berou s vážností hledání co možná nejširší demokratické platformy. Mezi ně patří Výbor pro přímou demokracii, Koordinační výbor pro kulturní Slovinsko, Valné shromáždění všeslovinského povstání a Výbor pro spravedlnost a solidaritu ve společnosti. Jsou zde i další dříve existující kulturní a politické skupiny, které volají po zapojení se do akcí občanské neposlušnosti a k protestům proti současnému režimu: univerzitní odbory, studentská organizace Iskra, Dělnicko-punkerská univerzita, Federace anarchistického organizování a mnoho dalších. Protesty a diskuze posílily a rozšiřují politiku za rámec zastupitelské demokracie a jejích nefunkčních politik. Mnoho týdeníků (Revolta v Sobotna Priloga, Dnevnik, Mladina a tak dále), ale i denní tisk začaly vůbec poprvé publikovat více alternativních příspěvků.

 

Nejhorší možná úsporná opatření

Lidé ve Slovinsku nejen že shledali oficiální politickou reprezentaci vinnou ze zkreslování situace, ale také z napadání toho, co doposud zbylo ze sociálního státu. Máme-li být přesní, ať již to byla současná pravicová vláda Janeza Janšy či předešlá středolevá vláda současného prezidenta Boruta Pahora, obě tyto vlády participovaly na zavedení těch nejhorších možných úsporných programů. Ty byly dokonce v nedávné době kritizovány i Mezinárodním měnovým fondem, který zpočátku sám prosazoval takováto úsporná opatření a odstartoval tyto příšerné politiky napříč evropskou periferií. Tyto politiky zahrnovaly například privatizaci bank (dokonce manipulaci s veřejným referendem na zřízení „špatné banky“ pro zpracování nesplacených úvěrů), založení speciálních institucí, které měly předat veškerý domácí kapitál zahraničním investičním firmám nebo masivní propouštění spolu se zrušením veškerých kolektivně vyjednaných dohod ve všech sociálních oblastech. Dále docházelo k drastickým škrtům v sociálním rozpočtu, rozpočet pro výzkum a vysoké školy se snížil o 10–20 procent a škrty v kultuře jsou v některých oblastech až padesátiprocentní. Mimořádně ohroženou skupinou jsou důchodci, kteří pobírají necelých 250 eur měsíčně.

Slovinsko zažívá historicky nejvyšší nezaměstnanost (12–13 procent podle Eurostatu, podle jiných údajů i vyšší). U mladé generace můžeme sledovat nejdrastičtější nárůst nezaměstnanosti v Evropě: vzrostla z 15 na 25 procent během několika posledních měsíců roku 2012. Po dvě desetiletí si slovinští politici vzájemně gratulovali k provedení úspěšného přechodu k tržnímu hospodářství. Avšak tento příběh úspěchu „Švýcarska na Balkáně“ se rozpadl jako domeček z karet. Oslavované postavy a cesta ke slovinské nezávislosti se ukázaly ve své pravé podobě. I ti, kteří „bojovali“ za demokratickou transformaci zmrzačené Jugoslávie na konci osmdesátých let, nakonec prozřeli a pochopili, že se jednalo o jednu velkou loupež: vyvlastnění sociálního bohatství místními magnáty a zahraničním kapitálem, postupnou demontáž sociálního státu a plíživé vylučování zranitelných a slabých sociálních skupin.

Probuzení ze slovinského snu přišlo příliš pozdě. I přesto se zdá, že ti, kteří žili posledních několik let v hluboké apatii, se probudili a začali být politicky aktivní: organizují se, diskutují, setkávají se a tvoří. Toto hnutí si může připsat významné úspěchy, jakými jsou rezignace starosty Mariboru France Kanglera, který se vzdal funkce na nátlak veřejných protestů, anebo odstoupení tří koaličních partnerů ze současné vlády. Toto vše se neděje v situaci přebytku a volného času, ale naopak během zimy, kdy mají lidé starosti nejen s tím, aby zaplatili své účty, ale také s tím, aby měli dostatek jídla k přežití. V časech, kdy dosahuje historického maxima počet lidí, kteří žádají o potravinové lístky nebo sociální pomoc, a kdy přibývá i soudních vystěhování z domovů, se zdá, že tato situace vyústí v explozi, která povede k jasným alternativám: buď sociální katastrofa, nebo sociální transformace; barbarství, nebo socialismus.

 

Síla v konfliktu

Je samozřejmé, že cestu k budoucímu povstání nelze předpovídat. Jak již bylo zmíněno výše, v hnutí je stále mnoho protichůdných strategií. Mezi všemi skupinami panuje obecná shoda na nutnosti svrhnout politickou reprezentaci, lidé se ale dělí na ty, kteří chtějí postupnou reformu systému (podle průzkumů veřejného mínění 60 procent) a další, kteří považují revoluci za legitimní cestu (30 procent respondentů). Některé proudy považují za inspirativní události, které se odehrály na Islandu, a trvají na posílení přímé demokracie a lidových institucí. Jiní chtějí spustit projekt podobný řecké Syrize: vytvořit skutečnou levicovou stranu, která by vzešla z dnešních sociálních hnutí a vytvořila by dlouhodobou strategii. Tyto různorodé představy vytvářejí konflikt ve středu povstání, avšak zcela paradoxně ho činí silnějším. Prostřednictvím neustálých debat a bojů hnutí experimentuje s různými politickými formami a skrze ně získává na politické síle.

V poslední době je také neméně důležitá role odborů, především ve veřejném sektoru, které se radikalizovaly. 23. ledna došlo k masivní generální stávce a 20 tisíc zaměstnanců vyšlo do ulic ve 14 slovinských městech. Dříve roztříštěné a rozdělené hnutí dokázalo artikulovat svoje zájmy a sjednotit se.

Neústupné a silné sociální hnutí je spojeno s progresivními politickými formami, a proto se stalo nejhorší noční můrou vládnoucí reprezentace. Toto je důvod, proč se vláda namísto argumentů přiklonila k represi. Ve strachu ze svého vlastního rozkladu a následného pohřbu zahájila sérii represivních opatření. Seznam je dlouhý: kriminalizace Výboru proti korupci, šíření strachu mezi protestujícími ukládáním pokut údajným organizátorům i běžným účastníkům, nabádání státních úředníků k neúčasti na protestech, kritika médií za jejich nezávislé zprávy, manipulace veřejnosti skrz všechna dostupná média a masivní nábor do bezpečnostních složek.

Dovolte mi na závěr uvést poslední sloky z hymny, kterou napsala Ksenija Jus a zpívá ji ženský sbor Kombinat:

 

Píseň odporu

 

Bitvy odvážných lidí

nejsou zapomenutými příběhy dávných dní.

Kvůli nim by naše báseň měla žít dál.

Kvůli nim naše pěsti pozdvihneme ke slunci.

Báseň odporu rozezní svůj hlas,

sny milionů se šíří dál,

Svoboda je myšlenka stejně výjimečná jako kras,

Svoboda je oheň, který rozehřívá naše tváře.

 

Autor: Gal Kirn

Z angličtiny přeložila Iveta Lysoňková.

Vyšlo v dubnové Solidaritě.

Sdílejte
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •  
  •